Performativní prostor střední Evropy by Helena Doudová

Milan Kundera ve své klíčové stati Únos Západu aneb tragédie střední Evropy (1983) postuluje tezi, že dějiny a boj o identitu Evropy se během druhé poloviny dvacátého století odehrávaly právě a především v regionu střední Evropy. Kundera uvádí emotivní příklad ředitele maďarské zpravodajské agentury, který předtím, než byl nucen opustit svou kancelář během obsazení Budapešti sovětskými jednotkami, vyslal do světa zprávu o tom, že jsou Maďaři připraveni zemřít pro Maďarsko a Evropu. Maďarské povstání, které žádalo uvolnění stalinistického režimu, bylo krvavě potlačeno a následovala vlna poprav, represí a instalace loutkové vlády. Toto povstání proti sovětskému režimu bylo zároveň nejdramatičtějším ze všech povstání , která proběhla v celém regionu (NDR – 1953, Polsko – 1956, Maďarsko – 1956, Československo – 1968). Kundera proplétá několik narativů, které je zajímavé kon- textualizovat, pokud uvažujeme historicky o střední Evropě. Primárně jde o fenomén boje za svobodu a demokracii, heslo studené války, se kterým se identifikovali středoevropští intelektuálové a které mobilizovalo širokou veřejnost při zmíněných středoevropských revolucích. Jeho étos nicméně na Západě do jisté míry považovali již za démodé, podobu americké propagandy. Kundera zároveň odkazuje na mýtus o založení Evropy, Zeus se dle něj v podobě býka zmocnil krásné Európy a unesl ji na Krétu. Na její počest byl poté pojmenován celý kontinent. V aktualizovaném kontextu šlo o Sovětský svaz, který byl uchvatitelem Evropy a kvůli kte- rému Evropa teprve dostála svému jménu. Třetí rovinou je rovina aktuální teorie historiografie a obrat historické vědy směrem k mikrohistoriografii, tedy nikoliv k dějinám „velkých, lineárních vyprávění“, ale naopak dějinám diskontinuit, které se zabývají okrajovými teritorii, marginalizovanými historiemi a fenoménem individuální a kolektivní paměti. Střední Evropa (a potažmo celá Evropa) je tak podle Kundery konstruována „zdola“ jistou teritoriální a kulturní sounáležitostí, nikoliv „shora“ skrze státnost, jejíž stabilita se opakovaně ukázala jako nestabilní a nebezpečná.

Teritoriálně se střední Evropa konstituovala na půdorysu hranic dnešní České republiky, Slovenska, Polska, Maďarska, Rakouska, států bývalé Jugoslávie a států Pobaltí v letech 1919-1920 na Pařížské mírové konferenci. Čtrnáct bodů pre- zidenta Woodrowa Wilsona obsahovalo článek o sebeurčení národů a vzniku nových států na původním území Rakouska-Uherska a Ruska pod kuratelou Spojených národů. Historikové nicméně toto území definují různě, někteří jako „užší“ střední Evropu označují Československo, Polsko, Maďarsko nebo při uznání vlivu německy mluvících zemí v regionu jako Československo, Polsko, Maďarsko, NDR, Rakousko. 1 V literatuře se objevuje pojem New Europe v roce 1916, v tomto kontextu předjímal autonomní národní hranice ve střední Evropě, nebo také jako Mitteleuropa Friedricha Naumanna, jehož pojetí do značné míry odráželo expanzionistické představy Němců o jejich kulturní středoevropské misi v průběhu první světové války a jejich vizi obchodní a mírové ochrany středoevropských národů. Tyto myšlenky o německé etnické a rasové nadřazenosti a otevřené kolonizaci byly v podstatně surovější podobě uskutečněny během druhé světové války. Po roce 1945 vypracoval polský historik Oskar Halecki nový teritoriální systém založený na obranu proti unifikovanému termínu východní Evropa. Navrhl rozčlenit Evropu na čtyři regiony: West Europe, West Central Europe, East Central Europe a East Europe. Pojem středovýchodní Evropa, byť byl považován za nejsprávnější, byl překryt zjednodušeným dělením na východ a západ, které implikovalo středovýchodní Evropu „unesenou“ a uchvácenou Sovětských svazem, násilně odtrženou od „Západu“, jak tento stav charakterizoval Kundera. Střední Evropu prizmatem kritické kartografie a vizuálních studií zkoumá Katarzyna Murawska-Muthesius. Mapa je pro ni nejen reprezentací hranic a mocenských vztahů, ale i obrazem-portrétem. V klasickém žánru portrétu je obraz jedné osoby podle Murawské-Muthesius orientován na výšku, aby jí dodal na váženosti a významu. Oproti tomu skupinový portrét je vždy komponovaný na šířku. Za klíčové vyobrazení, „novou tvář“ střední Evropy, Murawska-Muthesius považuje mapu R. W. Setona-Watsona The New Europe on the basis of Nationality (1916). I přes emancipační étos má v sobě tato mapa zakódovaný ambivaletní obraz našeho regionu. Mapa Setona-Watsona nicméně početné nově vzniklé státy nahustila do úzkého rámečku orientovaného na výšku, stísněné mezi dvě velké mocnosti Německo a Rusko. Toto vyobrazení, nesčetněkrát se opakující také v dalších atlasech, potvrzovalo tezi o „vnitřně dané politické nestabilitě a narativní fragmentarizaci“ regionu.2 Jako takový byl region i vnímán, tedy jako cordon sanitaire, nárazníkové pásmo mezi velmocemi a jako hráz proti exportu bolševismu z Ruska. Podobně v kontextu braudelovské teorie centra a periferie interpretují celý region také historici „velkých“ politických dějin. Inovačním centrem Evropy (core states, heartlands, Kernzone) z tohoto pohledu je oblast od lamanšského průlivu, Benelux, Porýní, jižní Německo a severní Itálie. Semiperiferie a periferie jako střední Evropa se nacházejí po okrajích centra, a podle tohoto paradigmatu „dohánějí“ vyšší či nižší rychlostí „zpoždění“ vůči dominantnímu nejrozvinutějšímu centru. Podle Wandycze po roce 1989 „ještě jednou bude muset region středovýchodní Evropy dohnat své opoždění a učit se od západu.“ 3 Podobně i Křenův opus magnum Dvě století střední Evropy na počátku nového tisíciletí konstatuje: „protiklad Západu a Východu i centra a periferie zůstává zachován.“ 4 Teorie „velkých dějin“ modernizace se zdají být nekompro- misní, jejich sítem ale propadá řada aspektů, především kultura, paměť a identita. Státy, které se podle kritérií klasické historiografie zdají být nutně ekonomicky zaostalé, politicky nestabilní a periferní mohou na druhou stranu vyzařovat o to silněji svou konkrétní historickou zkušenost přetavenou do výtvarných děl, literatury, hudby. Střední či středovýchodní Evropa je tak spíše než politickými hranicemi, které se v tomto regionu za posledních 200 let proměnily nesčetněkrát, definována jistou transkulturní historickou zkušeností, ztělesněnou jmény jako Franz Kafka, Béla Bartók, Milena Jesenská, Sigmund Freud a další. Kulturní prostor středovýchodní Evropy byl spoluutvářený stýkáním a potýkáním se mnoha národů mezi sebou společně s německým a židovským živlem. I přesto, že došlo do roku 1950 k zásadním přesunům obyvatelstva tak, aby politické hranice souhlasily s hranicemi etnickými, tento splněný sen národních buditelů vydržel pouze dočasně. 

Nástup nového tisíciletí znovu opakovaně podrobuje národní identitu zkoušce, ať již jde o zastřešující identitu evropskou, nebo konfrontaci s migračními proudy z třetích zemí. Nové impulsy v úvahách o kultuře přicházejí z tzv. třetího světa, jehož pozice byla často stranou samotných ohnisek studené války. Homi Bhabha, původem indický teoretik postkolonialismu, ve své knize The Location of Culture uvádí, že „koncept homogenních národních kultur, konsenzuální, bezchybné přenesení historických tradic, nebo ,organických‘ etnických komunit – jako základ kulturní komparatistiky – je v zásadním procesu redefinice … vynořuje se více transnacionální a překladatelské pochopení pro hybriditu imaginárních komunit.“ 5 Bhabha rozebírá kulturní propojenost a diverzitu transnacionálních kultur charakterizovanou hybridním míšením národů, jazyků a proměnami hranic. Požaduje docenění okrajových hnutí a marginalizovaných kulturních identit, fenoménů migrace, kolonizace, jinakosti, uznání odlišného procesu modernizace, než je ten jediný správný západního střihu. Bhabha tak formuluje argumenty proti strnulé západocentristické, paternalistické a bipolární konstrukci dějin. Posouvá se „za“ (beyond) tuto bipolaritu k jisté fluiditě a rozostřování hranic. Postkolonialismus se vzpírá proti syndromu „dohánění“ Západu. Akcent se přesunuje z hierarchického evropocentristického, případně západocentristického pohledu na transnacionální perspektivu souběžného a svébytného vývoje mnoha různých center. 

Situaci středovýchodní Evropy je možné intepretovat skrze soubor otázek, které si postkolonialismus klade. Kundera jako jeden z prvních pochopil slabiny a sebestřednost Západu, byť zůstal z perspektivy své historické situovanosti zachycen v bipolární definici západ/východ, svoboda/útlak, které ve své podstatě utvrzují hierarchickou konstrukci identity a negativní vymezení se vůči „druhému“, v tomto případě vůči Sovětskému svazu nebo v současnosti „východu“. Jeho stať nicméně jednoznačně usiluje o uznání „jiné identity“, než je ona jediná západoevropská. Dožaduje se uznání boje středovýchodní Evropy za svobodu, té části světa, která byla Západem ve své revoltě nechána na pospas sovětskému agresorovi. Bhabha svou argumentací směřuje k překonání bipolárního systému. Soudobá podoba kultury a umění věnuje pozornost hraničním fenoménům, vyžaduje střetnutí s ,novostí‘, která není součástí kontinua minulosti a současnosti. Vytváří smysl nového jako revoluční akt kulturního překladu. Takové umění se nejen odvolává na minulost jako společenský nebo estetický precedent; obnovuje a rekonfiguruje ji jako nahodilý prostor ,mezi‘, který inovuje a přerušuje performanci současnosti. ,Minulá současnost‘ se stává nutností života, nikoliv nostalgií.“ 6 

Střední Evropu je možné konstituovat pouze v kritických koordinantech vlastní historie, v cíleném hledání transkulturních vzorců chování, modelů civilizovaného soužití a vzájemné tolerance v rámci vlastního kulturního středoevropského okruhu, stejně jako vůči kulturám naprosto odlišným. Moment překladu je zásadní ve schopnosti srozumitelně artikulovat vlastní identitu, která se performativně aktualizuje v každém momentu znovu. O takový překlad se pokoušel v osmdesátých letech také Kundera skrze vlastní zkušenosti z emigrace ve Francii a z reality studené války. Jako ukázkový příklad by mohly sloužit fotografie Olji Triašky Stefanović zachycující momenty z hlavních měst střední Evropy, která jsou jedinečná, ale současně i zaměnitelná. Jejich formosloví odkazuje na společné fenomény posledních padesáti let. Stejné prostorové konstelace, které jsou zde zachyceny, je možné nalézt od východního Berlína přes Bratislavu až po Bělehrad. Tyto fotografie tak ztělesňují moment historického překladu coby prostoru „mezi“, který se performativně aktivi- zuje skrze nové i cizí impulzy a vyjevuje se nám jako „minulá současnost“. 

Helena Huber-Doudová je historičkou architektury, editorkou knihy Shared Cities Atlas. Post-Socialist cities and Active Citizenship in Central Europe (Rotterdam: Nai 010, 2019).

1 Viz. Piotr Wandycz, Střední Evropa v dějinách. Od středo- věku do současnosti (Praha: Academia, 1998); Jan Křen, Dvě století střední Evropy (Praha: Argo, 2005).