Přitažlivý závěs s motivem oka a vulvou místo duhovky vás naláká do tušeného femininně mystického prostoru Studnice moudrosti.
Kurátorská dvojice Tereza Jindrová a Eva B. Riebová se odvážně pustila do výstavy, kde se setkávají díla patnácti žen různých generací, a to cis i trans. Nebála se nainstalovat tvorbu již nežijících autorek, jako je Toyen (1902–1980), Alina Szapocznikow (1926–1973) nebo Eva Kmentová (1928–1980), vedle nejmladší generace – Marie Lukáčové (*1991) nebo Romany Drdové (*1987). Je zajímavé sledovat, jak starší díla najednou ožívají a dostávají punc aktuálnosti. Neubráníte se myšlenkám na to, jak moc nebo málo se doba a patriarchální prostředí v porovnání s odlišným historickým a společenským kontextem změnily. Tehdy se sice ženám ani nesnilo například o takovém #metoo, je ale potřeba si uvědomit, že toto hnutí je stále pouze jedním z prvních kroků ke zdánlivé dokonalosti genderově rovného nastavení světa. Světa, Evropy nebo Česka, kde stále mnoho základních aspektů společnosti pořád nefunguje tak, jak bychom si přáli*y.
Výstava není postavena nahodile, většina děl je umístěna podle důmyslných souvislostí. Vidíme lustr se skleněnými vulvami od Julie Bény vedle videa průkopnice československého queer feministického umění Anny Daučíkové. Na ikonické fotografii na ženskou vagínu, z cyklu Pohledy jakožto demonstrace sebepřijetí Veroniky Šrek Bromové navazuje kontrastující, poeticky křehké sochařské ztvárnění stejného tématu, tedy nejintimnějších ženských partií, od Evy Kmentové. S tím dále souvisí obrazy od Marianne Vlaschits, s nimiž otevřeně komunikuje linoleum od Marie Lukáčové rozprostřené po celé šířce místnosti. Tak bychom mohli*y pokračovat dál a dál až k takovému detailu, jako je typ židlí u projekce videa losangeleské trans umělkyně Zackary Drucker, díky nimž si připadáte, že sedíte na verandě při mezigeneračním dialogu spolu s hlavními protagonistkami. Pokud však neznáte pozadí tvorby autorek, může na vás atmosféra výstavy působit poněkud bizarně nebo prvoplánově.
Ať už to jsou ilustrace Toyen, narativizující proces proměny Yishay Garbasz, video Julie Bény (pro mě osobně nejsilnější moment výstavy), duhové figury Kris Lemsalu skákající přes půl místnosti do fontány s obří keramickou vagínou nebo prsa k večeři Jany Želibské – Studnice moudrosti je vizuálně barvitá oslava ženské síly a jedinečnosti. Výstavu vnímám jako důležitý a sebevědomý počin, avšak otázkou zůstává, zda se kurátorky neponořily do hravého uchopení tématiky na úkor hloubky vyjádření její vlastní podstaty.
