V únoru letošního roku otevřela své dveře pro veřejnost Kunsthalle Praha v prostorách někdejší Zengerovy transformační stanice ze 30. let minulého století na malostranském Klárově. Vznikla jako soukromá nezisková organizace za podpory nadace The Pudil Family Foundation, za kterou stojí manželé Petr a Pavlína Pudilovi. Status nezávislého soukromého subjektu, který nemusí spoléhat na státní podporu, propůjčuje instituci značnou procesní svobodu. Ze svých prostředků nadace plánuje každoročně uvolnit na provoz Kunsthalle 60 až 100 milionů korun. V době, kdy je kultura dlouhodobě podfinancovaná, je to pro mnohé nevídaná částka.
S Kunsthalle se přitom pojí kontroverze. V den jejího otevření se před budovou uskutečnil protest asi třicetičlenné skupiny převážně mladých umělců a umělkyň, kteří akcí s názvem Shromáždění na podporu umění – workshop artwashingu poukazovali na problematický původ jmění zakladatele Petra Pudila. Petr Pudil je český podnikatel a miliardář. V roce 2005 odkoupil od skupiny Appian Group podíl v Mostecké uhelné společnosti, který o pět let později prodal společnostem Pavla Tykače a následně začal investovat do energeticky obnovitelných zdrojů. Pudil, který se dle kritiků svými podnikatelskými aktivitami podílel na ničení životního prostředí, se má daným způsobem snažit o vylepšení svého veřejného obrazu a očištění jména skrze podporu umění. Nadace Pudilových rovněž disponuje bohatou uměleckou sbírkou, která čítá okolo 2 000 děl, přičemž výstavní program má být tvořen nezávisle na ní. I zde se ozývají hlasy, které nadaci podezírají z programového zhodnocování vlastní sbírky. Určitou roli v těchto tvrzeních může hrát skutečnost, že manželé Pudilovi jsou členy poradní komise sběratelů Tate Modern a akviziční komise Centre Pompidou, a mohou mít vliv na to, jaká díla tyto instituce nakupují.
Kunsthalle své působení zahájila dvěma výstavami vztahujícími se k budově, v níž sídlí – vynikající menší panelovou expozicí o budově a elektřině ve městě Venduly Hnídkové a zejména rozsáhlou výstavou a mezinárodně laděným projektem Kinetismus: 100 let elektřiny v umění. Jako hlavní kurátor byl přizván Peter Weibel, ředitel ZKM v Karlsruhe. Ústředním tématem výstavy se stala elektřina, propojující oblasti kinematografie, kinetického, kybernetického a počítačového umění. V rámci expozice vzniká i nový projekt Krištofa Kintery v přilehlém parku. Výstava dle slov kurátorů staví osobnost Zdeňka Pešánka, který pro budovu navrhl ve 30. letech minulého století čtyři plastiky s názvem Sto let elektřiny, z nichž si expozice propůjčuje jméno, do mezinárodního kontextu dějin umění jako průkopníka kinetického umění. Při této příležitosti vznikl reprint jeho knihy Kinetismus a jeho text se dočkal anglického překladu. Význam Zdeňka Pešánka se ovšem v množství vystavených děl, který se blíží stovce, poněkud ztrácí, a nepoučený návštěvník ho nemusí zaznamenat – výstava působí spíše jako přehlídka okázalého množství děl autorů, kteří tvorbou spadají do širokého rámce elektřiny v umění. Vnímání vynikajících kanonických děl, která jsou prezentována, se v celkovém dojmu snižuje s narůstající vizuální vyčerpaností diváka. Původní záměr zařadit Pešánkovo jméno na mapu světových dějin umění se kvůli konceptu výstavy nenaplnil v míře, která mu s jistotou přísluší.
Kromě vzdělávání a hledání spojnic mezi současnou českou a mezinárodní uměleckou scénou se Kunsthalle podílí na uměleckých rezidencích a svou další výstavu věnuje berlínskému umělci Gregoru Hildebrandtovi. Jak se bude dále vyvíjet a profilovat, ukáže čas. Na českou uměleckou scénu bezesporu vstoupila svébytná instituce mající značné ambice i zázemí pro jejich naplňování.
