New Dictionary of Old Ideas by

by 16. 1. 2023

K naznačení prvního dojmu z projektu New Dictionary of Old Ideas (NDOI, 2018–2020) iniciovaného kurátory rezidenčního programu pražské MeetFactory Luciou Kvočákovou a Piotrem Sikorou se hodí otřepaná, nicméně výstižná metafora ledovce. Během dvou let trvání na sebe projekt navázal desítky spolupracujících aktérů: umělkyň a umělců zapojených do rezidenčních programů (v Praze, Budapešti, Tbilisi, Štětíně a Madridu) a do série výstav; kurátorky a kurátory z několika evropských zemí; účastnice a účastníky sympozia uskutečněného na podzim 2018; zhruba desítku institucí (rezidenční a výzkumná centra, galerie či umělecký spolek). V každém místě, kde se projekt nějakým způsobem odehrál, z něj bylo možné jasně uvidět jen malou část, zatímco obrysy celku sice byly patrné, nicméně zůstávaly skryté „pod hladinou“. Stejnojmenná publikace představuje projekt NDOI těm, kdo se s ním dosud neměli možnost blíže seznámit, ale také zpětně oslovuje všechny, kdo se na něm nějak podíleli. Sumarizuje jeho průběh a výstupy, především ale představuje shrnutí diskursu, který projekt vygeneroval. Editoři knihy (stejní jako autoři projektu) si vytyčili nesnadný úkol: oslovit adresáty s různou mírou zasvěcení a zároveň zahrnout do publikace co největší množství hlasů. Když v úvodu knihy čteme „my“, můžeme si za toto zájmeno dosadit Kvočákovou a Sikoru. Když ale čteme „my“ v textu uvádějícím kapitolu věnovanou samotnému „novému slovníku“, jsou konkrétní subjekty skryté za shrnujícím označením hůře identifikovatelné. Je to nejspíše kolektivní subjekt všech výše zmíněných spolupracujících aktérů. Nelze ale přehlédnout, že rétorický nárok tohoto „my“ je větší – chtěl by zahrnout také čtenáře a přiřadit je k okruhu těch, kteří se pokouší o nové promýšlení ideje střední Evropy.

Inkluzivita projektu/knihy je vyjádřena také použitím angličtiny jako univerzálního jazyka kosmopolitní třídy. Je však jasné, že tato inkluze má své limity a stejně jako umožňuje, aby kniha oslovovala některé čtenáře bez ohledu na zemi jejich původu, tak zároveň mnohé vylučuje. Jako autor recenze jsem stál před rozhodnutím, zda překládat do češtiny anglická „slovníková hesla“, která často těží z intertextových vazeb a konotací – i za cenu zploštění jejich významu. Jakkoli nevýznamné se dilema překladu zdá být, je v mnoha ohledech stěžejní. Sdílení jazyka, společného slovníku a pravidel jeho užívání, je zásadním předpokladem vytváření společné identity – (pan)slovanské, (středo) evropské či kosmopolitně-liberální. Ačkoliv se projekt na několika místech tohoto limitu dotýká, nakonec však zůstává jedním z témat, která by si zasloužila o něco více kritické pozornosti – nejen ve vztahu k přirozenému jazyku (zdánlivě samozřejmá volba angličtiny ve vazbě na téma střední Evropy), ale i ve vztahu ke stále „jednorozměrnějšímu“ jazyku současného umění. 

Projekt NDOI si jako východisko volí koncept střední Evropy. Ta je, stejně jako její idiomatické varianty střední a východní Evropa (Central Eastern Europe) či blízkovýchodní Evropa (Middle Eastern Europe), místem, které nemá smysl hledat na mapě. Střední Evropa je posuvný znak, který v promluvách různých mluvčích označuje nejen různá území, ale rovněž je naplněn různým kulturním obsahem a vypráví odlišné příběhy a ty se zároveň vyvíjí a proměňují v čase. Projekt začíná u ideje střední Evropy, obratem ji však rozšiřuje a do jisté míry nahrazuje souborem „starých idejí“, kolem nichž konstruuje „nový slovník“. Zatímco některé z těchto „starých idejí“ jsou převzaty přímo z konkrétních textů (např. Borise Budena či Jürgena Habermase), jiné jsou spíše „memy“ – obecně srozumitelné referenty vztahující se k období přechodu od státních socialismů k liberálním demokraciím. Protože jich není mnoho, můžeme si zde tyto ideje vyjmenovat: Retroutopie versus spekulativní fikce, Mizérie dohánění (Západu), Společný úkol!, Společná vize: ekologie, Blízkovýchodní Evropa, Politická praxe a kultura, Paradox identity, Solidarita versus Jednota. 

„Nový slovník“, který má podobu souboru krátkých esejů reagujících na zmíněné ideje, tvoří první ucelenou část publikace. Na jeho tvorbě se kromě iniciátorů celého projektu podílely Cristina Bogdan, Flora Gadó, Agata Pyzik a Oleksiy Radinsky. Bogdan a Gadó jsou reprezentantkami nastupující generace kulturních producentek, pohybujících se mezi oblastmi kurátorství, teorie a různými druhy organizačních aktivit. V metropolích postsocialistických zemí (konkrétně v Bukurešti a v Budapešti) se pokouší vytvářet či udržovat v chodu platformy pro mezinárodní spolupráci, podobně jako to v MeetFactory dělají v současnosti Kvočáková a Sikora. Společně tak reprezentují nové instituce, doplňující a rozšiřující agendu „starých struktur“, zejména „Sorosových center“ (zatížených kulturním paternalismem, v důsledku upevňujícím hierarchický vztah Západu a Východu) a organizace tranzit, která sice byla založena již s jasnou myšlenkou horizontální mezinárodní spolupráce, přesto v ní zůstává „zakleto“ složité dědictví nerovných (chtělo by se říci koloniálních) vztahů reprezentovaných na ekonomické úrovni expanzí skupiny Erste do postsocialistických zemí na území bývalého Rakouska-Uherska. Projekty a instituce jako East Art Mags, Varšavské bienále nebo aktuálně probíhající bienále Ve věci umění, které samo sebe deklaruje jako (odlišné) pokračování kurátorských aktivit tranzitu a zároveň je součástí širší aliance podobně zaměřených institucí, a pří- padně také budapešťské OFF Biennale nebo kyjevské Centrum pro výzkum vizuální kultury, ve svém společném úhrnu reprezentují podobný typ úsilí o aktivní redefinici regionu, s jakým se setkáváme v projektu a publikaci NDOI, zároveň však tvoří pozadí pro jeho chápání a přispívají k jeho relevanci. 

Pohled do výstavy The New Dictionary of Old Ideas, MeetFactory, 2020, Praha, foto: archiv MeetFactory.

Mě osobně více než poněkud akademicky vyznívající příspěvky Gadó a Bogdan zaujaly podkapitoly Pyzik a Radinského. Specificky Radinského příspěvek nutí svou mrazivou reflexí přítomnosti z perspektivy rozvrácené Ukrajiny k zamyšlení (zatímco ty předchozí se více podobají očekávatelnému naplnění zadání). V úhrnu všech „slovníkových“ textů se možná trochu neurčitě (protože je rozbitý do tolika dílčích fazet) přece jen rýsuje příběh, který nejen prožíváme, ale začínáme být schopni jej kriticky reflektovat. Je to příběh transformace směrem od státního socialismu k liberální demokracii doprovázený radikální implementací neoliberalismu, který se postupně zvrtává a dává ve většině zemí střední a východní Evropy vzniknout různým podobám neoliberální demokracie využívající populistické rétoriky revolty proti elitám vzešlým z rané fáze transformace. Tento příběh by nebyl úplný, kdyby opomenul fakt, že „západní demokracie“ již není nedostižným ideálem, ale sama během posledních dekád úspěšně pokračovala ve svém vyprazdňování a degradaci, což v důsledku vyvolává chmurný obraz zvrácené Mizérie dohánění, kdy je to tentokrát Západ (především „Trumpovy“ Spojené státy a „Johnsonova“ Británie), který dohání Východ (který si nicméně ponechává své tradiční rysy esenciálního barbarství). 

Ambici (spolu)utvářet určitý místně a časově specifický diskurs, který je vyjádřen tvorbou „nového slovníku“, doplňuje kapitola tvořená příspěvky ze sympozia Co je střední Evropa? Jedná se o dvojici textů, které mají jako východisko vizuální studia, každý ale míří odlišným směrem. Příspěvek Mileny Bartlové v radikálním posunu perspektivy vytrhává z ústředního problému identity jeho zdánlivě nezpochybnitelnou esenci humanistického dualismu. Od akademické analýzy vizuální reprezentace kulturní (národní) identity se Bartlová posouvá k apelativnímu nároku na redefinici konceptu identity v kontextu ekologické krize ohrožující jakoukoli distinkci mezi sférami kultury a přírody, která se může stát brzy bezpředmětnou. Oproti tomu příspěvek Katarzny Murawské-Muthesius neboří „žánrová pravidla“ a skrze analytický aparát vizuálních studií rozebírá dvojici map-obrazů, které měly výrazný vliv na vzestup idejí panslavismu a emancipační nároky slovanských národů v 19. století, respektive na překreslování hranic v oblasti střední a východní Evropy po konci první světové války. Trojici doplňuje text Jana Sowy, který se v úvaze o povaze současného populismu vrací k vzestupu a pádu polského hnutí Solidarita. Ukazuje, že zatímco první vlnu konzervativního polského populismu vymezujícího se proti liberálním elitám již na začátku 90. let bylo možné ještě zarámovat „nezralostí“ národa, jeho nepřipraveností na demokracii, současný populismus již nejde jednoduše spojit s nálepkou kulturní inferiority – je totiž identický na „periferii“ i v „centru“, což ukazuje na jeho klíčové sepětí populismu s erozivním působením neoliberalismu. 

Tyto dvě části publikace – „nový slovník“ a příspěvky ze sympozia doplněné o rozhovor s Borisem Budenem fungující jako příjemný korektiv převládajícího „skautíkovského“ tónu – jsou samy o sobě dobrým důvodem k jejímu vydání. K silným stránkám knihy patří i grafický design kolektivu Parallel Practice a „vizuální topografie“ střední Evropy vzniklá ve spolupráci Anetty Mony Chişy a Jana Brože. Problematičtější je část věnovaná sérii výstav, které projekt v čase završují. Koncentrované zaměření na „staré ideje“ a jejich nové čtení přítomné v předchozích částech knihy se tady rozpadá mnohohlasností uměleckých děl a kurátorských přístupů, které v důsledku nevytváří pocit pestrosti, ale spíše tíhnou ke stereotypům. Zatímco o uměleckých dílech se dozvídáme alespoň něco málo prostřednictvím krátkých ano-tačních textů, o kurátorských pozicích se v knize již nedozvíme prakticky nic. S tím, jak se projekt postupně rozeběhl z geografického středu Evropy dále na východ (Gruzie) a západ (Španělsko), se nepochybně dalo do pohybu i celé jeho základní nastavení. Zda a jak došlo ke kritické revizi „starých idejí“ i jejich nových artikulací v rámci výzkumných rezidenčních pobytů, se z knihy dozvíme jen okrajově. Naše chápání je tak podmíněno zmíněnými autorskými texty a reprodukcemi vystavených děl a tady se zdá, že zatímco některé práce se snaží jít k jádru problému, jiné (specificky ty ze „španělského okruhu“) koncentrovaný pohled na problematiku střední Evropy rozmělňují v příliš univerzálním jazyce současného umění spojeném se „žhavými“ tématy (post)kolonialismu, identity, moci, krize. Nejsem si přitom jistý, zda by řešením bylo omezit se na vydání antologie, obligátního doplňku kurátorských projektů s výzkumnou ambicí. Potřeba editorů zachytit projekt v jeho celku a nechat nahlédnout i jeho uměleckou, rezidencemi a výstavami reprezentovanou část se jeví jako logická. Nicméně se zdá, že tato část sama by nyní potřebovala kritickou revizi, které v čase vydání publikace pochopitelně chyběl dostatečný odstup.

Pohled do výstavy The New Dictionary of Old Ideas, MeetFactory, 2020, Praha, foto: archiv MeetFactory.
More stories by

Jan Zálešák