Pavel Kopřiva: Nejasná realita by

by 6. 12. 2022

První výstavu Galerie Emila Filly Pavla Kopřivy s názvem Nejasná realita bylo možné navštívit v „nových“ prostorách. Galerie se vrátila do původního místa své činnosti, a to po dvaceti letech. Staronově je tak možné Fillovku (jak se jí lidově říká v Ústí nad Labem) najít opět v samotném centru města. Pavlu Kopřivovi a kurátorce výstavy Evě Mrázikové se tak otevřely možnosti, které byly především pro kurátorku a ředitelku galerie po mnoho let mimo dosah. Tyto prostory pod zasedací místností bývalého KV KSČ, tzv. pod vanou, mají ze dvou stran velké výlohy. Kopřiva se tak musel popasovat s tím, že galerie je jedna velká otevřená plocha dělená dvěma nosnými sloupy a především s tím, že dvě stěny jsou celoplošné výlohy. Umělec tedy plynule přešel do veřejného prostoru. Částečně se mu to podařilo dvěma menšími polepy na skle po stranách vchodu do galerie. Ty však návštěvníka příliš nezaujmou.

Daleko víc přihlížejícího zaujme, když skrze sklo prohlédne až na podlahu, na níž je vyskládáno bezmála padesát televizí. Ty byly na začátku výstavy polity motorovým olejem, který však pravděpodobně neplánovaně protekl na podlahu, a návštěvník tak částečně přichází o kýžený efekt. Olejovou stopu lze totiž snadno přehlédnout či zaměnit za jinou kapalinu. Frekventant však nepřichází o nosnou myšlenku propojení s matrixovým světem, čímž upozorňuje na protékání nejen obrazů a informací. Co však nepřehlédne, jsou domácí spotřebiče přejeté tankem. Konkrétně se jedná o starší instalaci z roku 2018, ve které v rámci osmičkového výročí umělec reflektoval události z konce šedesátých let v ČSR. Tanková stopa, která po sobě zanechává jen zmar a zkázu, je propsána do otisku ledničky a pračky. Zároveň je možné zhlédnout i videoprojekci v provizorně vytvořené „místnosti“, která tuto akci zaznamenala. Instalace se i po několika letech stává bohužel opět více než aktuální. S ohledem na současné světové dění jde tedy nejen o dílo nadčasové, ale i mrazivé, když si uvědomíme, jak blízko jsme od toho, aby vše bylo jinak.

Celé instalaci dominuje zvětšená fotografie portrétu muže. I po přečtení kurátorského textu je skutečnost zastřená. Autor si s námi hraje a úmyslně nechává otevřené možnosti tak, aby si návštěvník domýšlel vlastní realitu. Využívá k tomu náhodně umístěné menší fotografie stejného muže, na nichž se mění střih vlasů či délka vousů. Letmým pohledem skrze výlohu se může zdát, že v tomto velkém nelaskavém prostoru je celá instalace vlastně taková nesourodá směsice odhozených věcí. Kdejakého laika může snadno pomýlit, což může být i záměr autora. Nosná myšlenka je však daleko silnější než pouhý zběžný pohled. Site-specific instalace se svým tíživým poselstvím naprosto přesně zapadly do tohoto nevlídného místa i doby, a vše se tak ve výsledku navzájem propojilo.

More stories by

Viktorie Chomaničová