Název výstavy Margita Titlová Ylovsky je lapidární. Není p ro výstavy autorky typický a vlastně je v kontextu generačních autorů až zarážející. Nicméně, ze zpětného pohledu dílo autorky takto přímočaré je a jakkoli zapadá do rámce tvorby generace předrevolučních českých umělkyň, je odlišné. Není nutné zmiňovat odlišnost od dalších dvou výstav v prostorách galerie. Malíři Marek Číhal a Jakub Janovský jsou Margitě Titlové Ylovsky na míle vzdáleni stylem, výtvarným myšlením i publikem, které oslovují. Možná díky tomuto kontrastu o sobě vystavené práce Titlové Ylovsky mohou vypovědět víc než v expozicích, kde autoři vzájemně rezonují.
Nejlepším příkladem je část prací, které využívají hlínu jako záznam trajektorie gesta a jsou citelným opakem světácké exprese i mdlé melancholie, kterými divák prochází, než se dobere do části výstavního prostoru, kde pak paradoxně i rozměrné práce Titlové Ylovsky působí skromně.
Experimentování, o kterém autorka mluví, je rovněž spíše skromné objevování technologií, které přírodní fragmenty konceptuálních objektů bez pohromy vstřebají. Díla Margity Titlové nejsou rafinovaná, o to více působí ve vrstvě experimentu svobodněji a radostněji. Výpovědi, které nesou, mají charakter příběhů situovaných do dávných věků. Titlová Ylovsky reflektuje ženskost, ovšem nikoli skrze feministický diskurz, nýbrž skrze hlubší fundament vedoucí po tenké linii až k rituálům přírodních národů. A to zcela přirozeně a uvěřitelně. Tento typ výtvarného myšlení je postřehnutelný nejen v prožitkových abstrakcích, ale i v agresivně růžových závěsných objektech z plexiskla. Spektrum efektů, které tento typ materiálů nabízí, Margitu Titlovou Ylovsky zajímá a ponechává je čistě ve vizuální formě. Hlína je naopak obecně významotvorným materiálem, pro jehož použití by měl být skutečný důvod a není-li, v uměleckém díle se věc obvykle negativně projevuje. Titlová Ylovsky hlínu používá, nestaví ji na odiv a nezkracuje si jí cestu k expresi. Používá ji s respektem a zároveň bezhlavě, až surově. Materie hlíny zde evokuje spíše zrození a bujarost než smrt a pohřbívání. Tato série asi nejvíce dokumentuje autorčinu energičnost, v aktuálním diskurzu tak atypickou. Obrazně vyjádřeno, Margita Titlová Ylovsky je ženou s kostěnou jehlou mezi švadlenkami a „tváří“ odcházejícího espritu samorostlých umělců. Opustíme-li obraznost, pak Margita Titlová Ylovsky zůstavá svá.
