Od dekolonizace k dekoloniálnosti a zpět: Proč na černých životech záleží! by

by 23. 1. 2023

Příběh dekolonizace a Evropy vychází z období po roce 1945. Tento proces začal po skončení druhé světové války. Tehdy došlo k proměně vzájemných vztahů evropských koloniálních mocností (Francie, Velké Británie, ale také Nizozemska, Belgie, Itálie a Portugalska) a jejich kolonií. 1 V důsledku druhé světové války, holokaustu a destrukce Evropy nacistickým Německem a jeho spojenci si obyvatelé kolonizovaných území uvědomili, že vliv evropských koloniálních mocností slábne, a zároveň cítili podporu ze strany právě vznikající Organizace spojených národů. První fáze dekolonializace proběhla v letech 1945–55 a týkala se Blízkého východu a jihovýchodní Asie. Druhá fáze započala po konferenci Hnutí nezúčastněných zemí v Bandungu v roce 1955 a byly do ní zapojeny zejména oblasti severní a subsaharské Afriky. Studená válka (období geopolitického napětí mezi Sovětským svazem a Spojenými státy s jejich spojenci trvající od roku 1947 do roku 1991, kdy se rozpadl Sovětský svaz) rozdělila Evropu na západní a východní. Socialistické a komunistické země přitom podporovaly boj proti kolonialismu a imperialismu. Konference v Bandungu v roce 1955, na níž se poprvé sešlo 29 delegátů z afrických a asijských zemí, posílila proces dekolonializace v Africe a otevřela cestu zemím tzv. třetího světa na mezinárodní scénu. 1 Dekolonializační hnutí v té době měla dopad také na umění, kulturu i teoretické myšlení. Dobové postkoloniální, feministické, queer a marxistické perspektivy vedly ke vzniku významných hnutí dnešního transfeminismu, černošského myšlení a praxe či umění diaspory.

Pojmem postkoloniální tudíž označujeme období po roce 1960, kdy řada někdejších kolonií již buďto zahájila proces dekolonializace, nebo v něm pokračovala. V kontextu USA souvisí tato fáze s dozvuky afroamerického hnutí za lidská práva, které rovněž zpochybňovala americký imperialismus. Nicméně postupem času se ukázalo, že tyto procesy fungovaly na bázi koloniálních a vysoce rasově zatížených diskursů a praktik: C. L. R. James: The Black Jacobins: Toussaint L‘Ouverture and the San Domingo Revolution (1938), Frantz Fanon: The Wretched of the Earth (1961), Cedric Robinson: Black Marxism: The Making of the Black Radical Tradition (1983) – všechny tyto texty (Cedric dokonce předpověděl formulaci známou jako „rasový kapitalismus“) a v nich obsažené rozsáhlé analýzy jasně prokázaly, že procesy kapitalistického vyvlastňování nelze pochopit bez zohlednění procesů rasizace jdoucích ruku v ruce s třídní nerovností a genderovou diskriminací. V následujících desetiletích postkoloniální studia, už jako teoretickou disciplínu, dále rozvíjeli zejména Stuart Hall a Paul Gilroy (ve Velké Británii) – zviditelnili rasistické předpoklady v rámci lineární povahy historického vývoje, zaručující vliv zejména bílým evropským mužům a zároveň vylučující osoby černé nebo jiné barvy pleti.

V tomto kontextu můžeme v postsocialistickém období 90. let 20. století, které bylo charakteristické tlakem Západu na potlačení socialistické minulosti (a potažmo na odstřižení se od jakýchkoli pojítek se socialismem), rozeznat i jiné významné protinázory. V někdejší Jugoslávii například LGBTQ+ hnutí, které se zorganizovalo a kriticky intervenovalo ve Slovinsku, a následný vliv mediálních technologií a možností, jež přináší internet. V bývalé Jugoslávii, která se skládala ze šesti republik, přičemž Slovinsko bylo jednou z nich, je důležité konstatovat, že umělecké a kulturní procesy měly své vlastní dějiny a revoluce. Srbsko s Marinou Abramović a body artem bylo v šedesátých a sedmdesátých letech revoluční, ale příchod LGBT komunity s punkem a hnutím undergroundu zde způsobilo revolucí hlavně v osmdesátých letech. Díky nim se otevřela možnost produkce nezávislých projektů, jež se během válek na Balkáně v 90. letech zabývaly významnými kulturními a mediálními reflexemi války.

Na druhé straně zůstával celý východ Evropy slepý vůči rasismu (jakkoli zde byla přítomná diskriminace Romů a dalších menšin). V 90. letech byla zkreslena také reflexe kolonialismu v protikladu k podpoře protikolonialistických hnutí za socialismu. Součástí veřejného diskursu se staly ultranacionalistické příběhy kolonizace totalitní mocí nebo sousedními socialistickými státy. Západ Evropy tyto ideologické mýty široce podporoval a silně se angažoval při očištění východu Evropy od jakékoli reflexe socialismu (který byl považován za přímého nepřítele kapitalistického vykořisťování). Zastání se naopak dostávalo brutálním neoliberálním turbo-kapitalistickým procesům divoké privatizace, deregulace sociálních a veřejných systémů a souběžně se zavíraly oči nad diskriminací na základě genderu nebo nad diskriminací menšin. Ve východním bloku jsme se mohli v té době setkat s neuvěřitelným násilím vůči LGBTQ+ lidem, zejména pak v někdejší Jugoslávii: byli jsme svědky bití, zabíjení i odpírání základních lidských práv. Pro upřesnění, nešlo o to, že by „někdejší Západ“ byl civilizovanější než „někdejší Východ“, byl to proces nové rasizace. Západ mezitím přijal všechny ty, kdo byli až do té doby považováni za „jiné“ a kteří byli v minulosti diskriminováni (bílí gayové a lesby, queer, ale nikoli trans lidé) a zároveň tak na druhé straně vytvořil na Západě nekonečnou řadu nových „jiných“: migrantů, uprchlíků, osob bez dokumentů, mužů a žen jiné barvy pleti z jiných částí světa a z odlišných náboženských okruhů. Inkluzivní praktiky té doby na Západě vyvolaly nebezpečí homonormativity.

Suzana Tratnik hovoří v kontextu někdejší Jugoslávie a následně nezávislého Slovinska o odsunutí LGBTQ+ osob do role občanů druhé kategorie prostřednictvím násilných procesů: „Jedno mi začalo být jasné: nenávist vůči „jiným“ se začala posuzovat jako forma domácího násilí. Bylo to násilí proti homosexuálům v parcích, proti homosexuálům považovaným za občany druhé kategorie, za lidi nižší hodnoty. Tyto násilné projevy nikdy nikdo neohlásil, protože se jejich oběti styděli. O tomto tématu existují zajímavé texty: na východě Evropy vyšlo několik románů, mezi nimi je rovněž jeden spisovatel z Bělehradu publikující pod pseudonymem a další z Polska. Jaký byl tedy život gayů za socialismu? Probíhal v utajení, doslova na veřejných záchodcích, při setkáních v parcích atp. Ke coming-outům docházelo později, v momentě, kdy tito lidé už nebyli spokojení se svou dosavadní pozicí, v momentě, kdy se rozhodli pro zveřejnění a řekli: „Jsme úplně stejní jako vy,“ nebo „Jsme odlišní a máme na to právo, a přitom máme právo být respektováni.“ A právě tehdy docházelo k podobným násilným reakcím. Na východě totiž neexistovalo povědomí o tomto typu občanského hnutí, neexistovalo hnutí černochů jako v USA a situace tím pádem byla naprosto odlišná. Neexistovalo ani ženské hnutí, neboť se mělo za to, že ho již není třeba. Podobné situace probíhaly v kulisách dalších ideologických tabu. Nesnažím se ani říct, že by byl Západ více otevřený. Konec konců dokladem jsou stále trvající války – léta násilí, vraždění, znásilňování atd., dosud nevyřešené katastrofické situace, s nimiž se potýkaly soudy […] výsledek je výbušná směs, jinak to ani být nemůže.“ 2 

Neoliberální kapitalismus, který, jak tvrdím, se plně rozvinul po roce 2001 a událostech z 11. září, konstituoval válku jako přímou mašinérii zaměřenou na zisk a smrt. Neoliberální globální kapitalismus posunul laťku směrem k plošnému zabíjení tisíců lidí. Právě za tímto účelem začal využívat diskriminaci, oddělování a uzavírání do ghett. 

USA a další globální neoliberální satelity EU začaly jevit známky impéria pracujícího s neoliberální korporátní ekonomikou a autoritářskou demagogickou politikou podněcující xenofobní nacionalismus a vzestup bílého supermachismu. Znovu začal dlouhodobý proces systematické diskriminace, tentokrát však zcela beze studu. To později vedlo k masivnímu vzniku hnutí Black Lives Matter! Nesmíme přitom zapomenout, že 90. léta byla desetiletím multikulturalismu, zatímco 21. století „jinými“ zcela otevřeně pohrdá. „Jiní“ jsou soustavně produkováni prostřednictvím mechanismů založených na rasové diskriminaci. Patrné je to ostatně z obrovského množství diskriminačních kauz posledních let. 

Marina Gržinić, Aina Šmid, Nahá svoboda, video, 2010, foto: Gržinić Šmid.

Koncem 90. let a počátkem nového desetiletí přenesla dekolonializace, zahájená latinskoamerickými teoretiky jako reakce na již popsanou postkolonializaci a dekolonializaci po druhé světové válce, do středu zájmu koloniální matrix moci či kolonialitu moci. V roce 2017 to jasně popisuje Cetshwayo Zindabazezwe Mabhena: „Koloniální mocenský matrix je stav fungující prostřednictvím světových vlád, velkých firem a dalších entit. Propojenost a provázanost těchto organizací s cílem vytvořit celosvětový systém či tzv. světový pořádek, jak je nyní nastavený. “Když peruánský sociolog Aníbal Quijano přišel v roce 2000 s pojmem ‚kolonialita moci‘, neobjevil nic zásadně nového – přinesl spíš aktualizovaný způsob porozumění koloniálním a imperiálním problémům, které myslitele a lídry globálního Jihu pronásledují již celá staletí. Prostřednictvím pojmů kolonialita moci a koloniální mocenský matrix se dekoloniální teoretici snažili popsat struktury a instituce sloužící k mocenskému ovládání, řízení a nadvládě, jež vznikly spolu se zrodem moderního kolonialistického světa v roce 1492 a fungují až doposud.“ 

Denně také vidíme v moři plovoucí mrtvá těla těch, kdo chtějí proniknout do „někdejší“ západní Evropy: uprchlíci, lidé bez dokladů putující z Afriky, Blízkého východu nebo Asie, a lidí, kteří se utopili u břehů Itálie, Malty, Řecka a čím dále častěji také Libye. Ve 21. století jsme svědky nemocí, odloučení a řekněme dobrovolné autosegregace, jež Vladimir Zamparoni 3 považuje za charakteristické pro koloniální lékařské prostředí. O této metodě můžeme uvažovat jako o autosegregaci za účelem imunizace. Klíčovým se přitom stává nové uspořádání území: důsledkem jsou praktiky zónování, vytváření koridorů jako režimů cirkulace, jejichž prostřednictvím dochází k akumulaci.

Chtěla bych zde zdůraznit genealogii rasismu, která obchází individuální rasismus a projevuje se formou záludných viditelných a neviditelných procesů, postupů a podmínek, jež prostřednictvím kategorie „rasy“ produkují systematickou a nezpochybnitelnou nerovnost, diskriminaci a nakonec marginalizují i rasovou otázku. Rasa se během těchto procesů projektuje do lidí pouze na základě jejich barvy kůže, kultury či etnického původu. Kategorie „bělošství“ je přitom privilegovaná od samého počátku, neboť „bílá“ je nahlížena jako „bezbarvá“ a „neutrální“. Taková genealogie rasismu se v historii projevuje jako vědecký rasismus, institucionální rasismus, sociální rasismus a konečně i jako strukturální rasismus fungující na všech úrovních kapitalistických společností. V tomto smyslu pojem rasizace označuje a zdůrazňuje samotný proces diskriminace, který je ideologický, systémový, hmotný a probíhá uvnitř různých typů rasismů. Farhad Dalal uvádí, že „rasizace je velmi komplexní a protikladný proces, jehož prostřednictvím jsou skupiny označovány za příslušníky určité ‚rasy‘ a na tomto pod- kladě se s nimi zachází diferencovaně a nerovnoprávně.“ 4

Marina Gržinić, Aina Šmid, Nahá svoboda, video, 2010, foto: Gržinić Šmid.

Hovoříme-li o procesech vykořisťování, deregulace, vyvlastňování a rasizace, je potřeba je zasazovat do historického kontextu západního kolonialismu i aktuálního mocenského koloniálního matrixu. Jak uvádí Achille Mbembe ve své knize Critique of the Black Reason, v situaci deprivace, poddanství a vykořisťování se nachází mnoho lidí, nikoli nutně černých. Nutí nás to uvažovat o nové situaci, v níž se lidé ve světě globálního nekrokapitalismu stávají dle Mbembeho „novými černými tohoto světa“.

Bílý antirasismus navíc čím dále více nabývá podoby grandiózního boje proti rasismu, který je zaměřen na sebepropagaci a transformuje se do tzv. „charitativního antirasismu“, což není nic jiného než jiná podoba kriticky nereflektovaného rasismu. O bílém rasismu mluvíme v situacích, kdy se bílí obyvatelé Západu prostřednictvím neziskových organizací snaží pomáhat a projevovat sympatie s těmito „jinými“, kteří jsou ovšem jako jiní produktem násilných projevů bílých kapitalistických státu (založených na rasové profilaci, odpírání azylu či jiných dokumentů umožňujících žít a pracovat na Západě, nebo řadící občany dle rasy do druhé či třetí kategorie).

Náš přerod z necivilizovaných komunistických nepoddaných na kapitalistické poststudenoválečné „skoro“ civilizované a lidské poddané (od jednoho vlastnického vztahu ke druhému) je pouze dokladem nejen našeho potenciálu proměny na kapitalistickém trhu. Přestože je možné prohlásit, jak argumentuje Brian Carr, že „bílá těla si není možno představit jako nelidská v důsledku jejich rasy, [neboť] jejich bílost nenabývá lingvistické váhy zvířeckosti, primitivnosti nebo majetku,“ 5 navrhuji, abychom je ve Slovinsku označovali za bílá post-socialistická turbo neoliberální kapitalistická těla

Marina Gržinić, Aina Šmid, Záchvaty – přepisování historie, video, 2015, foto: Gržinić Šmid.

Ráda bych nakonec zdůraznila, že černá diaspora, migranti a barevné ženy (přičemž tyto kategorie se vzájemně významně překrývají) do značné míry ovlivnili samotnou teorii feminismu. A to až tak, že v současnosti hovoříme o novém, post či trans feminismu (feminismech) barvy, černých a chicanských či muslimských feminismech. Jedním z důležitých momentů v těchto procesech nového označování monolitické kategorie bílého feminismu byl útok na feminismus a jeho propojení s kategorií bělošství a kapitalismu. Důsledkem byla například dekonstrukce feminismu spolu (a jeho prostřednictvím) s postkolonialismem po roce 2000 i dekoloniální obrat v rámci feminismu (Maria Lugones). 

Je jasné, že nás globální kapitalismus staví před nutnost globálně přehodnotit rasistické, homofobní a diskriminační procesy; přestat je považovat jen za rozdíly v identitě, ale za procesy provázané s kapitálem, novými mediálními technologiemi i se změnou způsobu života v rámci brutálních forem kapitalistické rasizace a vykořisťování. Proto mě zajímá především debata o intervenční politice, postupech a bojích, které jsou transfeministické, transmigrantské a politicky subverzivní.

Marina Gržinić, Aina Šmid a Zvonka Simčič, Fotografie bojů, video, 2011, foto: Gržinić Šmid Simčič.

Marina Gržinić žije v Lublani, pracuje ve Vídni a Lublani. Je filozofkou, teo- retičkou, umělkyní a působí také jako výzkumná poradkyně. Působí jako pro- fesorka na Akademii výtvarných umění ve Vídni.

1 Projev Aimé Césaire, o kolonialismu, přel. Joan Pinkham, New York: Monthly. Review Press, 1972. (orig. 1955)

2 https://www.cvce.eu/en/education/unit-content/-/unit/ dd10d6bf-e14d-40b5-9ee6-37f978c87a01/c73d4620-b- 964-4a67-ab1e-d2457898711d

3 Viz http://grzinic-smid.si/?p=276. Celá orální historie odvíjející se v tomto videu je rovněž uváděna do nových kontextů v textu Mariny Gržinić „Queer, politics, racism and resistance“, uveřejněném ve sborníku redigovaném Jelisavetou Blagojević, Mirjanou Stošić a Orli Fridman, #political, (Collectanea). Bělehrad: Fakulta mediální komunikace. 2017, s. 299-318.

4 https://www.sundaynews.co.zw/on-the-colonial-matrix-of-power/

5 Vladimir Zamparoni, »Lepra: doença, isolamento e segre- gação no contexto colonial em Moçambique’« [Lepra: Ne- moc, izolace a segregace v koloniálním kontextu v Mozambiku], História, Ciências, Saúde-Manguinhos 24:1, 2016, s. 13–39. doi: 59702016005000028

6 Farhad Dalal, Race, Colour and the Process of Racialization: New Perspectives from Group Analysis, Psychoanalysis, and Sociology, New York, NY: Brunner-Routledge, 2002.

More stories by

Marina Gržinić