Ve vstupní hale GMU v Hradci Králové nás překvapí citlivě dimenzovaná architektonická instalace Dalibora Bači. Ta je citlivě dimenzovaná až na tu úroveň, že téměř splývá s architekturou instituce, jejíž vznik se datuje do roku 1912. Tato Bačova sociální architektura nereaguje na architekturu instituce – budovy – kriticky, ale spíše ji respektuje. Kritická reakce směřuje spíše na samotnou funkci instituce, na její společenské poslání.
Dalibor Bača se jako sochař, a tedy v dnešním slova smyslu spíše mezioborový umělec, věnuje propojení fyzického světa – materiálu a jeho vlastností – s více abstraktní rovinou myšlení – s politikou, kulturním managementem, historií a její interpretací. Jeho realizace reflektují současné společenské proměny v materiálové podobě. V realizaci Za kulisou můžeme nalézt hned několik úrovní. Jedná se o architektonickou intervenci, parazitující architekturu. Svým způsobem tak navazuje na linii uměleckých intervencí, které vidí architekturu, prostor, prostředí jako zásadní pracovní materiál, který je nutné měnit a přizpůsobovat, tak aby reflektoval žhavé společenské otázky naší doby a místa.
Podobným způsobem tvořilo mnoho umělců v 90. letech a na přelomu tisíciletí. Pro srovnání například Marjetica Potrč pracovala s nevyužitým urbánním prostorem, který revitalizovala, adaptovala a předefinovala jeho funkci ve smyslu veřejném – v ostrém kontrastu ke kapitalistickým formám vlastnictví. Tato architektura reagovala na změny v politickém a sociálním konceptu urbánního prostředí. Projekty byly realizovány globálně, s respektem vůči lokální komunitě, které měly pomoci, nabízely řešení. Potrč v nich propojovala disciplíny, které by se jinak tradičně nepotkaly. U kořene těch jejích projektů, které uspěly, stála proměna od zaměření na východní Evropu ve snahu o celoevropský dosah. Tak vznikala estetika současného uměleckého projevu jako proces unifikace, spojení světů. Dalibor Bača se také pohybuje na této inovativní estetické a tematické rovině. Hranice mezi minulostí a současností je lehce zamlžena a dál rozvedena, posunuta směrem k novému, budoucímu a kritickému.
Druhá rovina Bačovy sociální architektonické intervence v prostoru foyer GMU je zásadně performativní, akční. Autor vybavil prostor své stavby tak, aby mohl v její klauzuře po tři týdny osobně pobývat, aniž bychom ho rušili. Tento moment je pro funkci jeho architektury zásadní. Veřejnost nemá přístup do jeho myšlení a ani netuší, kdy tam autor vlastně je. Vznikající napětí mezi robustní a jinak dokonalou stavbou a jejím vnitřním provozem je jejím hlavním a nejsilnějším prvkem. Je zde přítomné a budí otázky, které lze hodnotit až po čase, ne bezprostředně, tak jak jsme zvyklí. Čas, a tedy historie a potažmo i společnost, je zde, podobně jako v Bačových předchozích realizacích, zásadní. Bez tohoto faktoru by instalace byla jen pustým prostorovým doplňkem, nábytkem GMU.
A dostáváme se ke třetí úrovni díla – do nezodpovězeného – neznámého –, do tematického či obsahového, virtuálního prostoru, a tedy k potenciální slabině celého projektu. Co tato architektonická performativní realizace deklaruje? Evidentně se jedná o deklaraci či pamflet či autorovu výzvu. Ale kam směřuje? Nalezneme odpovědi, které čekáme, či je jejich nezodpovězení již samotnou odpovědí? Co COVID-19? Co má pandemie společného s izolací autora v etablované instituci? Institucionální kritika a pandemie, to je těžký mix, který je třeba rozluštit, abychom mohli Bačovo dílo vnímat jako radikální architekturu a ne jako doplněk naší současnosti, která mlží zásadní otázky společnosti a kultury otázkami doprovodnými a předem dopovězenými bez přímé participace umění.
