Horký vzduch se svíjí pod údery zvukových vibrací, které mizí v prošívaných gobelínech zavěšených po obou stranách haly. Máš sucho v ústech, ale dlouhý mahagonový bar se zdá nekonečně daleko. Kdosi ti nahlas šeptá do ucha slova, kterým nerozumíš – jako by se hned po vyřčení měnila v mazlavou hmotu stékající někam dolů na podlahu, kde tvým těžknoucím nohám čím dál urputněji zabraňuje v kroku. Nemihlo se teď nahoře ve stínu něco? Navzdory dotykům tančících těl ti přes holá záda přeběhne mráz. Zvrátíš hlavu ke stropu, a když se ocelová konstrukce zdá zcela nehybná, sklopíš ji nazpět. Hudba rázem ztichla a snad každý se dívá tvým směrem. Stovky očí. Stovky zubů. A točící se tma.
Skupinová výstava Scary Good v letenské galerii Berlínskej model představuje pětici současných umělkyň a umělců, kteří se zde na malé výměře, ale s o to větší afektivní intenzitou, pouštějí do průzkumu temné zóny „současného cool“. Projekt je součástí třetího ročníku přehlídky SUMO, v jejímž rámci hostí pražské galerie pozvané zahraniční partnery. Line-up pro tuto slastně hororovou party proto sestavila berlínská galerie Anton Janizewski ve spolupráci s online magazínem gallerytalk.net a logicky do něj angažovala umělce a umělkyně spjaté především s berlínskou uměleckou scénou, s výjimkou české autorky Elišky Konečné.
Díla na výstavě společně tvoří překvapivě kompaktní, a přitom otevřený narativ. Fungují trochu jako rekvizity k rozehrání naší představivosti nebo snad stopy zanechané na místě činu – cosi, co nás vede ke konstrukci strašidelných příběhů s nejasným koncem, jako je ten z prvního odstavce textu. Nablýskané povrchy noční zábavy se zde mísí s řetězy a tesáky, popkulturní monstra se derou z hlubin drogového opojení, kterým jsme se snad snažili zahnat myšlenku na něco, na co si teď už nevzpomínáme. Jak nás upomíná leták, vkročili jsme do prostoru, kde lze zažít „bolest i vzrušení“. Jenže kdo „koketuje s krásou temnoty“, musí počítat s následky.
Návštěva galerie tak na vícero úrovních skutečně vzbuzuje slibovaný „Scary good feeling“: Lesklé, pokroucené pařáty nylonových příšerek Mary-Audrey Ramirez se do místnosti prolamují z prostoru mezi okny, jejich rozšklebené lepidlové zuby jako by čekaly, až se na moment ztratíme ve smaragdových záhybech jednoho ze dvou (nebývale temných) vyšívaných reliéfů Elišky Konečné. Schlíplá postava v péřové bundě, již nechala Rebekka Benzenberg uvíznout na kusu přenosného oplocení, jaké obvykle stává před velkými nočními kluby, tu společně se zrcadlem polepeným sáčky s nadávkovanými pilulkami extáze rozehrává atmosféru pozdních ranních hodin, kdy umělé doplňování serotoninu ztrácí svou čarovnou moc a do našeho nitra se s prvními paprsky slunce postupně vkrádá marnost a zoufalství. A zatímco se modravé obrysy těl na plochých epoxidových objektech Constantina Hartensteina odvracejí pryč od neštěstí blednoucího rána, temně lesklá glazura květinového věnečku Moniky Grabuschnigg, zašmodrchaného do na zem pohozené stříbřité bundy, svědčí o nejmenované tragédii – snad o někom, koho temnota pozřela a už ho nikdy nevyvrhne zpět…
Výstava je však „scary good“ i v jiném smyslu (jejž si může čtenářka upřesnit na Urban Dictionary). Trefně totiž balancuje na samé hraně povrchnosti, když sahá po „cool“ klubové estetice, která je ve výstavních prostorách tak často vyprázdněně trapná, po popkulturních referencích, prvcích fetiše a zároveň viktoriánských ornamentech či „(neo)romantických“ materiálech. Žádnému z těchto svodů však nepodléhá, pouze se s lehkým úsměvem klouže po jejich povrchu. Jak totiž popisuje i kurátorský text, je to právě „neporušitelný povrch, pod nímž lze objevit skutečnou oddanost, pochyby, kritiku, něhu a vizi“. Co jiného ostatně dělat, když transcendentální dálka i hloubka nenávratně implodovaly? Přesně v tomto kontextu mluví teoretik metamodernismu Timotheus Vermeulen o „nové hloubkovosti“ (new depthiness) povrchu, který již nelze dále prohlašovat vyprázdněným postmoderním zrcadlem, ale do něhož se můžeme a musíme ponořit, jakkoli nepřístupný (či děsivý) se nám může zdát. Ostnaté keramické dělohy Siggi Sekiry na jiné SUMO výstavě v Polansky gallery a tak téže i v žižkovské části, jako by tomuto tvrzení jen dávaly za pravdu. Něco zlověstného je zjevně ve vzduchu a já osobně z toho asi mám „děsivě dobrý“ pocit.
