Výstava Abstraktní fotografie 0.2 v podání Jiřího Procházky je mladicky svěží, ale přitom historicky poučenou demonstrací potřeby zamýšlení se nad samotnou podstatou a vlastnostmi fotografického média.
Instalaci tvoří jedna náhodně vzniklá fotografie z koncertu, která je více než důsledkem cílené snahy o zaznamenání důležitého momentu, obrazem chyby čipu v aparátu. Absence zobrazení konkrétního předmětu na fotografii jí však nijak neubírá na jejím dokumentárním charakteru, protože v digitálním zápisu obsahuje všechny náležitosti ohledně místa a času jejího vzniku. Autor v rozhovoru uvádí, že pomocí tohoto díla „pochopil vztah média fotografie a vnímání času jednotlivcem v návaznosti na jeho osobní život.“ 1 Ačkoliv dokumentární charakter vystavené fotografie není na první pohled patrný, je stále přítomný v jejím kódu a je tedy autentickým záznamem jednoho momentu autorova života. Právě toto uvědomění vedlo autora ke zkoumání hranic fotografie a jejích kategorií, které se zde stírají.
Samotný absurdní název výstavy Abstraktní fotografie nás vede k zamyšlení, jestli lze označit za abstraktní cosi, co již ze svého principu vždy nutně odkazuje ke skutečnosti, i když není založena na vizuální podobnosti. Vilém Flusser v kontextu své úvahy o stupních fotografické abstrakce tvrdí, že „všechny (fotografie) představují překódované pojmy, které předstírají, že se automaticky ze světa zobrazily na plochu.“ 2 Vystavené dílo Procházky v tomto smyslu nic nepředstírá, ale naopak obnažuje samotnou podstatu, dekóduje.
Ostatně sám autor se v postprodukční práci s fotografií otevřeně hlásí k odkazu fotografa Jana Svobody, průkopníka fotografické apropriace.
1 http://25fps.cz/2020/quick- -view-jiri-prochazka/
2 FLUSSER, Vilém. Za filosofii fotografie. Vyd. 2., upr. Překlad Josef Kosek, Božena Koseková. Praha: Fra, 2013, 103 s. Vizuální teorie. ISBN 978-80-86603-79- 7., s. 37.