Ve foayer opatovské pobočky pražské Městské knihovny – která je známá zejména pro svou artotéku, bohatě zastoupenou sekci knih věnovaných výtvarnému umění, a právě volně přístupnými výstavami umění – v létě proběhla výstava organizace Barvolam s názvem Barvolam: Umění inkluze. Barvolam je nezisková organizace, která se dlouhodobě věnuje podpoře tvorby neurodiverzních umělců a umělkyň, kteří nemají přístup k uměleckému vzdělání a jejich tvorba tak není brána jako hodnotná produkce, patřící do hlavního proudu uměleckého světa.
Spolek, fungující od roku 2016, od začátku minulého roku provozuje také Studio Barvolam, ve kterém tvoří okolo 8 umělkyň a umělců. Výstava na Opatově rámuje tuto problematiku trochu jiným způsobem, než můžeme vidět u jiných projektů pracujících s uměním outsiderů – zatímco představuje díla jednotlivých autorů a autorek a jejich uměleckou kvalitu, klade zároveň velký důraz také na samotný nárok všech lidí bez výjimky umění vytvářet.
Jeden z doprovodných textů hlásá „Být umělcem je lidské právo!“, zatímco jiný se odkazuje na mezinárodní dohody, podle kterých má každý člověk právo „na vzdělání a rozvíjení uměleckého potenciálu“. Autoři a autorky výstavy však upozorňují na to, že neurodiverzní lidé nejsou schopni získat umělecké vzdělání na vysokoškolské úrovni. „Tím, že tito umělci a umělkyně nemají možnost studovat umění na vysoké škole, nemají šanci vybudovat si sít kontaktů, která jim umožní snadnější vstup do kulturní sféry. Počet výstav, na kterých je vidět tvorba umělců a umělkyň z této skupiny, je v řádu jednotek. Na všech úrovních se setkávají s předsudky a diskriminací.“
Aktivity spolku však přesahují samotnou podporu tvorby – jak je vtipně napsáno na jeho webových stránkách, vytváří „příležitosti pro setkání a spolupráci mezi neurodiverzními umělkyněmi a umělci a těmi, kteří jsou ‚postižení‘ výtvarným akademických vzděláním“. Jedním z neopomenutelných cílů a ambic spolku je samozřejmě také osvěta. Výstava Umění inkluze tak návštěvníky a návštěvnice seznamuje také s vhodnou terminologií a odstupem právě od slova postižení. Doprovodný text připomíná, že hendikep se často nenachází v samotných lidech, ale ve společnosti a jejích překážkách.
I Studio Barvolam je tak zařízeno v univerzálním, a ne standardním designu – je tedy zařízeno tak, aby prostorově vyhovovalo všem lidem, a ne jen průměrnému člověku. Když uděláme všechny prostory bezbariérové, tak člověk na vozíku nebude člověkem s žádným hendikepem. V tomto duchu v Barvolamu přistupují i k mentálnímu zdraví: „Ve spolku Barvolam se domníváme, že nálepka ‚postižený‘ je spíše škodlivá než užitečná. Příliš často si lidé slovo ‚postižený‘ spojují s výrazem ‚neschopný‘. Přitom vyjadřuje jenom to, co daná osoba nezvládá, a neříká nic o jejích schopnostech a talentech. Proto umělcům a umělkyním s nálepkou ‚mentální postižení‘ nebo ‚porucha autistického spektra‘, se kterými ve spolku Barvolam spolupracujeme, raději říkáme ‚neurodiverzní‘. A hlavně nenecháváme klamat škatulkováním: každého bereme jako jedinečnou osobu, která není definovaná svým ‚postižením‘. Všichni jsme lidé, ale každý jinak.“
Jak jsem již zmínila, spolek se také zaměřuje na propojení světů umění neurodiverzních a vysokoškolsky vzdělaných tvůrců a tvůrkyň. Toto propojení se objevuje právě i na výstavě Umění inkluze, která v rámci omezených prostorových možností ukazuje různé projekty spolku. Mezi nejznámější a zároveň nejstarší patří projekt Jamming, který byl již prezentován v několika galeriích současného umění, jako například v DOXu v roce 2017 nebo v Pragovka gallery o dva roky později. V Jammingu, iniciovaném Mirkem Kaufmanem a Ottou Kouwenem, spojují síly a představivost neurodivergentní umělci a umělkyně s umělci a umělkyněmi neurotypickými či dokonce s širším publikem v rámci workshopů pro veřejnost. Sdílí jedno rozsáhlé plátno a tvoří na něm společné dílo, jehož výsledná forma bývá často dechberoucí, jak ukázala (mimo jiné) výstava v knihovně. Jak píše v katalogu vydaném k výstavě v DOXu Mirek Kaufman, projekt Jamming vznikl jako snaha propojit dva autory či autorky a díla vystavit v Ukradené galerii 23. října 2014 na Škroupově náměstí v Praze. „Cílem bylo přivést do jednoho ateliéru autory, kteří se věnují umění profesionálně, a nadané autory s mentálním hendikepem. (…) Byl to výsledek práce ve dvojicích, kdy se dva tvůrci doplňují a přinášejí každý svůj pohled na dané téma.“
Po úspěchu projektu pro Ukradenou galerii se Kaufman s Kouwenem rozhodli v projektu pokračovat ve větší míře a s více lidmi. „Jedná se o velmi živelnou akci, kdy podobně jako při opravdové hudební jam session improvizujeme v malé skupince při malbě na obrazech, které jsou zároveň společné i osobní, pokaždé ale trochu jiné. Jsou to hodiny strávené v tvůrčí atmosféře, kde mizí mantinely mezi profesionálním a amatérským.“ Na workshopech pro veřejnost, které spolek pořádá pravidelně, se pak snaží o prolamování bariér mezi neurodiverzními lidmi a většinovou společností s přesvědčením, že osobní setkání a zkušenost je nejlepší zbraní proti předsudkům a diskriminaci. V neposlední řadě také spolek v rámci projektu Jamming spolupracuje s podobnými ateliéry z celého světa. Projektu se tak například zúčastnila skupina islandských tvůrců a tvůrkyň z Myndlistaskólinn z Reykjavíku nebo Andreas Maus s Juttou Poestges z německého Kunsthaus KAT18.
Na podobném principu kreativní spolupráce vznikl i projekt Bez příběhu, také prezentovaný v rámci pražské výstavy. Ten vytvořili tvůrci a tvůrkyně Barvolamu společně se studenty a studentkami ilustrace Fakulty designu a umění Ladislava Sutnara v Plzni. Projekt zpracovával téma nacistického programu iniciovaného Hitlerem roku 1939 s názvem Aktion AT4, který měl za cíl systematicky vyvražďovat lidi se zdravotním postižením a psychiatrické pacienty. Bez příběhu tak připomíná první oběti holokaustu, kteří v rámci dějin často bývají zapomenuti. Výsledná díla posloužila také jako ilustrace do publikace Nacistický program ‚eutanázie‘, editované Reném Milfaitem a vydané v roce 2020.
V neposlední řadě je také potřeba zmínit spolupráci členů a členek Barvolamu s etablovanými umělkyněmi, jako je Eva Koťátková či Alma Lily Reiner. Eva Koťátková, která se umění outsiderů věnuje dlouhodobě – v roce 2015 zakončila doktorské studium na Vysoké škole uměleckoprůmyslové disertací na téma přenášení tvorby outsiderů do světa umění –, se například podílela na konceptu samostatné výstavy Marie Kůsové O domech, sanitkách, letadlech, žebřících, psech a lidech, která se uskutečnila před dvěma lety v Pragovka Hubu v pražských Vysočanech. Do katalogu této výstavy přispěla také malířka Martina Smutná textem o díle Kůsové. Koťátková, spolu s Almou Lily Reiner, také v roce 2019 spolupracovala na samostatné výstavě Lukáše Palečka, který se ve své tvorbě věnuje zejména elektrickým strojům, a to jak jejich zobrazování, tak jejich konstrukci. Výstavní projekt Romo pračka pere okurky se uskutečnil v Galerii Jelení a představil Palečkovy schematické kresby společně s podomácku sestavenými elektrickými obvody a spotřebiči. Alma Lily Reiner, která s Barvolamem spolupracovala zejména na vypracování uměleckých portfolií členů a členek spolku, vytvořila také několik audiovizuálních děl odvíjejících se od jejich práce, jako například video Krychle založené na tvorbě a vyprávění malíře Ladislava Svobody nebo podcastové zpracování deníků Dagmar Filípkové pro Institut úzkosti. Otto Kouwen však podotýká, že i přes všechny tyto projekty a snahy propojit dva světy oddělené uměle vytvořenými bariérami vnímá většinová společnost – včetně novinářů a kritiků – spolek Barvolam a jeho činnosti spíše jako projekt charitativní a nedokáže docenit jeho výtvarné hodnoty. Klade důraz na to, že k docílení lepších podmínek pro tvorbu neurodivezních lidí je potřeba zlepšit v první řadě jejich systematické vylučování ze společnosti a přehodnotit některé pro nás samozřejmé bariéry, jako jsou například požadavky uměleckých škol, vylučující nadané tvůrce často kvůli takovým banalitám, jako je dyslexie nebo absence maturitního vysvědčení. Zároveň je však potřeba cílit na vyšší inkluzi v rámci uměleckých institucí a kultury obecně. Zmiňuje příklady ze zahraničí, jako galerie v irském Corku, kde se běžně v rámci workshopů pro veřejnost konají umělecké workshopy pro neurodiverzní lidi, zatímco do řady českých galerií se člověk na vozíku ani nedostane. I proto na příští rok se spolkem Barvolam plánuje sérii diskuzí s politickými zástupci a uměleckými strážci a strážkyněmi bran pro otevření debaty o větší integraci umělkyň a umělců, o jejichž výtvarném nadání jsme se mohli přesvědčit na výstavě Umění inkluze.
