S Volodymyrem Kuznetsovem jsem se setkala u jím zinscenované kolektivní nástěnné malby v podchodu k vlakům v pražských Holešovicích. Dílo je součástí bienále Ve věci umění a navazuje na Kuznetsovovu loňskou rezidenci v tranzit.cz, během které se seznamoval s místními kolektivy a iniciativami, zejména pak s lidmi spojenými s komunitou okolo squatu Klinika. Malby souhrnně pojmenované Všechna moc imaginaci! Pocta kolektivům vzrůstajícím zezdola už byly dokončené, chyběl jen popisek autorství díla, který Volodymyr fixou dopsal na zeď: Neurčitý kolektiv. Procházíme podchodem, zatímco mi vysvětluje pozadí vzniku jednotlivých částí díla a kdo všechno se na kolektivní práci podílel, například Tereza Virtová, Tereza Stejskalová, Vít Havránek, Bára Bažantová, Max Máslo či Veronika Janatková. Podstatnou součástí murálu jsou také na stěny nalepené zvětšené stránky z dokumentů o vypočítání honoráře pro exekutora za vyklízení prostor Kliniky. „Vyvěšení těchto dokumentů pro mě bylo důležité, sám jsem si zažil sáhodlouhá soudní jednání, chtěl jsem proto, aby to tu bylo ukázané.“ Volodymyr naráží na zničení jeho malby Kolijivščina: Soudný den z roku 2013, kterou tehdy připravoval pro skupinovou výstavu pro Mysteckyj Arsenal. Jeho dílo mimo jiné zobrazovalo velký kotel, ve kterém se vařili kněží, politici, soudci a policisté. Ještě před otevřením výstavy však ředitelka muzea Natalia Zabolotna nástěnnou malbu přemalovala a dílo tak nenávratně zničila. Její ostrá cenzura vedla k protestu a dlouhodobému bojkotu této státní umělecké instituce částí kyjevské umělecké scény a ke dvěma rezignacím – jedné uvnitř Arsenalu, druhé v magazínu Art Ukraine, založeném Zabolotnou. Ačkoliv Kuznetsov obdržel soukromou omluvu od Zabolotné, nedostalo se mu oficiálního vyjádření ze strany instituce. Rozhodl se proto veřejnou omluvu od muzea vymáhat právní cestou, spolu s požadavkem náhrady škod za zničené umělecké dílo a uznáním, že jeho zničení bylo de facto cenzurou. Soudní proces se táhne dodnes.
Detailní dosavadní dokumentaci celého procesu Kuznetsov shromáždil do několika šanonů a spolu s audio a video dokumentací v roce 2017 daroval Národnímu uměleckému muzeu Ukrajiny. Dílo Kolijivščina: Soudný den tak dostalo nový život ve formě otevřeného archivu, který je postupně aktualizován a doplňován. Archiv obsahuje fotografie různých fází rozpracovanosti původního díla, e-mailovou korespondenci se zástupci Arsenalu, dopisy mezi umělcem a tehdejší ředitelkou Arsenalu a kopie všech soudních dokumentů ohledně ochrany autorského práva, morální kompenzace či uznání, že zničení díla bylo cenzurou. Původní malba, dochovaná na fotografiích v rozpracované podobě, zůstala relevantním odrazovým můstkem pro pokračující diskuzi ohledně zodpovědností a povinnosti uměleckých institucí, stejně jako o stávajícím systému cenzurujícím umělecká díla a jeho možných proměnách. Vystavení tohoto archivu potažmo dává prostor také rozjímání o funkci muzea jakožto ideální umělecké instituce. Kolijivščina: Soudný den navazovala na Kuznetsovo předchozí dílo z roku 2011. Původní Kolijivščina byla parafrází leptu Vasyla Kasiana z roku 1939 zobrazujícího rolnické povstání z konce osmnáctého století. Součástí této silně expresivní malby byly také texty a citace z knih filosofa Bernarda Aspeho a kolektivu publikujícího pod jménem The Invisible Committee, zejména pak z jejich publikace L’insurrection Qui Vient (Blížící se povstání, 2007). Z těchto textů Kuznetsov ostatně vychází ve své tvorbě opakovaně, ať už ve všech iteracích Kolijivščiny (krom původní malby a Soudného dne byla ještě v roce 2013 na Ujazdowském zámku ve Varšavě vystavena verze s podtitulem Remanufacture) či v nejnovějším díle Všechna moc imaginaci! Pocta kolektivům vzrůstajícím zezdola v Praze. Na stropu holešovického podchodu tak mimo jiné stojí napsáno: „Asi jen skrze politiku můžeme invenčnost a afektivitu/emoce osvobodit od toho, aby se ‚staly kompetentními‘. Politika souvisí s myšlenkou brát věci vážně a zároveň v sobě obsahuje rozpor. Je to právě tento rozpor, který umožňuje založit komunitu. Politická komunita je určena tím, že je otevřena komukoliv.“ Právě zde se ukazuje hlavní pojící složka těchto děl – tedy snad kromě techniky nástěnné malby –, kterou je politické vyjádření. Politické vyjádření, zakládání komunit, oproštění se od požadavků pozdního kapitalismu – to vše Kuznetsov ve svých dílech oslavuje a podněcuje. Jeho malby jsou poctou kolektivům, jednotlivcům i účastníkům a účastnicím rozsáhlých povstání, zatímco poukazují na jejich lidskost a prostou každodennost. V novějším díle Christophe Dettinger, The Boxer of the Yellow Vests (2019) zobrazujícími ikonu žlutých vest boxera Christophe Dettingera, který se pustil do bitky s agresivními policejními složkami, je tato prostota oslavovaných činů zřejmá snad nejvíce. Zatímco řada Kuznetsových děl je silně politická, velká část jeho tvorby se pohybuje po o něco subtilnější, avšak stále angažované lince. Když byl v roce 2018 vyzván k vypracování projektu pro galerii Apartment 14, nacházející se v obytném domě, rozhodl se k projektu přistoupit poněkud netradičně. Apartment 14 se na dobu dvou měsíců stal místem setkávání rezidentů z celého domu, které umělec přizval ke spolupráci na svém „výstavním“ projektu nazvaném Sousedé. Každý ze sousedů a sousedek galerie měl do bytu číslo 14 přinést nějaký předmět ze svého domova, který považuje za umění. Sousedé a sousedky se tak během dvou měsíců scházeli a diskutovali o svém vztahu k daným předmětům, o tom, proč je považují za umění, a co pro ně umění vůbec je. Některé z objektů odpovídaly tradičnímu výkladu termínu umělecké dílo – sošky, obrazy –, avšak mnoho z nich se mu více či méně vymykalo, ať už šlo o předměty lidové tvorby, či například s láskou a péčí upečené kuře. Podobné Kuznetsovy počiny, jako například performance Ukolébavka, během které umělec projížděl rezidenční oblastí Kyjeva autem, na kterém byl umístěn reproduktor, ze kterého hlasitě hrály ukrajinské lidové ukolébavky, jsou v mnohém podobné jeho nástěnným malbám ve veřejném prostoru. Dostávají umění pryč ze své slonovinové věže tam, kam by mělo patřit – do běžného světa mimo stěny galerie. Kuznetsov poukazuje na to, že umění tam má své nepostradatelné místo. V jeho tvorbě se mísí politické projevy, oslava iniciativ a komunit tvořených zdola či angažovaná analýza institucionálních podmínek a našich nároků na ně. Ačkoliv má Kuznetsov svůj rozpoznatelný rukopis, objevující se zejména v jeho červeno–černých rozmáchlých murálních malbách, které jsou často nepřívětivé k zobrazovaným osobám a výjevům, tento rukopis není podmínkou jeho tvorby – tou je pouze jeho nezničitelná potřeba tvořit, která nabírá stále nových a neotřelých podob.
Natálie Drtinová je výtvarná kritička.
