Východiskem výstavního projektu Folklore is not dead je především porozumění tradicím v kontextu kulturního a sociopolitického konstruktu, potažmo mýtu, který se v čase různě proměňoval. Vystavující umělci a umělkyně přes rozlišnost jednotlivých uměleckých postupů a výtvarných médií reflektují a vyjadřují svůj vztah k folklóru. S jeho odkazem zacházejí různě, lze však mezi nimi sledovat jisté společné strategie, které se navzájem konfrontují a prolínají. V malbě, sociální plastice, videu, výšivce, objektu a fotografii je patrné vědomí o kulturních souvislostech historické minulosti i aktuální přítomnosti.
Šicí koutek americké umělkyně, žijící dlouhodobě v České republice, Sonyi Darrow, vybízí návštěvníky výstavy k opravě starších šatů, pravděpodobně lidového kroje. Tato přímá aktivizace diváka povzbuzuje k transformaci nejen z nepotřebného oděvu k dalším možnostem jeho využití, ale zároveň v této činnosti nalézá možnost opravy vztahů mezi lidmi a hledá způsoby, jak se enviromentální otázky prolínají s kulturní udržitelností. Její iniciativa s názvem Folklore is not dead zřejmě propůjčila této kolektivní výstavě svůj název a tím ji koncepčně zarámovala.
Zdrobněliny, lidová slova, akulturní či ahistorická symbolika, komunitní sdílení, rituál, ornament, mýtus, paměť, tradice, gender, nacionalismus – tato klíčová slova shrnují široké spektrum témat a podtémat, která umělci a umělkyně ve své umělecké praxi zpracovávají.
Lidová umělecká technika je navíc tradičně spojována s ženskou prací a jsou to právě ženy, které ukazují, jak lze folklór použít k pokusu dekonstrukce stereotypů a heteronormativního uspořádání společnosti. Kurátorka výstavy Petra Mazáčová přímo mluví o citlivosti vůči tradici více rezonující u ženských autorek, což se odrazilo v jejich početní převaze. Umělkyně často pracují pod svým avatarem jako Emilia Rigova alias Bári Raklóri zpochybňující etnické nálepky, Veronika Šrek Bromová jako Neoselka nalézající nové rituály a mýty nebo běloruská umělkyně Rufina Bazlová, která za pomoci výšivky subversivně píše realitu o politické situaci své země a dává tvář lidem bojujícím za lidská práva.
Přes určitou roztříštěnost kolektivní výstavy, která z hlediska své architektury postrádá nějaký sjednocující prvek, pracuje s tématem folkloru popularizační a mnohovrstevnatou formou, která činí výstavu zajímavou pro další zkoumání.
