O patnácté documentě se hodně mluvilo ještě před jejím oficiálním zahájením na konci června. Poprvé v souvislosti s protipandemickými opatřeními, kdy až do minulého roku nebylo jisté, zda bude možné přehlídku uskutečnit ve stanoveném termínu. Druhá a zásadnější debata však přišla v lednu letošního roku s prohlášením Aliance proti antisemitismu, jež obvinila kurátorský tým a některé vystavující umělce a umělkyně z antisemitismu a kontaktů s BDS Movementem (propalestinské hnutí obviňující Izrael z koloniálních praktik). I přestože se ukázalo, že tato nařčení nestaví na reálných faktech, strhlo to na v té době již intenzivně připravovanou documentu 15 nepříjemnou mediální pozornost a organizátorský tým začal čelit nenávistným útokům ze strany veřejnosti. To se nepodařilo zmírnit ani se zahájením umělecké přehlídky. Vystavené velkoformátové plátno People’s Justice indonéského kolektivu Taring Padi, obsahující antisemitské motivy, vyvolalo další vlnu pobouření, které i přes jeho okamžité odstranění nakonec vedlo k rezignaci generální ředitelky documenty Sabine Schormann a odstoupení hvězdné umělkyně Hito Steyerl z výstavy. Bylo by ale škoda pamatovat si documentu 15 jen ve spojitosti s těmito událostmi. Jaký byl tedy kurátorský záměr 15. edice documenty?
Od svého vzniku v roce 1955 je documenta jednou z nejvýznamnějších světových přehlídek současného umění představující klíčová témata naší měnící se doby. Každých pět let se do německého Kasselu sjíždí umělci a kurátoři z celého světa v očekávání nových a překvapivých přístupů udávajících trendy v umění následujících let. Pohled na to, co umění v našem globalizovaném světě představuje, je dnes natolik „zkřivený“, až se tým documenty 15 rozhodl přehlídku pojmout zcela odlišně, než jak tomu bylo doposud.
Na počátku roku 2019 byl organizátory vybrán indonéský kolektiv ruangrupa (vůbec první kolektiv v historii documenty), aby se ujal kurátorování přehlídky. Ruangrupa postavila princip přehlídky na „demontáži“ a korekci systémů umělecké produkce včetně uměleckých veletrhů a výstav tvořících dohromady „svět umění“ s hvězdnými umělci, jeho často stínovým financováním a dělením na pomyslné „oni a my“. Odmítají mluvit přeintelektualizovaným jazykem. Projekt nemá zároveň žádné zastřešující téma, libuje si ve svém křiku hlasů, pozic, taktik a přístupů. Vychází z kolaborativního nehierarchického principu „lumbung“, indonéského pojmu přejatého ze zemědělství, který označuje prostor pro uskladnění přebytečné rýže ze sklizně, která je k dispozici pro celou komunitu. Pro documentu 15 to v praxi znamená především kurátorskou metodu, která spočívá v solidární redistribuci pravomocí, finančních i jiných zdrojů.1 Kolektiv ruangrupa do projektu zapojil dalších čtrnáct kolektivů a jednotlivců, kteří dostali do správy svůj vlastní rozpočet a mohli přizvat další participující, kolektivy i jednotlivce. Ve 32 lokacích rozmístěných po centru Kasselu a jeho širším okolí je představeno na zhruba 1 500 umělců. Výstavní prostory se stávají obývacími pokoji a umělci se sami rozhodují, jak je využít. Problém pak nastává v tom, že ne vždy je jasné, co se vystavuje. Z hlavních prostor documenty 15, jako je Fridericanum nebo documenta Halle, se stávají více než výstavní prostory, místa pro konání událostí nebo odpočinek. (Organizátorům se rozhodně nedá vytknout, že by zapomínali na potřeby návštěvníků, těm je poskytnuto nespočet chill-out zón.) Projekty umístěné v lokálních muzeích získávají spíše podobu intervencí, naopak industriální a alternativní prostory v exteriérech představují místa pro interakci a lidský rozvoj. Nutno podotknout, že jsou provedeny precizně a nápaditě.
Avšak i navzdory snahám a pokusům budovat aktivity vznikající zdola, organicky a přístupně, se stále jedná o mega-událost. Pro běžného návštěvníka, který přijíždí na documentu 15 na dva až tři dny je přímo nereálné navštívit všechny venues, pokud ještě přihlédneme k faktu, že mnoho děl získalo podobu pohyblivého obrazu, participativních událostí, a to vše v doprovodu rozsáhlého textu. Ocitáme se pak, jako i u dalších eventů podobného rozsahu, v zajetí FOMO (fear of missing out) a stojíme před rozhodnutím, zda zběžně prolétnout všechno, nebo se smířit s návštěvou pouze pár míst.
Ačkoliv se patnáctá documenta pokouší o kritický rozchod s metodologií výstavnictví, které známe, není tak radikální, jak se může zdát. Na výstavy jako na vyvíjející se situace, kdy se v galerii mohou odehrávat nejrůznější aktivity, jsme si už dobře zvykli. Už léta jsme zváni, abychom se připojili k lekcím jógy nebo čajovým dýchánkům v galeriích, abychom spali, jedli nebo se zapojili do nejrůznějších participativních her. Byli jsme znuděni, zmateni a oklamáni uměním a neuměním a možná uměním.
Documenta 15 se stala jedním velkým experimentem, jehož výsledek, jak přiznávají členové ruangrupy, se stal překvapením i pro ně samotné. Důležitou součástí letošní edice jsou aktivity probíhající na lokální úrovni v Kasselu, vycházející ze spolupráce členů ruangrupy a místních aktérů. Budování komunit, komunitních zahrad nebo sítě lokálních výrobců a prodejců (jejich produkty jsou k zakoupení na vybraných lokacích) jsou aktivity, které započaly hned v roce 2019 a mají pokračovat nadále i po skončení přehlídky. Úspěšnost projektu ve smyslu budování sítí a kolektivů tak může být ověřena jejich přetrváním.
1) Tento princip zahrnující všechny členy se ve skutečnosti setkal s odporem již ve fázi příprav výstavy
