Ať již vyrážíme na víkendový trek, nebo na krátkou procházku, chůzi v české či slovenské krajině si nedokážeme představit bez charakteristických turistických značek. Bývalé Československo se ostatně chlubí jednou z nejdokonalejších a nejhustších sítí turistického značení a historie tohoto fenoménu sahá až do 19. století, kdy s tématem chůze v krajině začali pracovat romantičtí malíři. Jejich ikonou se stal Caspar David Friedrich a jeho obraz Poutník nad mořem mlh (1818) zachycují záda muže pozorujícího Labské pískovce. První turistické značky však na sebe od Friedrichových dob nechaly ještě chvíli čekat. Jejich vznik souvisí se založením Klubu českých turistů (později Klub československých turistů) v roce 1888. První z nich byly vyznačeny Pohorskou jednotou Radhošť kolem roku 1884 a právě zmíněným klubem roku 1889. Následoval rychlý rozvoj, který zastavila až druhá světová válka a první polovina 50. let. S nutností trávit dovolenou převážně v tuzemsku se však zájem o systém pěších tras a turistických map oživil, a i přes změnu politického systému dodnes řady dobrovolníků každoročně značené cesty obchází, poničené značky obnovují a značkují trasy nové. Nejen umělce může fascinovat systém značek jako takový, ale i jeho barevnost, která však nebyla vždy taková, jakou známe dnes. Do první světové války se pro turistické značky v tehdejším Rakousku-Uhersku používala pouze barva červená. Ta se v současném československém systému značení využívá pro dálkové nebo hřebenové trasy a postupně k ní přibily modrá pro významné cesty, zelená pro trasy místní a žlutá pro spojovací cesty či zkratky.
Osobně si po umělecké stránce s tematikou tohoto fenoménu nejvíce spojuji dílo Tomáše Plachkého, který vystudoval Ateliér malířství 2 u Luďka Rathouského na Fakultě výtvarných umění VUT v Brně. V současné době v této instituci působí jako kurátor zdejší galerie, zároveň pracuje v Domě umění města Brna a angažuje se v chodu studií a výstavních prostor SOLO Offspace.
K turistickým značkám se Plachký dostal přes chůzi, kterou považuje za velmi podstatný prvek své tvorby. Jednou z prvních prací tohoto umělce, do níž se téma chůze a kulturní krajiny propsalo, je dvouletý projekt, který spočíval v zaznamenávání brněnských mostů. Po celý první rok Tomáš Plachký obcházel nábřeží místních řek, vybrané lokality si fotil, a snažil se přijít na způsob, jak zachytit pocit, který vnímal v místech, kde řeky přetínaly cesty, silnice a železnice. Vznikla tak umělecky pojednaná mapa se 36 mosty na Svratce a Svitavě, nicméně klíč ke svému projektu nakonec Plachký našel až v plenérové malbě – vytvořil desítky pláten, které spojuje rozměr 35×30 cm. Při jejich tvorbě postupoval tak, že přišel ke zvolenému mostu a přímo na místě vytvořit abstraktní olejomalbu dokumentující pocit z genia loci. Vzniklé obrazy skládal do nákupního košíku, s nímž zvolená místa postupně objížděl. Mezi lety 2014–2015 tak vytvořil jeden ze svých nejrozsáhlejších projektů, který sice ještě nepracuje s turistickými značkami, ale podobně jako u nich zde můžeme vypozorovat určitý systém. Jednotlivé malby Tomáš Plachký nazýval podle oficiálního značení konkrétních mostů či železničních viaduktů, které získal z Ředitelství silnic a dálnic a od Českých drah. Od tohoto projektu pak už vedl jen malý krůček ke zmíněným značkám, přičemž zásadní impuls v tomto ohledu sehrála zahraniční stáž.
I přes unikátnost českého, respektive slovenského značení se s turistickými značkami setkáváme pochopitelně i v jiných státech. Československý systém byl použit v místech, která s naší vlastí nějakým způsobem souvisí; konkrétně pak v rumunském Banátu, kde stále žijí potomci české komunity, jež odešla hospodařit do místních lesů na začátku 19. století. Podobně se s československými značkami setkáme v horských oblastech Podkarpatské Rusi, která bývala za první republiky s Českem a Slovenskem součástí jednoho státu. V obou zmíněných příkladech se však i přes rozlohu západoukrajinských hor jedná pouze o poměrně malé oblasti a tento systém nebyl převzat kompletně celými státy. V tomto ohledu má k Česku a Slovensku nejblíže Polsko, kde funguje relativně podobný systém čtyř barev, které však nemají žádnou souvislost s obtížností trasy a jsou doplněné ještě o černou barvu či bílý vykřičník, jenž signalizuje náhlou změnu směru trasy. A právě do polského Krakova odjel v roce 2015 Tomáš Plachký na stáž. Poměrně značnou část pobytu v zahraničí strávil cestováním po polských národních parcích, kde zjistil, že každý park má svého značkaře, který do polského systému zapojuje ještě svoji vlastní invenci. Díky tomu vznikají specifické značky, které jsou po estetické stránce mnohem propracovanější než české grafické pruhy: objevují se v nich například figurky běžkařů a značky mohou nabývat jiných tvarů, než jsou české tři pruhy doplněné o šipky značící odbočky.
S vizuálem turistických značek si začal postupně hrát i Tomáš Plachký. Zajímal jej například motiv degradace: to, jak na turistické značky působí počasí, krajina a další okolnosti jako například růst stromu, na němž je značka namalovaná. Tento princip se snažil přenést do svých maleb, a proto si pomocí pigmentů, kříd a olejů míchal vlastní barvy, které nanášel na nenašepsovaná lněná plátna. Díky tomu, že podklad neupravoval, se olej postupně vpíjel do látky a plátna začala na tento proces reagovat, žloutnout a degradovat, což se projevilo například vznikem mastných fleků. Další umělecký přesah dostal do maleb prostřednictvím práce se samotným námětem, nemaloval pouhé jednotlivé značky, ale hrál si s jejich tvary a postupným vrstvením různě barevných značek na sebe, které lze přeneseně číst i jako ztvárnění času, jež na značky působí: staré jsou v mnoha případech překrývány novými a přidává se značení nových tras. Pobyt v Krakově zakončil Tomáš Plachký performancí, ke které jej inspirovala již existující přenosná značka, jež se nachází v muzeu Járy Cimrmana v Příchovicích. Na useknutý kmen stromu namaloval klasickou modrou značku a umístil na něj ucho používané na starých kožených taškách. S tímto objektem představujícím přenosnou turistickou značku následně chodil po městě. Systém, jehož podstatou je chůze po cestách vyznačených turistickými značkami, tímto uměleckým gestem převrátil do opačné, absurdní podoby. Místo toho, aby se pohyboval po značené cestě, stal se sám pohyblivou značkou.
Vedle zmíněného Rumunska, Ukrajiny a Polska se však setkáme s turistickým značením i v dalších zemích, například ve slovinských horách, kroužky, čtverečky a trojúhelníčky ohraničené bílou barvou používají v Maďarsku, na červeno-bílé kroužky natrefíme mimo jiné i v Rakousku. Švýcarsko zvolilo systém šipky s červenou nebo žlutou pásovou barvou. Ostatně na krásy krajiny ve švýcarském Graubündenu se rozhodla upozornit místní správou oslovená reklamní agentura, která kontaktovala umělce Stefana Rüescha s prosbou, aby vytvořil umělecký projekt sloužící k propagaci zdejších turistických tras. Přímo v krajině tak v roce 2017 vznikla síť turistického značení, které vychází ze zde používané červenobílé barevnosti, avšak každá ze značek je uměleckým unikátem vytvořeným Stefanem Rüeschem. Jedna z nich například připomíná klasickou červenou českou značku, je však na několika místech přerušena vlnkami.
A u tématu turistických značek stále zůstává i Tomáš Plachký. Po návratu z polské stáže se přihlásil na stáž další, tentokráte do ateliéru hostujícího pedagoga, kterým byl na Fakultě výtvarných umění ve školním roce 2016–2017 Vladimír Špaček. Jako výstup z pobytu v tomto ateliéru vytvořil projekt Stezka, který prezentoval v roce 2017 v Galerii FaVU nacházející se v přízemí budovy školy. Vytvořil rozměrné plátno s modrou turistickou značkou, které umístil do prostoru mezi panelem a oknem galerie tak, že značku bylo možné vidět pouze z ulice skrz okenní tabulky. Site specifickou instalaci malby, která zatemnila přirozené osvětlení galerie, potom doplnil Plachký značkami, jež v rozměrech, s nimiž se setkáváme v krajině, namaloval luminiscenční barvou přímo na hrany stěn v galerii. Přestože jej k cíli vedla naprosto odlišná východiska, formálně nebylo vystavené rozměrné plátno ve výsledku nepodobné některým z děl Marka Rothka z 50. a 60. let minulého století.
Ve stejném roce byl Tomáš Plachký pozván na 24. ročník Mikulovského výtvarného sympozia. Jednalo se o poměrně silný ročník se symbolickým pojmenováním Cesta může být širší než delší, který kurátorovala Kateřina Vincourová. Vedle Plachkého se zde v daném roce sešli David Böhm a Jiří Franta, Igor Korpaczewski, Alena Kotzmannová, Svätopluk Mikyta a tým doplnila teoretička Denisa Kujelová. Rezidence, jež bývá součástí sympozia, se pro Plachkého stala opět příležitostí k chůzi v krajině, opakovaně se vypravoval na Svatý kopeček, a při jedné z cest jej překvapila značka zobrazující vinný hrozen. Když po ní dále již cíleně pátral, objevil, že se jich v okolí Mikulova nachází celá řada. Z uměleckého hlediska jej zaujalo, že nebyly malované přes šablonu, a byť si byly velmi podobné, díky nepřesnosti lidské ruky byla nakonec každá z nich originálem. Umělec se snažil mezi obyvateli Mikulova vypátrat, kdy a za jakým účelem tato značka vznikla. Jeho snaha vyznívala dlouho na prázdno, až nakonec v organizaci místního turistického klubu zjistil, že za jejím vznikem stojí evropské fondy, které měly v 90. letech minulého století pomoci rozvoji místním restauracím a vinařstvím v této oblasti. Tak vznikla 15 kilometrů dlouhá stezka, která vedla po gastronomických zastávkách, avšak vzhledem k tomu, že udržitelnost projektu byla deset let, přestala být značka postupně udržována, některé z restaurací zanikly, některé z cest se přestaly používat a zubu času podlehlo i samotné značení. Místní značkaři Plachkému vysvětlili, že ji považují za značku nadbytečnou, která způsobuje jen samé komplikace, a tudíž ji nechtějí obnovovat.
Přesto se Plachkému podařilo získat barvy, které turistický klub ke značení používá, a jež nejsou běžně nedostupné, a rozhodl se značku obnovit. Záměrem jeho uměleckého projektu nebylo znovu vytvářet již neexistující trasu, ale spíše upozornit na estetiku netradiční značky, respektive jedinou českou malovanou značku zachránit. V místech, kde byla cesta narušena a značky chyběly, nevytvářel malby nové, pouze restauroval ty, které se dochovaly. Časově náročnou součástí práce bylo i samotné hledání značek, kterých nakonec vypátral kolem 130. Některé z nich objevil na plechových cedulkách, na popraskaných stromech, či na povaleném sloupu. Kvůli horkému počasí i nechtěnému zájmu kolemjdoucích vyrážel na cesty vždy již kolem čtvrté ráno a jeho práce tak získala určitý prvek, který lze přirovnat k askezi potřebné k podniknutí dlouhých cest vedoucích k poutním místům. Dalším výstupem z mikulovského projektu je video vytvořené na Google Maps, které ukazuje cestu krajinou s vyznačenými místy, na nichž se mu podařilo značky dohledat. Město Mikulov si také pravidelně na závěr sympozia nechává některé ze zde vzniklých děl do svých sbírek a za tímto účelem vytvořil Tomáš Plachký jedinou značku vinného hroznu „navíc“, ne však v krajině, ale jako obraz na plátno.
Pro práci Tomáše Plachkého je typický umělecký a pocitový výzkum, při kterém hledá citlivost v kulturní krajině. Jeho vztah ke krajině, který se propsal do několika projektů s turistickými značkami, se postupně přetavil do hledání dalšího fenoménu, s nímž dlouhodobě pracuje. Jedná se o hledání menhirů, zapomenutých milníků a soch v přírodě, u nichž již neznáme důvod, který vedl k jejich umístění, respektive si jej můžeme pouze domýšlet či odhadovat na základě historických poznatků. Zda se jednalo o realizace spojené s pohanským náboženstvím, kameny označující místa bitev, hranice pozemků či systém značek v krajině podobný tomu současnému, turistickému značení. V mnoha případech účel značek a soch neznáme, nicméně Plachkého fascinuje právě tento prvek tajemna, kterým se hodlá zabývat i do budoucnosti.
S turistickými značkami se však setkáme i v dílech dalších umělců. Například Matyáš Trnka vytvořil v roce 2013 minutový film Značky, který je dokumentací autorových cest po severních Čechách. Trnka ve filmu nechává ožívat bezprostřední okolí turistických značek, které se v díle stávají stálými prvky v jinak proměnlivém prostředí. Fenoménem českých značek byl fascinován také francouzský amatérský fotograf Stéphane Corbet. Jeho vyzvětšované snímky značek všech používaných barev sice nemají uměleckou kvalitu Plachkého projektů, avšak bezbřehé zmožení jednoho motivu variovaného pouze barevností a materiály, na nichž jsou značky malovány – od kmenů stromů až po sloupy elektrického vedení –, vytváří zvláštní pocit důvěrně známého a zároveň prezentovaného v nezvyklém kontextu a měřítku.
Značky však nemusí mít v umění pouze funkci inspiračního motivu a mohou i sloužit svému původnímu účelu: tedy vyznačení určitých míst nebo tras. Tak tomu bylo například v Ostravě, kde k jednotlivým realizacím, které zde vznikly v rámci festivalu Landscape, vedly černé značky. Další příklad nalezneme v Brně, kde architektonicky hodnotné domy, jež Dům umění města Brna zahrnul do Brněnského architektonického manuálu, označují jednotně graficky zpracované bílé značky na zemi doplněné o číslo, podle kterého lze realizaci vyhledat v katalogu. Svým způsobem fascinující je i představa apokalyptického světa, v němž v krajině, která si bere postupně zpět lidskou civilizaci, zůstávají jako již nepochopitelné připomínky působení člověka právě postupně degradující turistické značky. Ale to už je námět na jiný příběh.
