Benátky 2022: Ceciliino chutné mléko. by

by 13. 7. 2022

Bienále v Benátkách lidé buď milují, nebo jím pohrdají. Já a mí blízcí patříme k těm prvním, i když je náš vztah k benátským výstavám silně naladěn městem samotným – to, mimochodem, má ke svým festivalům také rozporuplný vztah. Luciano, majitel restaurace, považuje bienále za dar z nebe. Enrika, provozovatelka obchodu se vším možným v neturistické čtvrti Castello, obrací při otázce na turismus oči v sloup: „Je Vás tu trochu moc.“. Přesto zdarma distribuuje brožurku španělského umělce, která reprodukuje barvy omítek benátských domů. Obyvatelé řeší situaci iniciativou „SOS Venezia“, která vyzývá obyvatele i návštěvníky, aby se k sobě chovali laskavěji.

Od roku 1995, kdy jsem začal psát do Ateliéru pravidelné recenze Benátek, byly moje „kritiky“ kurátorských koncepcí pozitivní. Letošní „Milk of Dreams“ italské kurátorky Cecilie Alemani ale předčí všechny dosavadní. 

Výstava, o rok odložená kvůli pandemii, působí výrazným způsobem, a to především jako emotivně vnímaný organický, citlivě poskládaný celek, ve kterém každé dílo dýchá jedinečným, přesto ale společným dechem. „Události posledních měsíců přinesly rozervaný, rozpolcený svět a Milk of Dreams se snaží představit si jiné způsoby soužití. Navzdory klimatu, o které především jde, je to optimistická výstava, jež oslavuje umění a jeho schopnost vytvářet alternativní kosmologie a nové podmínky existence.“1 Návštěvník, zdá se mi, přijímá s pochopením kurátorské svévolnosti, jako je účast umělkyň a umělců v poměru 119 ku 21, důraz na pocitové vnímání, na svobodnou imaginaci a na dobře živené sny.2 Velký počet projektů pochází z neevropských zemí, přičemž evidentně tu nejsou jen exotickým doplňkem západní kultury, nýbrž vyzývají k hledání společných emocí. 

Nizozemský pavilon, Melanie Bonajo, foto: archiv Bienále Benátky, 2022.

V rozhovorech s kurátorkou se umělci snažili odpovědět na otázky, které se dnes staly navýsost aktuálními: „Jak se změnila definice člověka? Co konstituuje život? Co odlišuje zvíře od rostliny? Lidské od nelidského? Jaká je naše odpovědnost vůči druhým lidem a druhým organismům a k planetě?“3 V závěru kurátorka konstatuje: „Výstava nechce od umělců, aby odhalili, kdo jsme, nýbrž chce absorbovat starosti a obavy dneška a ukázat nám, kým a čím se můžeme stát.“

Téma výstavy, ujišťuje přesvědčivě kurátorka, nevyplývá z nějaké apriorní ideologie, ale z děl samých, z jejich „situated knowledge“. Zároveň ale současná umělecká díla reflektují posthumanistický postoj ke světu. Ten kurátorka chápe, ovlivněna filosofkou Rosi Braidotti5,  jako naléhavou potřebu „vyrovnat se s dominancí renesance, osvícenství a s vládou bílého evropského muže.6 Zároveň je ale horizontální proud individuálních emocí v Arsenale i v Centrálním pavilonu ukotven pěti vertikálními historickými sondami připomínajícími uměleckými díly i texty v katalogu (včetně eseje Rosi Braidotti) dějinné kořeny evropského iracionalismu.7 Výstava zasazená pevně v post-humánních podmínkách nepůsobí jako ideologická zbraň ani post-humanismu, ani feminismu, jak by mohla naznačovat drastická redukce počtu mužských umělců. Jestli snad výstava má přece jen nějaký ideový cíl, tak je to jen právo umění být uměním, ale ne uměním ve smyslu naplnění nějakého identického pojmu či praxe. Umělecké dílo se tu hlásí o právo být svébytným a nenahraditelným nástrojem lidského poznání. V duchu post-lidských podmínek nám umožňuje poznávat nejen esenci člověka, ale především vzájemně provázanou a prakticky nekonečnou síť podmínek a možností, ve kterých je nám dáno žít jako v racionálně – pojmově i emotivně – symbolicky artikulovaném společném světě.     

Post-humanistický pohled opírá kurátorka o teze Rosi Braidotti „aesthetickým“ způsobem, tj. snahou o dynamické a kontextuální porozumění, a ne o pojmovou rigoróznost: Jako by brala v úvahu, že názor post-humanismu bude muset nakonec spoléhat zase jen na člověka a jeho komplexní, „racionální“ i „iracionální“ prostředky, zbude-li tu vůbec ještě nějaká šance planetární civilizaci zachovat.  

Národní pavilony

K oborovým specifikům bienále v Benátkách patří národní pavilony. Ty jsem vždycky pokládal za výmluvný výraz politicko-kulturní situace v té které zemi. Instalace v nich dávají nahlédnout nejen na stupeň demokracie, ale naznačovaly, co který stát očekává od umění a kolik a proč je ochoten do něho investovat. Tradiční demokratické země prezentují umění jako něco, co má své pevné místo v národním rozpočtu. Expozice jiných, řekněme chudších, zemí mají vždycky možnost spolehnout se na invenci umělců a kurátorů, pokud disponují dostatečnou otevřeností starosti o společenské soužití. V letošním roce modifikují chování států i specifické události – covid a válka, ale navzdory těm jsou zavřené jen dva pavilony: ruský, na protest proti Putinově válce, a československý. Na ten totiž spadl v roce 2019 strom, čímž také spadla z českých a slovenských institucí i starost o dům i o výstavy v něm.   

Polský pavilon, Małgorzata Mirga-Tas, pohled do expozice, foto: archiv Bienále Benátky, 2022.

 V Giardini i letos pokračovala internacionální praxe propůjčování národních pavilonů: letos nabídlo Holandsko svůj pavilon Estonsku. V hodnocení národních pavilonů obstál letos nejlépe ten britský, s projektem: „Feeling Her Way“. Umělkyně Sonia Boyce zkoumá formou dokumentačního videa nové komunikační možnosti objevující se v kolaborativní hře probíhající za účasti pěti zpěvaček za hranicí etablovaných vzorců řeči, hlasu a komunikačních praktik.  

Zaujala mne také expozice italská, situovaná už několik let skromně vzadu na konci Arsenále. Šlo o simulaci opuštěné továrny, jejíž průchod byl zakončen úzkostným výhledem do kosmického temna. Projekt byl působivý i v důsledku organizace přístupu k dílu: návštěvnost byla regulována a lidé byli žádáni, aby v prostoru instalace nemluvili, což výrazně přispělo k působení díla a osvědčilo starou tezi, že dílo je tím, čím má být, teprve v dialogu s recipientem. 

Collaterální akce 

Významnou a díky charakteru benátských paláců často působivou součástí bienále jsou tzv. „collaterální“ expozice rozeseté po městě. Letos je zastínila dvě díla poutající pozornost jak svou velikostí, tak slávou autorů. Větší a snad i zdařilejší dílo prezentoval Anselm Kiefer v Palazzo Ducale. Původní monumentální obrazy ze 16. století (myslím, že obrazy vítězných bitev) překryl Kiefer apokalyptickými výtvory provedenými jeho typickou technikou malby a asambláže. Dílo umístěné v sálech demonstrujících někdejší moc Benátek nemůže neprobudit úzkost tváří v tvář dějinám, podivné přítomnosti a nejisté budoucnosti. 

Za druhé monumentální dílo odpovídá Anish Kapoor a je situováno v Palazzo Marfin poblíž nádraží. Má dvě části. V jedné dominují tuny červeného „masa“, v druhé jde o sbírku optických kuriozit spojených efektem zrcadlení. V díle nenalézám nic z toho, co jsem dosud u Kapoora obdivoval. Kam se podělo kouzlo „černé díry“ natřené Vantablackem? Možná, že bylo připomenuto v Akademii, kde je instalována druhá Kapoorova výstava. Tu mi ale zavřeli před nosem.

Celá řada dalších výstav, včetně té Ronyho Plesla, potkáváme v kostelích i obchodních domech s tu větším, tu menším důrazem na komerci. Týden je na seznámení s festivalem drasticky málo. Anglická verze katalogu je prezenčně přístupná v knihovně CSU Praha, Dukelských hrdinů 25a.

 

  1. 1) Ceclie Alemani, Katalog výstavy 59th. Intternational Art Exhibition: The Milk of Dreams. La Biennale di Venezia 2022. s. 36

2) Carrington, L., Milk of Dreams, N.Y., 2017, ISBN: 978-1-681-37094-1

3) Katalog výstavy, s. 25

4) Katalog výstavy, s. 36

5) Braidotti, R., The Posthuman. Cambridge: Polity Press, 2013. ISBN 978-0-745-64158-4.

6) Katalog výstavy, s.26. Pro lepší porozumění dějinám, které předurčily naši současnost, zařaďme před renesanci ještě alespoň ideály antického Říma, které výrazně přispěly k vývoji racionalizace evropského modelu soužití posílením institualizace práva, jazyka, vojenství, sociální hierarchie a dalších stránek evropské každodennosti.

7) Eseje v Centrálním pavilonu: 1) The Witch’s Cradle, 2) Corps Orbit  3) Technologies of Enchantment. Eseje v Arzenale: 4) Leaf a Gourd a Shelll a Nett a Bag a Sling a Sack …  5) Seduction of the Cyborg.

 

More stories by

Ludvík Hlaváček