Design už dávno neznamená jen tvarování produktů: s přechodem k postindustriální společnosti a s nutností reagovat na prohlubující se environmentální krizi se teorie i praxe designu začaly přichylovat ke službám a interaktivním systémům na jedné straně a k objevování možností ekologicky šetrné produkce na straně druhé. Zatímco mezinárodní dis- kurz o designu reflektuje důsledky postupné dematerializace ekonomiky rozvinutých zemí intenzivně přinejmenším od 70. let, do českého kontextu pronikají tyto impulsy doposud spíše fragmentárně. „Transition design“ (dále TD) je pojmenování přístupu k designu, které se dost obtížně překládá do češtiny. Komplikovaná je totiž nejen jeho geneze, ale také termín „transition“ neboli „přechod“.
Stejně jako jiné přívlastky manifestuje tento výraz programové zacílení daného pojetí designu. V tomto případě jde o jednu z mnoha vzájemně provázaných nebo i protichůdných koncepcí designu, jejichž hlavním úběžníkem je úsilí o reformu designérské praxe ve jménu ekologické udržitelnosti. Ideoví tvůrci TD Terry Irwin, Gideon Kossoff a Cameron Tonkinwise vnímali nicméně dosavadní snahy o přesměrování designu jako nedostatečné a pociťovali nutnost formulovat principy „nového“ designu, které by důsledně reflektovaly komplexitu současného světa a neuhýbaly před jeho „zapeklitými problémy“ (wicked problems). TD vznikl z přesvědčení, že se lidská civilizace nachází v hluboké a dlouhotrvající krizi. Je výzvou ke spojení profesionální designérské praxe s myšlenkami a aktivitami „přechodového hnutí“, které se rozvíjí napříč globálním severem i jihem a napříč obory, a má být cestou k dlouhodobě životaschopnému a spravedlivému společenskému uspořádání. Tyto většinou lokálně specifické iniciativy (konkrétně např. tzv. Transition Town Initiative) vychází z antikapitalistické a postantropocentrické perspektivy a spojuje je odpor vůči patriarchálním politickým strukturám či extraktivistickým průmyslovým modelům. Podle zakladatelů TD je design jedním z podstatných prostředků uskutečnění tohoto přechodu, neboť hmotné i digitální artefakty, které používáme, tvoří rozhraní mezi našimi každodenními životy a institucemi, infrastrukturami či ekosystémy, jež jsou z hlediska měřítka i komplexity obtížně postižitelné. Institucionální zázemí našel TD na Carnegie Mellon University v Pittsburghu, kde byl v roce 2015 zaveden jako doktorský studijní program.
Od dřívějších pojetí „udržitelného“, „zeleného“, „ekologického“ či „sociálního“ designu se má přitom TD odlišovat snahou o strukturální, systémovou změnu, která dalece přesáhne mnohdy jen kosmetická řešení dílčích problémů. Metodologickým fundamentem TD je teorie živých systémů a teorie komplexity či chaosu: usiluje o upevnění autonomie lokálních komunit jako základních jednotek složitých rozvětvených celků, jejichž nejvyšším řádem je planeta sama. I designové intervence jsou tedy podle TD orientovány na sféru běžného každodenního života, musí však brát v potaz globální propojení a přispívat k naplnění obecné vize přechodu. Designéři a designérky přitom v rámci TD nehrají roli nezúčastněných prostředníků: jejich (politické) postoje jsou naopak pro designový proces velmi důležité, byť je pro TD klíčová úzká provázanost profesionální designérské praxe s lokálními iniciativami a následování existujících potřeb.
Kromě místních společenství pak TD předpokládá úzkou spolupráci v rámci transdisciplinárního týmu, který umožňuje integraci a rekontextualizaci různých typů a forem poznání. TD je založen na silné, velmi závažné a ambiciózní vizi, čímž se rovněž odlišuje od dřívějších přístupů postavených na principu udržitelného rozvoje, který nepředpokládá žádnou dramatickou civilizační transformaci. Jeho nezbytnou součástí je tedy vytváření možných scénářů budoucnosti, k nimž by společnost měla prostřednictvím různých designovaných nástrojů a produktů postupně dospět. TD tedy nepracuje s univerzální pseudo-modernistickou vizí ani předem daným strategickým plánem, ale s představou řetězce lokálně specifických spekulací, které zůstávají otevřené vůči přehodnocení. Vize zde tedy hrají roli rámcových idejí, které se zhmotňují v dílčích intervencích do aktuálního stavu věcí. Ty pak v sobě mají nést nové možnosti, příležitosti a zárodky udržitelné každodenní praxe a zároveň samy o sobě umožňovat úpravy a vylepšení. Důsledky jednotlivých zásahů do systému ostatně nejsou plně předvídatelné a designéři jako „aktéři změny“ tak musí počítat s tím, že angažmá v procesu materializace budoucnosti je dlouhodobým posláním.
Je ovšem otázka, zda je ve svém důrazu na struk- turální proměnu společenského uspořádání TD skutečně tak jedinečný a originální, nebo zda ve skutečnosti přece jen spíše nerozvíjí existující modely designu zaměřeného na sociální inovace. Podle designérů a teoretiků, jako jsou Ezio Manzini nebo Carl DiSalvo, je zmnožování zdánlivě odlišných typů designérské praxe prostřednictvím různých přívlastků (jako je právě „transition“) neužitečné a zavádějící. Podle Manziniho by hodnoty a ideály, na nichž je TD založen, měly být nikoli experimentální odchylkou, ale naopak mainstreamem designové kultury. Design je jen jeden, ačkoli lze v současnosti mluvit o tom, že jsou jeho prostředky uplatňovány v kontextu realizace určitého civilizačního přechodu. Je-li řeč o Manzinim, nutno také podotknout, že k jím praktikované koncepci kolaborativního sociálního designu se jako k jednomu ze vzorů obrací i Cameron Tonkinwise: právě Manzini začal v nultých letech prosazovat přístup, podle kterého lze za jediné adekvátní východisko designového procesu považovat existující iniciativu, vůli a potřeby konkrétní skupiny lidí, tedy nikoli rozhodnutí designéra či jakéhokoli jiného vnějšího subjektu (státu, firmy apod.).
Podle teoretičky Anne-Marie Willis je TD pouze novou institucionální nálepkou, kterou lze marketingově zužitkovat právě v komodifikovaném systému vysokého školství. Willis v trendu vytváření specializovaných oborů vidí jen další posilování instrumentalizace vzdělávání i designu jako takového. Dalo by se namítnout, že design je vposledku vždy instrumentální (asi by bylo naivní uvažovat o autonomii designu), Willis nicméně odmítá především jeho technokratické, zkratkovité pojetí ve smyslu okamžitého „řešení problémů“. K tomu se váže její další námitka: v TD podle ní není mnoho prostoru pro skutečný konflikt a politickou diskusi, k níž by studenti designu (ale i jiných oborů) měli být vedeni především.
Jako otevřenou vidí otázku politického angažmá v rámci TD i teoretik Damian White, podle kterého je velmi důležité, aby designéři spojili síly s existujícími politickými iniciativami a aktivistickými hnutími a aby vědomě zaujímali jasné postoje v tématech práce a výroby – tedy nejen ve vágně definovaném poli „občanské společnosti“. Stejně jako Willis pak White připomíná, že TD dosud neklade dostatečný důraz na technologickou sféru a příliš nezhodnocuje působnost nelidských aktérů v rámci socio-technických struktur, které určují hybridní charakter současného člověka. Právě způsob a míra reflexe technologické nasycenosti dnešní civilizace možná rozhodne o tom, zda se design přechod vyhne romantickému lokalismu a představě obnovy „tradičního“ způsobu života. Politická vyjednávání v kontextu TD tak pravděpodobně budou muset zahrnout nejen lidskou společnost a „přírodní“ ekosystémy, ale také technologické infrastruktury, které ze substrátu Země vzešly.
Klára Peloušková je teoretičkou designu.
