Série performancí (7× 7’) je součástí mnohovrstevnatého díla Pierra Bal-Blanca s názvem Když tvrdím, že jsem anarchista, odkazujícího na akce institucionální kritiky Christophera D’Arcangela.
Výstavní expozice v rámci bývalého hobbymarketu Bauhaus, jehož prostory využívá ostravská galerie Plato, byla navržen jako cesta se zastaveními u jednotlivých uměleckých děl sedmi autorů (se stavbou prostoru inspirovanou Loosovým konceptem Raumplanu) vrcholící ve velkém prázdném bílém prostoru, který se měl zaplnit pouze jedinkrát u příležitosti performance. Ta tak byla povýšena na bytostnou součást výstavy – není zde pouze „doprovodným programem“, jak tomu často bývá zvykem.
Celý kurátorský počin spojuje jevy a osobnosti napříč diskurzy: díla sedmi vybraných umělců různého věku, původu, etnika a genderu, tematizujících úskalí současného nastavení společnosti jsou přiřazena k sedmi D’Arcangelovým akcím, jež jsou dále spojeny se sedmi základními rysy kynické filozofie, která někdy bývá vnímána jako antická předchůdkyně performance (z důvodu zapojení nejenom mysli, ale i těla).
Partitury pro Tragédii v sedmi dějstvích vznikaly tak, že jednotlivým umělcům byla zadána jedna z D’Arcangelových akcí, na kterou mohli (avšak nemuseli) reagovat. Všech sedm nově vzniklých performancí, volně přecházejících jedna do druhé, předvádí jeden subjekt a odhození některého z kusů jeho oblečení nám signalizuje přechod k dalšímu dějství – na každém z nich je také nášivka s názvem právě předvedené performance. Jak je uvedeno v doprovodném textu k performance: „Každé dějství se přímo či nepřímo vztahuje k nepovoleným akcím Christophera D’Arcangela / Je však taky možné, že k této referenci neodkazují.“ Některé formální podobnosti s původními akcemi jsme schopni rozklíčovat, zbylé nás nicméně nechává v nejistotě.
D’Arcangelovy činy jsou ve výstavě formulovány pouze ve formě textových tabulí. Aby se tedy divák dostal ke spojnici s osobností, na které je celý výstavní projekt vystavěn (a která u nás, troufám si říci, není příliš známá), je nucen hodně číst, což trochu brání se do výstavy opravdu ponořit.
Popisy jednotlivých akcí nejsou ve výstavním prostoru umístěny chronologicky, kurátor to zdůvodňuje simultánností existence děl, touhou po narušení zvyku či zdůrazněním možnosti kdykoli přehodnotit navyklý systém. Toto poselství mě z celého spletence provázaných spojitostí nakonec zaujalo nejvíce. Možná by bylo příhodné, kdyby bylo ve výstavě více akcentováno – myslím, že by dokázalo být nosným prvkem, který by mohl množství spojnic a odkazů sjednotit.
Zmíněný počin vnímám jako zajímavý pokus, jak přistoupit k vystavování performativních akcí, které s sebou vždy nese problematickou otázku jejich zprostředkovatelnosti a re-prezentrace.2 Proč by tedy koneckonců nemohlo být řešením rezignovat na snahu věrně prezentovat (často) nezprostředkovatelné a k původní akci se vztáhnout prostřednictvím další tvorby a přistoupit tak rovnou k její aktualizaci a rekontextualizaci.
1) Abych se v daném rozsahu neomezila jen na výčet jmen autorů a popis jejich osobností a názorů prezentovaných v jejich tvorbě, které samy o sobě generují množství významů, jsem nucena tato fakta vynechat – koneckonců jako upomínku D’Arcangelova gesta, kdy i on nechal své jméno ve všech galerijních materiálech nahradit prázdným polem.
2) Zde je důvodem obtížnosti prezentace původních performancí i fakt, že jejich dokumentace je uložena ve sbírce New York University a dostupná pouze prezenčně, po dohodě.
