Možné výhrady vůči kurátorskému experimentu. Deficity a stereotypy vystavování scénografie
Nedávná výstava tvorby Ester Krumbachové a dlouho připravovaná kniha o této všestranné osobnosti přímo i nepřímo zprostředkovávají život a dílo scénografky a filmařky širšímu publiku. Na první pohled je zřejmé, že rozvržení výstavy kurátorkami Edith Jeřábkovou a Kateřinou Svatoňovou nemá čistě monografické ambice a jde rovněž o experiment. Vzniká vystavením zlomku archivu a provází ji spolupráce se současnými vizuálními umělci. Projekt tak neotřele zviditelňuje ojedinělou osobnost, která byla minulým režimem omezována, ale přesto se celý záměr může licencovaným filmařům, divadelníkům a scénografům či obdivovatelům tvorby Ester Krumbachové jevit vůči historickému kontextu nedůsledně.
Případná námitka, že díla autorů ani nemohou plně reprezentovat primární tvůrčí energii Ester Krumbachové, je tak na místě. Subjektivním přefiltrováním charakteristik, emblematické političnosti a feministických pozic Krumbachové očima volných umělkyň a umělců, kteří jsou v divadelní a filmové vědě laiky, nemusí být pochopena ani osobnost, ani její přínos, vyhraněnost a komplexnost její filmové tvorby. Nemůžeme tušit, co by Ester Krumbachová na aktuální výstavu v Brně, kde v mládí studovala volné umění, řekla. Můžeme se ale zaměřit na to, jak tato inovativní kurátorská taktika víří vody nesuverénního kontextu vystavování scénografie a jak tím podle mě poukazuje na deficit mezioborové diskuse výtvarných disciplín.
Krumbachová tvořila i nezávisle, kategorie scénografky je pro ni nedostatečná. Podstatná část výstavy se věnuje jejím kostýmním návrhům, jejichž prezentace je u nás dlouhodobě zanedbávanou disciplínou. Stálo by za to zaměřit se i na jednostrannost scénografického vzdělávání, jehož stagnace na DAMU oprávněně sklízí kritiku. K celkové bilanci určitě patří i to, že dlouho platil za jedinou pravidelnou přehlídku Salon české scénografie, který ale postrádal kurátorskou koncepci, a vlastně tak k exkluzivitě a lesku této výtvarné profese nepřispíval.
V Divadelním ústavu průběžně vzniká online archiv prací předních českých scénografů v širokém kontextu divadla a tatáž instituce vydává monografie významných scénografických osobností. Ale i tak chyběla skutečně agilní odborná iniciativa, která by držela kontinuální dramaturgii nad tímto specifickým uměleckým odvětvím. Obdobně je to i s teorií a historií scénografie – traduje se, že česká divadelní věda nemá doposud pokračovatele po Věře Ptáčkové, která důsledně zpracovávala scénografii 20. století. Zůstává tak pouze živé, aktuální dění mapující aktivity PQ.
Fenomén Ester. Vizuální slast v paletě totality, feministický obrat
Provokativní, smyslné, opulentní a nostalgické – to jsou atributy výrazné dekorativní kulisy filmového výtvarnictví Ester Krumbachové. Rekvizitami, častým využitím symbolické barevnosti, jídla a květin se její film Vražda inženýra Čerta (1970) nebo spolupráce na Sedmikráskách (1966) a dalších filmech staly skutečným vizuálním labužnictvím. Současná perspektiva feministické filmové teorie například přiznává spolupracím Krumbachové a Chytilové zcela přelomovou roli v československé filmografii. V kontextu normalizační produkce přinášela vizualita Krumbachové čerstvý, vtipný a revoltující styl. Díky jejímu přispění vznikají nové typy ženských postav podvracející veškeré normy a konvence, osvobozující kombinací kostýmu, řečí těla a inteligentního textu, na kterém se často Krumbachová spolupodílela. „Vizuální slast“ (Laura Mulvey)1, kterou skýtají její scény a ženské postavy, nesou politikum nové doby, která zůstala za železnou oponou. Na jedné straně využívají erotismus, současně však narušují stereotypní objektifikaci ženského těla. Tento smyslný a současně emancipovaný přístup nemá v našem prostředí v 60. – 80. letech obdoby. Odvaha Krumbachové útočila na rozkladné parazitické struktury moci.
Tento výrazný přínos do normalizační šedi, přiznaná tělesnost a další subverzivní prvky ovlivnily zjevně hned několik autorů na výstavě (Marek Meduna, sestry Dostálkovy, Jiří Kovanda). Příkladem budiž Jiřina Bohdalová v Krumbachové autorském filmu Vražda inženýra Čerta (1970) či starší filmy, pod jejichž vizuálním stylem se Ester Krumbachová propisuje do politika ženského těla silně akcentovaného atributy svůdnosti a rebelství. Na jednu stranu potvrzuje (mužský) pohled, na druhou stranu získává moc. Právě díky těmto principům považuji spolupráci Krumbachové a Chytilové za nezastupitelnou. Noirová estetika Krumbachové výpravy v Uchu (1970) či pozdější karikatury luxusu a erotismu zesilují silný protirežimní akcent. V jedné z klíčových scén Faunova velmi pozdního odpoledne (1983) udeří na stárnoucího a zkorumpovaného funkcionáře krize, realita jeho fetišů se začne drolit. Jeho obsese mladými dívkami, kterým chce imponovat privilegovaným životním stylem s atributy nedostupného luxusu, dostane trhlinu. Souběžně s porážkou jeho šovinistického pohledu se dostává do krize i jeho kariéra. Ve scénáři Věry Chytilové a Ester Krumbachové se hlavní hrdina v podání Leoše Suchařípy konfrontuje s novým prototypem mladé ženy, která se nepodbízí mužskému pohledu, její rebelující styl připomíná Sedmikrásky, ale ukazuje i porážku těchto patriarchálních struktur. Přiznávám, že filmy, na kterých se Ester Krumbachová podílela, jsem již v dobách svého dospívání sledovala náruživě. Ještě v 90. letech v mých očích nic z české kinematografie vizualitu Krumbachové nepřekonalo.
Možná mám z roztříštěné a poněkud nepřehledné koncepce výstavy smíšené pocity a znervózňuje mě i nápad umístit do instalace živé kočky, i když atributy svobody a nezávislosti posilují a navíc byly pro Krumbachovou důležitými životními společnicemi. Tuším, že připravovaná kniha bude oproti výstavě završením a ideální platformou dlouhodobějšího výzkumného projektu interpretujícího vizionářskou tvorbu Krumbachové.
I když se třeba nemohu identifikovat se subjektivním pohledem umělců, kteří na Krumbachovou reagují, chápu, že moje reakce je údělem fanouška a snad i znalce. Kvůli svobodomyslnosti tolik vlastní Krumbachové si ale cením nekonvenční uvolněnosti a odvahy kurátorek a domnívám se, že je na místě. Tato druhá výstava reagující na archiv Ester Krumbachové v Domě umění města Brna, která stejně jako předchozí výstava v Tranzitu 2 opakuje metodologii rozšířeného pole pro interpretaci Ester Krumbachové, provokuje k dalšímu zamyšlení. Strefuje se do rigidního oddělování divadelního, literárního, filmového a galerijního světa, není jen výstavou výtvarnice a její tvorby. I když je spíše jakýmsi hybridním příspěvkem.
Jak jsem se snažila podotknout hned zkraje, u vystavování kostýmní tvorby narážíme na podobné problémy jako třeba u výstav architektury, kdy dokumentace a návrhy možná působí ve výstavním sále neautenticky. Jako je přirozeným prostředím architektury veřejný prostor, jsou kostýmní a jevištní výtvarnictví neoddělitelnou součástí multimediální scény. Pro Krumbachovou je asi doopravdy nejlepším formátem blíže nespecifikované pole. Neopakuje stereotypy, i když možná míjí historické souřadnice, ve kterých autorka tvořila, hledá dialog se současným světem.
1) Mulvey, Laura. “Visual Pleasure and Narrative Cinema.” Film Theory and Criticism : Introductory Readings. Eds. Leo Braudy and Marshall Cohen. New York: Oxford UP, 1999: 833-44. Tento feministický pohled zpracovala například Petra Hanakova_v četných textech k EK.
2) ESTER KRUMBACHOVÁ Sněžný muž – Nosit amulet – Zamotávat archiv, Tranzit 14/12/2017–21/02/2018. Kurátorky projektu: Zuzana Blochová a Edith Jeřábková ve spolupráci s Anjou Kirschner a Pavlem Turnovským.
