Letošní výstava finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého konaná v pražské Národní galerii vyvolává kontroverze. Přehlídka, která propojuje díla pěti finalistů působících v Čechách: Ezry Šimek, Vojtěcha Radakulana, Olgy Krykun, Martiny Drozd Smutné a Davida Přílučíka se zahraničním hostem Korakritem Arunanondchaiem, se koná uprostřed řady významných uměleckých událostí vyvolávajících značný rozruch. Cena Jindřicha Chalupeckého se naštěstí nestala dalším z všezahrnujících koktejlů, jako například letošní documenty 15. Zároveň však byli kurátoři vyzváni k vytvoření sedmistránkového dokumentu vysvětlujícího, „jaké poučení si odnášejí“, a popisujícího jejich úspěchy a neúspěchy při přípravě letošní výstavy. Tento poměrně mučivý dokument není jen záznamem kurátorského utrpení: nabízí velmi upřímný vhled i do samotné výstavy. Kurátoři, kteří sami sebe označují za „moderátory“, v něm píší: „strategie, kterou jsme zvolili, vychází ze zhmotnění výstavy jako svého druhu taneční párty.“ Pokud čtenáři cítí potřebu se fyzicky uvolnit, ať si poslouží. Myšlenka výstavy jako párty v sobě má určitý prvek atraktivity, hlavní otázkou však v tomto kontextu nejspíš je, zda je pocit svobody a společného snažení dostatečně patrný. V rámci výstavy finalistů CJCH určitě existují světlé momenty, jak se ale praví i v samotném vyjádření kurátorů, nalezení přesahu může být někdy velmi náročný cíl.
U vstupu vítá návštěvníky rozměrná Arunanondchaiova fotografie. Stará ruka se na ní natahuje krajinou hnědé kožešiny. Je to dojemný a emocionální úvod do výstavy zkoumající prolínání identit a střet lidských jedinců s krajností a nejasností. Arunanondchaiovy fotografie provází šikovně vytvořené rozsáhlé video, v němž sleduje stáří svého příbuzného a také existenciální otázky provázející politické události nedávné asijské historie, včetně smrti thajského krále Pchúmipchona Adunjadéta, dále potlačení prodemokratických protestů v roce 2020 a z paměti víceméně vymazaný masakr na jihokorejském ostrově Čedžu. V tomto videu Arunanondchai šikovně proplétá soukromou, nadpřirozenou a geopolitickou linku a dokazuje svůj cit pro absurdity protestů za základní práva ve věku memů. Nejde sice ani zdaleka o chill-out, ale jednoznačně se zde ustavuje kosmický tón pro vše, co na výstavě následuje.
V další místnosti nalezneme dílo Ezry Šimek. Jsou k vidění tři videa rozmístěná v prostoru. Zkoumá se v nich aktuální trans-zkušenost a tvorba významů dalších sociálních identit, zejména těch hraničních, vytvořených při dobývání západu USA. Šimek si zde, jako protagonista jednoho z videí, pobrukuje country melodii, v dalším se za doprovodu hudby od Ennia Morriconeho toulá po pražských památkách a ve třetím zkoumá neusazené identity osidlující někdejší západní pohraničí Spojených států. Je to aktuální dílo, a to jak z hlediska uznání a přijetí reality trans života, tak i z estetického pohledu: westernová estetika je dnes přítomna snad všude. Šimek je příjemný průvodce, ale rozvržení instalace narušovalo narativy videí více, než by bylo vhodné. A jestli při rozjezdu párty něco potřebujete, tak určitě ze všeho nejméně ono přerušování.
Na parket následně nastupuje Vojtěch Radakulan. Jeho interaktivní sochy obsahují videohry ve virtuální realitě určené nejméně pro tři hráče. Podobně jako u Šimek je i Radakulanova vizualita velmi aktuální: role digitálních her jako líhně estetiky se spolu s rozvojem technologií webu 3.0 budou jen zesilovat. Pokud ale nemáte s kým hrát, díla moc nefungují. Osamělý tanec je stále tanec, ale možná, že je to cíl. V rámci neoliberalismu není Billy Idol jediný, kdo slaví či smutní prostřednictvím tance sám se sebou.
Malbám Martiny Drozd Smutné dominuje specifický individualismus, její jedinečný styl – snový a vysoce narativní – směřuje k ilustraci, plátna však přesto působí vizuálně neuspořádaná. Způsob vystavení jejích prací, z nichž mnohé byly zavěšeny od stropu a tvořily jakýsi labyrint, však obrazům moc dobře neposloužil, protože přitahoval větší pozornost k instalační technologii než k samotným plátnům. Jak ví každý návštěvník tanečních párty, když je DJ dobrý, nepotřebuje spoustu blikajících světýlek k tomu, aby si získal dav na svou stranu.
Olga Krykun vystavila velmi rozmanitá díla: drony přestrojené za motýly, tradičně nastrojené panenky skrčené u stěn galerie a všude kolem se povalující kufříky. Obrazy různých nedávných uprchlických krizí propůjčují dílům okamžitou sílu, avšak poněkud praštěně nastrojené drony vedle strašidelných lidských postav působily v podivném kontrastu, a to zejména se zvukovým doprovodem Radakulanových videoherních terminálů a Šimkových videí. Není snadné v jednom mixu náladu zároveň budovat a ničit.
Film „Breed“ Davida Přílučíka je intenzivním finále „Párty“ na Ceně Jindřicha Chalupeckého. Jeho video se snaží sledovat příběh chovatele psů pečujícího o jedinečného křížence vlka, který nad ním následně získá nepřirozenou nadvládu. Výstražný text před video instalací by si sám o sobě zasloužil nějakou cenu: „film obsahuje záběry z veterinárního vyšetření […] a záběry evokující intimní vztah mezi člověkem a vlkem.“ Pozor: blikající světla. Mohu čtenáře ujistit, že onen intimní vztah jde výrazně za hranice vztahu Scooby-Doo a Shaggyho. V konečném důsledku je Přílučíkův film spíše narativní než umělecký, ale jeho konfrontační satirizování etnického nacionalismu je přiléhavým zobrazením aktuálního brutálního okamžiku evropských dějin.
A funguje tedy výstava jako párty? Ne tak docela, protože některá díla zjevně tančí v jiném rytmu než jiná a výsledný celkový dojem nedosahuje úrovně extatického propojení návštěvníků klubu za úsvitu; je to spíš podivná noc plná rychlých rande.