Pragovka gallery sídlící na pražské Kolbence se v bývalém výstavním dějství motala do nití a vláken textilní tvorby a splétala z nich výstavu Lidé jsou křehké bytosti, ale měkké cíle. Skupinová výstava, která se zaměřovala na osobitou práci s textilem a variacemi technik jeho zpracování, představuje v industriálních prostorách bývalé továrny více než dvacet umělců a hned několik kurátorských přístupů, Martiny Fridrichové, Petry Jandy, Lucie Nováčkové a Terezy Novákové.
Výstava se ovšem odklání od dříve ustáleného pohledu na nakládání s textilem ve volném umění a snaží se poskytnout mentální i fyzický prostor různým přístupům práce. Poukazuje na historický základ a soudobý rozvoj, dává důraz na rukodělnou preciznost a pracuje s vláknem jako se základním kamenem, na kterém vzniká nové pojetí textilní tvorby. Expozice tak představuje mnohost a různorodost textilních technik, které se liší s jednotlivými umělci/umělkyněmi, a přináší v každém díle autorovu/autorčinu osobní zpověď. Radikální výšivka, měkké sochy, tapiserie i digitální textil se pak v rozsáhlých výstavních prostorách vzájemně prolínají, doplňují a proplétají.
Variabilita přístupů je patrná už od vstupu do výstavy a na prvních metrech se vyjevuje hned několik pojetí textilu. Hračky Venduly Chalánkové zde korespondují se svéráznou instalací Petra Lysáčka, ale pozornost hned na úvod strhává hlavně Julia Gryboś a Barbora Zentková, které do rámů ze zkrachovalých obchodů vplétají svá zpodobnění člověka ženoucího se jen a pouze za úspěchem. Úvodní prostor poté uzavírá Maud Kotasová, která tezi „Lidé jsou křehké bytosti, ale měkké cíle“ nenápadně vpisuje do své výšivky a křehkost své práce konfrontuje s diváckou pozorností.
Největší výstavní místnosti dominuje vzájemná interakce těžkého a jemného. Betonové kvádry s vnořenými vlákny Ondřeje Trnky při bližším zkoumání otevírají svou vnitřní podobu, ka3ka3 skrz své dílo vytvořené z lehoučké punčochoviny doplněné o video zase ladí velmi niternou, až intimní notu. Na intimitu a blízkost navazuje i Martina Nosková se spletenými dvoj-maskami nebo Eliška Hanuš a Haštal Hapka, kteří ve své společné instalaci propojují hudbu, barvu, vlákno a řemeslo.
Lidi uzavírá část vonící lesem, bezpečím a přírodou. Proutěný kruh Veroniky Bromové odkazuje ke vztahu člověka a přírody a přirozeně tak komunikuje s přilehlou video instalací Denisy Půbalové, Ladislava Nového, Tomáše Samka a Kláry Spěvákové. Kromě rozsáhlého Safe space Petry Jandy prostor opanují ještě tapiserie Evy Rotreklové, která do tradiční techniky promítá současný vzor a celé dílo tak zpřítomňuje a přibližuje soudobému dění a společnosti.
Mnohost přístupů, děl, umělců, vztahů, látek, barev i vjemů, které se ve výstavě Lidé jsou křehké bytosti, ale měkké cíle objevovaly, mohlo být snadno ohromující, až otupující, a to i v tak velkém prostoru, jakými Pragovka disponuje. Ovšem stejně jako klubko příze, které je zde tak často ústředním materiálem, se výstava i její ideje postupně odvíjejí a diváka vedou a pletou jen tam, kam se on sám chtěl vydat.
