Transition Design by Klára Peloušková

Design už dávno neznamená jen tvarování produktů: s přechodem k postindustriální společnosti a s nutností reagovat na prohlubující se environmentální krizi se teorie i praxe designu začaly přichylovat ke službám a interaktivním systémům na jedné straně a k objevování možností ekologicky šetrné produkce na straně druhé. Zatímco mezinárodní dis- kurz o designu reflektuje důsledky postupné dematerializace ekonomiky rozvinutých zemí intenzivně přinejmenším od 70. let, do českého kontextu pronikají tyto impulsy doposud spíše fragmentárně. „Transition design“ (dále TD) je pojmenování přístupu k designu, které se dost obtížně překládá do češtiny. Komplikovaná je totiž nejen jeho geneze, ale také termín „transition“ neboli „přechod“.Stejně jako jiné přívlastky manifestuje tento výraz programové zacílení daného pojetí designu. V tomto případě jde o jednu z mnoha vzájemně provázaných nebo i protichůdných koncepcí designu, jejichž hlavním úběžníkem je úsilí o reformu designérské praxe ve jménu ekologické udržitelnosti. Ideoví tvůrci TD Terry Irwin, Gideon Kossoff a Cameron Tonkinwise vnímali nicméně dosavadní snahy o přesměrování designu jako nedostatečné a pociťovali nutnost formulovat principy „nového“ designu, které by důsledně reflektovaly komplexitu současného světa a neuhýbaly před jeho „zapeklitými problémy“ (wicked problems). TD vznikl z přesvědčení, že se lidská civilizace nachází v hluboké a dlouhotrvající krizi. Je výzvou ke spojení profesionální designérské praxe s myšlenkami a aktivitami „přechodového hnutí“, které se rozvíjí napříč globálním severem i jihem a napříč obory, a má být cestou k dlouhodobě životaschopnému a spravedlivému společenskému uspořádání. Tyto většinou lokálně specifické iniciativy (konkrétně např. tzv. Transition Town Initiative) vychází z antikapitalistické a postantropocentrické perspektivy a spojuje je odpor vůči patriarchálním politickým strukturám či extraktivistickým průmyslovým modelům. Podle zakladatelů TD je design jedním z podstatných prostředků uskutečnění tohoto přechodu, neboť hmotné i digitální artefakty, které používáme, tvoří rozhraní mezi našimi každodenními životy a institucemi, infrastrukturami či ekosystémy, jež jsou z hlediska měřítka i komplexity obtížně postižitelné. Institucionální zázemí našel TD na Carnegie Mellon University v Pittsburghu, kde byl v roce 2015 zaveden jako doktorský studijní program. 

Od dřívějších pojetí „udržitelného“, „zeleného“, „ekologického“ či „sociálního“ designu se má přitom TD odlišovat snahou o strukturální, systémovou změnu, která dalece přesáhne mnohdy jen kosmetická řešení dílčích problémů. Metodologickým fundamentem TD je teorie živých systémů a teorie komplexity či chaosu: usiluje o upevnění autonomie lokálních komunit jako základních jednotek složitých rozvětvených celků, jejichž nejvyšším řádem je planeta sama. I designové intervence jsou tedy podle TD orientovány na sféru běžného každodenního života, musí však brát v potaz globální propojení a přispívat k naplnění obecné vize přechodu. Designéři a designérky přitom v rámci TD nehrají roli nezúčastněných prostředníků: jejich (politické) postoje jsou naopak pro designový proces velmi důležité, byť je pro TD klíčová úzká provázanost profesionální designérské praxe s lokálními iniciativami a následování existujících potřeb.

Kromě místních společenství pak TD předpokládá úzkou spolupráci v rámci transdisciplinárního týmu, který umožňuje integraci a rekontextualizaci různých typů a forem poznání. TD je založen na silné, velmi závažné a ambiciózní vizi, čímž se rovněž odlišuje od dřívějších přístupů postavených na principu udržitelného rozvoje, který nepředpokládá žádnou dramatickou civilizační transformaci. Jeho nezbytnou součástí je tedy vytváření možných scénářů budoucnosti, k nimž by společnost měla prostřednictvím různých designovaných nástrojů a produktů postupně dospět. TD tedy nepracuje s univerzální pseudo-modernistickou vizí ani předem daným strategickým plánem, ale s představou řetězce lokálně specifických spekulací, které zůstávají otevřené vůči přehodnocení. Vize zde tedy hrají roli rámcových idejí, které se zhmotňují v dílčích intervencích do aktuálního stavu věcí. Ty pak v sobě mají nést nové možnosti, příležitosti a zárodky udržitelné každodenní praxe a zároveň samy o sobě umožňovat úpravy a vylepšení. Důsledky jednotlivých zásahů do systému ostatně nejsou plně předvídatelné a designéři jako „aktéři změny“ tak musí počítat s tím, že angažmá v procesu materializace budoucnosti je dlouhodobým posláním. 

Je ovšem otázka, zda je ve svém důrazu na struk- turální proměnu společenského uspořádání TD skutečně tak jedinečný a originální, nebo zda ve skutečnosti přece jen spíše nerozvíjí existující modely designu zaměřeného na sociální inovace. Podle designérů a teoretiků, jako jsou Ezio Manzini nebo Carl DiSalvo, je zmnožování zdánlivě odlišných typů designérské praxe prostřednictvím různých přívlastků (jako je právě „transition“) neužitečné a zavádějící. Podle Manziniho by hodnoty a ideály, na nichž je TD založen, měly být nikoli experimentální odchylkou, ale naopak mainstreamem designové kultury. Design je jen jeden, ačkoli lze v současnosti mluvit o tom, že jsou jeho prostředky uplatňovány v kontextu realizace určitého civilizačního přechodu. Je-li řeč o Manzinim, nutno také podotknout, že k jím praktikované koncepci kolaborativního sociálního designu se jako k jednomu ze vzorů obrací i Cameron Tonkinwise: právě Manzini začal v nultých letech prosazovat přístup, podle kterého lze za jediné adekvátní východisko designového procesu považovat existující iniciativu, vůli a potřeby konkrétní skupiny lidí, tedy nikoli rozhodnutí designéra či jakéhokoli jiného vnějšího subjektu (státu, firmy apod.).

Podle teoretičky Anne-Marie Willis je TD pouze novou institucionální nálepkou, kterou lze marketingově zužitkovat právě v komodifikovaném systému vysokého školství. Willis v trendu vytváření specializovaných oborů vidí jen další posilování instrumentalizace vzdělávání i designu jako takového. Dalo by se namítnout, že design je vposledku vždy instrumentální (asi by bylo naivní uvažovat o autonomii designu), Willis nicméně odmítá především jeho technokratické, zkratkovité pojetí ve smyslu okamžitého „řešení problémů“. K tomu se váže její další námitka: v TD podle ní není mnoho prostoru pro skutečný konflikt a politickou diskusi, k níž by studenti designu (ale i jiných oborů) měli být vedeni především. 

Jako otevřenou vidí otázku politického angažmá v rámci TD i teoretik Damian White, podle kterého je velmi důležité, aby designéři spojili síly s existujícími politickými iniciativami a aktivistickými hnutími a aby vědomě zaujímali jasné postoje v tématech práce a výroby – tedy nejen ve vágně definovaném poli „občanské společnosti“. Stejně jako Willis pak White připomíná, že TD dosud neklade dostatečný důraz na technologickou sféru a příliš nezhodnocuje působnost nelidských aktérů v rámci socio-technických struktur, které určují hybridní charakter současného člověka. Právě způsob a míra reflexe technologické nasycenosti dnešní civilizace možná rozhodne o tom, zda se design přechod vyhne romantickému lokalismu a představě obnovy „tradičního“ způsobu života. Politická vyjednávání v kontextu TD tak pravděpodobně budou muset zahrnout nejen lidskou společnost a „přírodní“ ekosystémy, ale také technologické infrastruktury, které ze substrátu Země vzešly.