V humpolecké galerii 8smička jsme mohli toto léto navštívit výstavu Jdu prachu samotou s průhledy do zahrad, ve které kurátoři Martin Herold a Miloš Doležal přiblížili život a dílo grafika, básníka a překladatele Bohuslava Reynka. Reynkovy rytiny se v Humpolci sice objevily už na výstavě Vrchovina, krabatina, mrchovina, která se zaměřovala na specifický fenomén vysočinských umělců, tentokrát se však pozornost obrátila plně k jeho práci.
V prostorách bývalé textilky nás čekal tichý, čistý a meditativní prostor, a bylo tomu tak samozřejmě záměrně – kurátoři vedli návštěvníky a návštěvnice tematicky ke skromnému, až asketickému vnímání vystavených děl. Reynkovy grafiky, vytvářené ve většině případů suchou jehlou, byly v expozici připomínány také doprovodnými popisky vyrytými do samotných zdí a na začátku každého oddílu bylo možné nalézt krátké úryvky z Reynkových básní, které jemně napovídaly, na co by kurátoři rádi zaměřili naši pozornost.
Na zdech galerie však nevisely pouze pasparty s grafikami – „reynkovské“ motivy byly v každé z krátkých sekcí rozvíjeny asociacemi s tvorbou dalších umělců. Ve většině případů se kurátorům tímto způsobem dařilo zdůraznit a dále rozpracovat témata, kterým se Reynek během svého života soustavně věnoval: velký prostor poskytli náboženským (křesťanským) motivům, které se ruku v ruce proplétaly s represivní atmosférou 50. let. Do výstavy nás uvedla pětiminutová sekvence z filmu Turínský kůň maďarského režiséra Bély Tarra, která hned v úvodu navodila pocit úzkosti a zmaru z lidského údělu. Motiv koně se pak objevoval i dál, podobně jako zobrazení koček, kohoutů, zahrad nebo křesťanských výjevů u Věry Novákové, Ivana Sobotky, Aleny Kučerové nebo Aléna Diviše.
Jediný zástupce současné mladé generace, sochař Matouš Lipus, podobně jako Reynek ve své tvorbě čerpá z románského a gotického umění, meziválečného civilismu a primitivismu nebo katolických témat se všeobecně přítomnými přírodními motivy. Za zmínku také stojí začlenění čínského umělce Li Kche-žan, který sice nemá s Reynkem žádnou doslovnou a osobní souvislost, kurátoři však jeho tušovou malbu zařadili jako připomínku Reynkova obecného zájmu o taoismus a čínskou poezii a umění. Některé z asociací tohoto typu mi osobně přišly až příliš volné a spíše ilustrativní, jako například malba noční zahrady od Silke Otto-Knapp nebo několik akvarelů květin od Balthuse, se kterým Reynka podle všeho pojí pouze povrchní jevy jako zájem o kočky, krajinu, osobní zkušenost s Rilkeho poezií nebo bydlení na zámečku. S vědomím těchto volnějších kurátorských asociací mi přijde jako škoda, že mladou generaci zastupoval pouze Lipus, a ne více současných umělců, kteří by se mohli k Reynkovu odkazu aktivně přihlásit.
V závěru výstavy bylo možné si na chvíli odpočinout – posadit se na žulovou lavičku a zaposlouchat se do hlasu Ivana Martina Jirouse, který pouze několik měsíců před svou smrtí načetl některé z Reynkových básní. Nejsilnějšími díly výstavy i přes mnoho hostujících umělců nakonec zůstala ta Reynkova. Všechna ostatní, včetně skvělých Bolfových maleb nebo Kubinových kreseb, stále plnily zejména funkci nástroje vedoucího diváka k pochopení nejrůznějších vrstev díla a životní filosofie tohoto jedinečného vysočinského umělce.
