Pivovarov. Co se vám vybaví, když uslyšíte jeho jméno? Co jej pro něj nejtypičtější? Přesně toho se na výstavě v Domě umění města Brna dočkáte. Dalo by se říci „starý dobrý Pivovarov“! Výstava nepřekvapí, neurazí, pohladí stabilitou umělcova výrazu.
Jakkoli Pivovarovovy starší obrazy působí o něco „autentičtěji“ a nové cykly vyznívají trochu jako vytvořené pro účel výstavy, dohromady tvoří velmi harmonický celek. Kurátorky Máša Černá Pivovarová a Terezie Petišková k osobnosti umělce přistoupily mimořádně citlivě; na výstavě je znát, že byla připravována dlouho a „poctivě“. Průtahy spojené s pandemií v tomto případě přinesly ovoce: koncepce i estetická stránka instalace je pečlivá, čistá, na míru Domu umění i Viktoru Pivovarovovi.
Výjimečným prvkem je jedenáctiminutové video Zahrada mnicha Rabinoviče (2022), které ve spolupráci s Pivovarovem vytvořil Václav Jirásek. Video meditace o sadu a metafyzice přináší překvapivé obrazy: „modlit se k prasklé žárovce nebo okurce“ nebo „Zapomeňte na to, že je něco posvátné. Posvátné je všechno… I váš konečník je sakrální!“. Jiráskova fotografická imaginace se zde pojí s vnitřním světem Pivovarova vtěleným do slov skrze postavu mnicha Rabinoviče, umělcova alterega. Motiv zahrad, vnějších i vnitřních, je sjednocujícím leitmotivem výstavy, v níž Pivovarov znovu zpracovává svá oblíbená témata.
V parku Koliště, který přiléhá k výstavním prostorám, jsou instalovány první rozměrnější Pivovarovovy sochy, které mi asociativně připomněly Schlemmerův Triadický balet. Variabilní přístup ke geometrii je ostatně dalším důležitým motivem výstavy, ať už se jedná o cyklus obrazů na šedém pozadí Kdo tam křičí v nočním tichu či například Téma a variace, v nichž je zakódován vztah k hudbě.
Kontradikcí ke konceptualizované geometrii je výrazný kresebný cyklus Zmizeli (2020), v nichž Pivovarov, snad ve spojitosti s první vlnou pandemie, zpracovává téma mizení: mizení očí nebo celé tváře, mizení zeleně či rovnou planety. Když něco mizí, zůstává prázdno, snad také pocit ztráty, zůstává vzpomínka, zůstává imaginace. Ta je v případě Pivovarova vyváženým koktejlem představivosti surreálné a konceptuální.
Obzvláště si cením krátkých doprovodných textů, charakteristik jednotlivých cyklů, které respektují specifickou básnickou imaginaci umělce a skvěle doplňují, uzemňují a fluidně propojují celek výstavy.
