Na podzim roku 2022 bylo možné navštívit už dvanáctý ročník Fotograf festivalu, který nesl název Nikdo sem nepatří víc než vy. Přehlídka se tento rok pod kurátorským vedením Terezy Rudolf, Markéty Mansfieldové a Elisabeth Pichler soustředila na zvyšující se neofašistické tendence, které můžeme v posledních letech pozorovat nejenom ve středo-východní Evropě, ale prakticky po celém světě.
Středobodem festivalu byla stejnojmenná výstava ve Veletržním paláci, která se nejen tematicky, ale i výběrem jednotlivých umělců a umělkyň prolínala s dalšími částmi festivalu v galeriích Fotograf a VI PER. Tyto tři prostory tak tvořily určitý příběh na pokračování, který dohromady skládal různé pohledy na sjednocující téma festivalu. V Národní galerii se kurátorky ve svém výběru umělců a umělkyň nejdůrazněji soustředily na způsob, jakým se do fyzického a mediálního veřejného prostoru propisují romantizované, dezinterpretované nebo rovnou zmanipulované představy o historii jednotlivých států, významných budov a válečných konfliktů.
Na prezentovaných dílech, fotografiích a videích bylo vidět, že jejich autoři a autorky dlouhodobě přicházejí do kontaktu se světem, který jim není vlastní a vykládá jim příběhy, se kterými nejenom nesouhlasí, ale které odporují jejich životní zkušenosti – realitě, kterou vidí na vlastní oči. Nejrůznějšími metodami, od vyloženě dokumentárních a archivních postupů až po vlastní akce v ulicích měst, pak vystavující odhalovali, jakým způsobem politická propaganda formuje naše životy a příběhy, které si vyprávíme, a jak se mohou radikálně lišit nejrůznější interpretace národních symbolů, se kterými v běžném životě pracujeme. Ve výstavách se například nenápadně opakovala symbolika ptáků, které často odkazují k mytickým národoveckým příběhům, vytvářejí představu pradávných tradic a tím pádem „práva na historii“ jednotlivých národních států.
Jemnějším nuancím politiky veřejného prostoru se věnovala výstava Sporná místa paměti v galerii VI PER, ve které bylo možné zamyslet se nad díly, která zkoumala roli a problematiku památníků v současném světě. Umělci a umělkyně se soustředili na přirozenou skutečnost, že veřejný prostor nemůže být nikdy harmonickým prostorem shody všech, ale naopak místem setkávání nejrůznějších politických přesvědčení a kulturních hodnot, které se stávají polem pro debatu, vyjednávání a mnohdy i přímé konflikty. Na výstavě Extrémně normální v galerii Fotograf pak lidské měřítko získalo doslovný, znovu osobní výraz – mezi vystavenými fotografiemi byly kromě dokumentárních snímků německých neonacistů ze 70. a 80. let a reflexe zobrazování krajní pravice v masmédiích také portréty lidí, kteří si nechali symboly vytetované na vlastní těla odstranit. Na fotografiích konkrétních lidí se tak návštěvníci mohli zamyslet nad hranicemi možnosti „vymazat a přepsat“ svoji historii (osobní i národní), zapomenout a začít znovu.
Mimo tato tři místa se festival konal ještě ve veřejném prostoru galerie ARTWALL, která prezentovala fotografie pozůstatků útoků na malé obchody se značkami oblečení, které si kupují a nosí členové extrémní pravice, a otevírala tak debatu o tom, že některé ideologie jednoduše není možné v dnešním světě respektovat. Malý intimní prostor v galerii Jelení se pak otevřel projektu Praxe sounáležitosti, kde se jeho účastníci setkávali, debatovali a zapojovali se do instalace výstavy, která nejen ideově, ale také personálně v zastoupení skupinou Office collective vycházela z lumbungu kasselské přehlídky documenta 15. V galerii Hraničář v Ústí nad Labem téma postupně získalo praktické obrysy, kdy na výstavě Sdílená základna například slovenská skupina Spolka prezentovala svůj projekt pojmenování konkrétních problémů ústecké čtvrti Krásné Březno.
V názvu dvanáctého Fotograf festivalu se podařilo perfektně vystihnout zvolený záběr děl a téma, které úspěšně a s pečlivostí zpracoval: nikdo sem nepatří víc, ale ani míň než vy. Všichni sem patříme stejně – a to v dnešním světě bohužel stále není samozřejmostí.
