Otázka odchodu a navracení se ke konkrétním profesním místům výtvarného umělce, filmaře, scénografa a divadelníka Michala Pěchoučka tematicky rámovala náš rozhovor.
Michala jsem pro tuto příležitost navštívila u něj v ateliéru na Žižkově. Měla jsem přitom na paměti nejdůležitější body rozhovoru, které zahrnovaly jeho nynější společné působení s Dominikem Gajarským v ateliéru Volného umění III na pražské Vysoké škole uměleckoprůmyslové. Chtěla jsem probrat také jeho vliv na současnou generaci umělců a umělkyň, jeho nejnovější uměleckou tvorbu pod taktovkou unconductive trash společně s kolegou Rudi Kovalem a v neposlední řadě mě zajímaly jeho procházky v přírodě a starost o zahradu. Téměř dvouhodinový rozhovor však plynul přirozeným volným tokem všemožných tematických odboček a byl prokládaný občasnými Michalovými telefonáty, houkáním sirén z ulice a návštěvou sousedovic pejska.
LŠ: Michale, jak to bylo s tím odchodem z výtvarného umění?
MP: Byl to jen takový pokus, ale myslel jsem to smrtelně vážně. Měl jsem pocit, že už jsem jako výtvarný umělec všechno řekl. Když jsme s Janem Horákem před deseti lety založili Studio Hrdinů, konečně jsem se rozhoupal a začal systematicky balit kufry. Přestal jsem pracovat, přestal jsem vystavovat a většinu věcí daroval Moravské galerii. A upozorňuji, pokud to chce někdo zkoušet, že to není vůbec jednoduché, odejít z umění, to není jako típnout poslední cigaretu. Mně se to na několik let povedlo. Dokonce jsem věřil tomu, že už se k výtvarnému umění nikdy nevrátím, protože mi bez něj bylo mnohem líp. No a teď jsme tady v ateliéru plném připínáčků.
LŠ: Nyní už druhým rokem vyučuješ spolu s Dominikem Gajarským na pražské Umprum v ateliéru Volného umění III. Vzpomínám si, jak jsme na Fakultě výtvarných umění v Brně měli s Janem Zálešákem předmět České umění po roce 90 a on tam mluvil o tobě a o tvé tvorbě. Konkrétně o tvé sérii vyšívaných obrazů. To bylo v roce 2013, někdy v prváku, kdy jsem vůbec netušila, že nějaký Michal Pěchouček existuje. Otevřelo mi to mimo jiné cestu k dalším osobnostem výtvarné scény 90. let u nás, jako byla Veronika Bromová nebo Milena Dopitová.
Zajímá mě, jak ty vnímáš otázku nějakého vzoru nebo osobnosti ke které se mohou mladší lidé vztahovat.
MP: Můžu ze své zkušenosti dosvědčit, že to je samotná podstata cesty. Tedy že člověk se z velké míry stává sám sebou, až když někoho potká. V pravidelných vlnách jsem k někomu přilnul a nebál se ho trochu okopírovat nebo s laskavostí sobě vlastní zneužít. Když otevřu své portfolio, tak si s posvátnou hrůzou uvědomuji, kolik lidí mi pomáhalo, inspirovalo mne nebo mi dokonce byli ochotní nastavit zrcadlo. Bylo by hezké, kdybych to byl schopen někomu vrátit, například v současné roli pedagoga na Umprumce. Můžu tedy lidem pomáhat, popostrčit je někam, prostě je rozhýbat. Kdybych to neudělal, byl bych sám proti sobě. I já se pak můžu rozhýbat, protože tyhle věci jsou provázané, jsou vzájemné. Máme na to takové pěkné slovo solidarita. A pak je takové neméně pěkné spojení rozvíjení talentu. Co to vlastně je? Někomu ponecháš svobodu a zároveň mu udáváš směr. To znamená, že pokud máš někomu dát svobodu, musíš se s ním shodnout na tom, co to svoboda je, a pokud chceš někoho směřovat, musíš mít přehled. Metaforicky vyjádřeno to vypadá tak, že když jdeme s ateliérem například někam na výstavu, tak si všichni obléknou barevné bezpečnostní vesty. Každý si svobodně vybere, jaká se mu líbí barva. A my stojíme s Dominikem na přechodu a zvedáme tu plácačku.
LŠ: Vnímáš u svých současných studentů a studentek něco, co je generačně spojuje? Například téma environmentálního žalu, nebo, což bylo hodně přítomné u posledních klauzur, určitý typ smutku, dystopie atd.? Tou otázkou narážím na loňský projekt ateliéru Sochy s názvem Hostina, který se odehrával v detašovaném sochařském ateliéru Umprumky tzv. Kafkárně, včetně její rozlehlé zahrady. V kolektivním duchu zde společně vařili a zvali rozličné hosty a hostky na přednášky, performance a další akce.
MP: Generace narozená po roce 2000 má výrazně jiný vztah k jazyku. Jejich psaný i mluvený jazyk je něčím bohatší a něčím chudší. Souvisí to s technologiemi a s všudypřítomnou angličtinou. Ale to není jejich chyba, moje generace byla pod jiným tlakem, a hlavně to není nic zásadního. Ale typické to je dost. Co je zásadnější, tak je jejich vztah k takzvané předlistopadové historii. Tu znají jen z hodin dějepisu a často říkají: „… to znám, to se stalo v tom Československu.“ Pro mne, jakožto Husákovo dítě, je to zvláštní směsice odtržení, zvědavosti a přijatých tezí, které nejsou opřené o žádnou zkušenost. A nejsou tím pádem vůči té době vlastně ani moc hodnotící, i když politika je zajímá. I jako forma umělecké exprese. Ale jak správně říkáš, oni mají svá témata, svoji současnost, a hlavně zvláštní budoucnost, jinou, než jsme měli my. My jsme stále ve vleku minulosti. Takže ta jejich nejistá budoucnost by nás generačně měla spojit. Pro začátek je uklidňující, že posloucháme stejnou hudbu.
LŠ: Zpět k tvé tvorbě. Ty teď tvoříš společně s umělcem Rudi Kovalem pod taktovkou unconductive trash. Zpřítomňuje se v tom názvu implikujícím enviromentální tematiku určitý duch doby?
MP: Jak se to vezme. Potřebujeme motivační zkratku nejen jako firma, ale i jako přátelská dvojka. V názvu je proto slovo odpad, tedy něco, co se hromadí během jakékoliv tvůrčí práce nebo mezilidského vztahu. Vyjadřuje to, že odpad je obtížné nějak směrovat, ve smyslu dirigovat. Název má ukotvit spíše způsob naší práce než ducha doby. Nebo vlastně způsob naší existence, protože značka je zároveň anagramem našich rodných měst čili něčeho, co nás determinuje. Odkud mám začít? Nebo ti mám něco ukázat? Například tenhle obraz s nápisem „Still life without a bottle“. Souvisí s naším alkoholismem, tedy s další determinací. Zarámovali jsme naši roční abstinenci do akčního umění a následně motivovali i okolí. Takže pokud se někdo, kdo má s alkoholem problém, obrátí na nás a nebude jeden rok pít, dostane stejný obraz. Máme takových vyrobených a rozdaných více. Jedná se vlastně o kolektivní dílo, které je založené na důvěře a je stále v procesu. Přesněji řečeno, toto dílo nelze dokončit. Ale máme rádi i více dokončené a kompaktní polohy práce. Jako třeba tento cyklus, kterému říkáme Rock me, Duchamp. Krátké texty o zvláštní postavě ze světa umění, o aktu, který sestupuje ze schodů. Kdo byla ta bytost a jak se asi cítila? Dnes je možné její emoce vyjádřit pomocí emotikonu. Využíváme přitom již existující nabídku v telefonu, dost širokou na to, aby ta postava ožila i dnes.
LŠ: Odchod z profesního hlediska jsme vyřešili. Co ty procházky? Nacházíš při chůzi zklidnění, nebo naopak vnímáš nějakou ztrátu z hlediska enviromentální krize?
MP: Já jsem měl k chůzi dlouho úplně nulový vztah. Měl jsem spíše ambici fotit v krajině podle takového topografického scénáře. Ty fotky a tu mapu jsem ukázal Vojtovi Frölichovi a on mě k chůzi popostrčil, ukázal mi směr. Poradil mi, jakým způsobem se mám pohybovat v té své topografické kresbě. To byl důležitý impuls, který mě odpoutal od těch bodů, od těch fotografií a já jsem objevil nadstavbu kyslíku, sílu obyčejné chůze a touhu někam zdrhnout. To se stalo před deseti lety. Doteď hledám sám a nebo s někým jiným další způsoby chození nebo záminky k putování. Třeba teď s Rudim plánujeme takovou celodenní slunovratovou pouť ke Kauflandu. Jednu takovou pouť už jsme šli, a to bylo k Tescu na Sheppey Islandu v Anglii. Byla to taková výprava na truc všem, protože jsme nikomu nedokázali vysvětlit, proč tam jdeme. Na tom místě nebylo opravdu vůbec nic zajímavého. Prostě nic a za tím nic bylo Severní moře. Přitom jsme zažívali nepopsatelnou objevitelskou extázi.
LŠ: Poslední otázka, ty máš tady za rohem zahrádku, jak to tam momentálně vypadá a naplnila se nějaká tvá představa ohledně zahradničení?
MP: Já původně nehledal zahrádku, ale nemovitost. Malý ateliérek, domeček s výhledem do zahrady, takovou maloměšťáckou robinsonádu. Sem tam si koupit v supermarketu klobásku a tu si ugrilovat. Levně jsem nakoupil nemovitost a znovu si přečetl Zahradníkův rok od Karla Čapka. Pod vlivem této literatury jsem začal nakupovat kosodřeviny, různé okrasné keře, budoval jsem skalku, a dokonce jsem přemýšlel o jezírku. To se stalo před deseti lety. Docela dlouho mi trvalo, než jsem se z toho Zahradníkova roku vzpamatoval a než jsem si uvědomil, že můžu jít vlastní cestou. Ta původní představa se naštěstí nenaplnila.
LŠ: Máš skleník?
MP: No jejda. Skleníky jsou fajn, protože Čapek se o nich vůbec nezmiňuje. Abych to zkrátil. Je to prostě zahrádka, kde je kromě dvou skleníků ještě 20 jabloní, takže je to hlavně sad. Na to konto moji osobu ustanovilo vedení naší kolonie vedoucím místní moštárny. Když chce někdo moštovat, musí mi poslat mail.
