Příslib nejistoty: o uměleckém školství na Ukrajině by Pavel Khailo

Jak najít možnost učit se uprostřed katastrofy? Sociální a politickou situaci na Ukrajině v posledních šesti letech ovlivňuje zejména pokračující ruská vojenská agrese. V jejím stínu však zůstává řada dalších problémů: rostoucí ekonomický tlak, hrozba omezení práv zaměstnanců, nesmyslná politika dekomunizace (která se namísto analýzy problematických historických okolností zaměřuje na strhávání pomníků a posilování nacionalistického diskursu), politické posilování pravicových skupin využívajících pouličního násilí atd. Ve srovnání s tím vším působí současné umění jako slabá a zbytečná buržoazní hra, která nám umožňuje na bezpečných místech upustit páru prostřednictvím reakcí na tyto obecné otázky. Za takovýchto okolností mohou být výuka a studium umění považovány za nepotřebné, když se však odehrávají mimo pevný systém, mohou přinášet nové směry tvorby, uvažování, ale i jednání. 

Vyšší vzdělávání na Ukrajině je dokonalým příkladem post-sovětského paradigmatu: neustálé opakování neaktuálních struktur bez pochopení jejich role a institucionálních principů. Jakkoli se to všechny užité obory snaží skrývat za myšlenku efektivního řízení, umělecké školství je v rámci akademií umění oblastí se zjevně konzervativním programem. Systém klasického hierarchického vzdělávání je vystavěný kolem autorských ateliérů, v nichž se i nadále předávají ideály předmoderního umění. Ukrajinské akademie, původně zaměřené na produkci socialistickorealistických malířů a sochařů, uplatňují stejný přístup ke studiu také v rámci nového ideologického uspořádání. Akademie se k současnému umění staví buďto směšně bojovně, nebo naopak blahosklonně. I když nespokojenost se vzděláním, které poskytují, trvá již delší dobu, je stále pro mnohé studenty jedinou příležitostí věnovat se systematicky umělecké tvorbě, neboť kromě samotné výuky zajišťují rovněž ubytování, přístup do ateliérů a stipendia. Pokusy o reformu systému zevnitř (nebo alespoň upozornění na jeho selhání) se samozřejmě vyskytly a nebylo jich málo. Na síle nabyly zejména po roce 2014, kdy začala narůstat touha po změnách. Mezi příklady z posledních let patří například studentský časopis VONO (2016). Ten publikoval kritické texty reflektující vzdělávací instituce a pátral po korupčních strukturách uvnitř akademií. Dále to byla třeba „Akce u dveří“ Aljony Mamay (2016), při níž autorka zpochybňovala relevanci uměleckého vzdělání ve vztahu k situaci na umělecké scéně. Zvláštní zmínku si zaslouží pokusy, které se snažili iniciovat sami studenti. Většina jejich akcí však bohužel zpravidla končí spolu s tím, když absolvují a musí řešit jiné problémy provázející nejistou existenci kulturních pracovníků na Ukrajině. 

Poptávka po jiných metodách, informacích a postupech vzdělávání však nadále vzrůstá. Kurzy současného umění, které se občas vynořily a zase zmizely v důsledku chybějící udržitelné podpory, byly spíše ojedinělými iniciativami a netvořily součást oficiálního vzdělávacího systému. Mezi první aktivity tohoto druhu patřila sebevzdělávací iniciativa „Třída“, která byla činná v letech 2008–2009 v rámci galerie-laboratoře a organizovala ji umělecká skupina SOSka (Charkov). Umělec Mykola Ridnyi tyto kurzy popsal jako neformální setkání s mladými umělci, v jejichž rámci probíhaly četné debaty a hlavním nástrojem se zde stalo sdílení poznatků. „Jako kurátoři jsme přišli s tématem a debatovali jsme s účastníky o jeho praktické realizaci.“ 1 Nicméně tato iniciativa neměla dlouhého trvání, protože aktivita umělecké skupiny postupně klesala a její členové se začali vydávat na sólovou dráhu, takže byl projekt nakonec ukončen. 

Později se objevila „Nová škola umění“, která se zaměřovala zejména na mediální umění. Byla ztělesněním požadavku na vytvoření udržitelného vzdělávacího projektu, na němž by participovali přednášející z různých zemí. Tento projekt nicméně nelze označit za zcela autonomní, neboť přinejmenším část financí poskytla nadace oligarchy Rinata Achmetova. To se promítlo také do omezení iniciativy: nedlouho poté, co byla vyčerpána finanční podpora, projekt bez dalších zdrojů zanikl. V roce 2013 kurátorky Katerina Badyanova a Lada Nakonečna realizovaly projekt s názvem Dům současného umění, který předznamenával také nové způsoby v pojetí uměleckého vzdělávání. Kladl důraz na místní kontext, propojování umělců a teoretiků s různými pohledy na věc, a to jak z oblasti umění, tak i politiky. Tuto iniciativu nejprve financovala Škola vizuální komunikace, vzdělávací projekt zaměřený převážně na dovednosti nutné pro práci v kreativních odvětvích, posléze se ale osamostatnila a podporu získávala od dalších institucí. Podstatnější však je, že přišla s přístupem založeným na flexibilním vzdělávacím procesu, který je zaměřen spíše na vytváření uměleckých myšlenek než na výuku konkrétních dovedností. Tato iniciativa ostatně pokračuje i nadále. Kromě toho se od roku 2015 otevřel také dvouletý kurz současného umění na Kyjevské akademii mediálního umění, soukromé vzdělávací instituci zaměřené na kreativní průmysl. Signifikantní je však fakt, že všechny zmíněné iniciativy byly krátkodobými projekty, které trvaly od několika měsíců do půl roku. Přestože jde o krátkodobé vzdělávací iniciativy, všechny zároveň představují alternativu ke konzervativním akademiím. Nelze je však považovat za plnohodnotnou alternativu, jde v zásadě o systém existující v jiném prostoru a stojící na odlišných základech. Kromě toho lze praxi a systém mnohých z těchto kurzů nahlížet rovněž z pohledu dekoloniality jako odmítnutí etablovaných systémů, a to jak sovětského, tak i západního. Například kurátorka jednoho z těchto kurzů Lada Nakonečna v této souvislosti používá metaforu antropofágie jako „lovu a reinkarnace cizích kultur“. 2 Podle jejího názoru by nově vznikající instituce neměly cizí struktury pouze kopírovat, ale měly by je zároveň adaptovat pro místní potřebu. 

V zemích, které mají pevně danou strukturu uměleckého provozu zaměřenou na produkci, vystavování a distribuci uměleckých produktů, je do ní zapojeno také vzdělání. Jde o klíčový úkol: vyjasnit pravidla, zajistit dovednosti a celý proces profesionalizovat. Takováto instrumentalizace pochopitelně naráží na odpor. Ten, a také hledání nových významů a forem, se však odehrává v jasném rozhraní. Na Ukrajině jsme v situaci, kdy instituce nejsou vždy tím, čím se zdají být, a nedostatek zdrojů a neustálá hrozba uzavření představují normální stav dokonce i pro ty největší a nejdůležitější instituce. Za těchto podmínek jsou funkce a celý proces uměleckého vzdělání od základu odlišné. Studium přináší zejména příležitost pro alespoň dočasné sjednocení stejně naladěných lidí a vytvoření prostoru pro jejich společnou činnost. Vzdělávání zde nemá povahu strategické investice do budoucí kariéry, ale hodnotu společně prožitého času. 

Krátkodobé kurzy současného umění se obvykle konaly večer – po práci nebo studiu na univerzitě. Tato forma večerního studia je rovněž zásadním znakem. Tím, že je vzdělání odsunuto do volného času, je umění přinejlepším doplňkovou dovedností, ale daleko častěji formou trávení volného času. Už jen svým zasazením do denního programu tyto kurzy poukazují na to, že nakonec se jen těžko setkáme v provozu umění se stálým zaměstnáním či zabezpečeným životem. Tento poloprofesionální status má ale také své výhody. Navzdory nadměrné konkurenci a nedokonalému rozdělení zdrojů zůstává současné umění na Ukrajině stále otevřeným územím, do nějž je možno snadno zasahovat. Paradoxně jedním z důvodů této demokracie je právě absence etablovaných norem vyžadujících absolvování vysokoškolského studia. Filosof Ivan Illič, jeden z představitelů hnutí Institucionální analýza, poukazuje na to, že licencování a certifikace jsou jednou z forem tržní manipulace, které umožňují diskriminaci na základě toho, zda ta či ona osoba má či nemá univerzitní diplom. Díky přezíravému přístupu úřadů se tak současnému umění stále daří unikat z pasti, do níž by spadlo, pokud by se stalo součástí systému. 

Po roce 2014 se nicméně zájem o současné umění zvýšil. Současnému umění se postupně daří vstupovat na akademickou půdu: existují již dvě katedry, ve Lvově a Charkově, které se soustřeďují na vzdělávání v oboru současného umění. Místní umělecké instituce se začínají zabývat vzdělávacími programy, jež mladí umělci uvádějí ve svých životopisech. To vše napovídá, že už nyní probíhá proces institucionalizace vzdělání. Je vrcholně důležité, aby se v této chvíli neztratilo vše, čeho se doposud podařilo dosáhnout při aktivitě zdola prostřednictvím křehkého kolektivního úsilí. Zkušenost nabytá v těchto nejistých časech je cenná a důležitá sama o sobě a je třeba ji uchovat a začlenit do vznikajících struktur a vést o nich debatu. Dojde-li k formálnímu posvěcení nestabilních vzdělávacích iniciativ, je podstatné je nepřizpůsobovat normě, ale vybudovat na jejich základě nové uspořádání.