Ropné skvrny vznikají po výlevu nafty, benzínu nebo surové či rafinované ropy na vodní hladinu. Přestože se mohou objevit i následkem působení přírodních jevů, ekologické katastrofy, které je doprovázejí, většinou zapříčiňuje člověk. Například největší únik ropy v dějinách lidstva má na svědomí Saddám Husajn, který se rozhodl za první války v Zálivu zpomalit postup amerických jednotek tak, že nechal úmyslně vypustit zásobníky této látky. Kvůli jeho zhýralému nápadu vznikla ropná skvrna o síle až 12 centimetrů a velikosti Pardubického kraje. Avšak zatímco americké loďstvo skvrnu obeplulo, zvířata tuto možnost neměla. Dodnes však máme v živé paměti i katastrofy, jež nevznikly úmyslně. Třeba tu v Mexickém zálivu, kde v roce 2010 po explozi těžební plošiny vytékala nazelenalá kapalina do moře po tři měsíce. Do vody se tak dostalo 780 milionů litrů ropy a symbolem katastrofy se stali pelikáni obalení mazlavou látkou, která jim bránila v letu. Úniky ropy jsou zkrátka vážným problémem v souvislosti se stále rostoucí těžbou, přepravou a skladováním této suroviny.
Olejová skvrna také inspirovala dílo, které vzniklo jako první výraznější výsledek spolupráce Terezy Holé a Hynka Skotáka. Umělci se seznámili už na vysoké škole při studiích v Ateliéru sochařství II na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze na přelomu devadesátých a nultých let. Následně se jejich cesty rozešly a pravidelněji se začali vídat až po letech. Původně spolu nespolupracovali, ale jejich společná výstava Horny Born v pražské Galerii U Prstenu, kurátorovaná v roce 2017 Janou Písaříkovou, ukázala, že jejich tvorbu spojuje řada spřízněných motivů. Přestože každý z nich vystavoval své vlastní práce, celou výstavu nehledě na konkrétní autorství provázel motiv frustrace a vzdoru a únavy ze života. Oba též svými cestami reagovali na témata, která aktuálně prožívali, jako je rodičovství, mateřství a partnerství. V případě Hynka Skotáka se v souvislosti s touto expozicí projevil jeho zájem o odpadní materiály: například odlitky vytvořené pro zmíněnou přehlídku vznikly formováním použitých PET lahví či různých odpadních stavebních materiálů. Následně začali Tereza Holá s Hynkem Skotákem pracovat na společných dílech. Často se při tom setkávají s otázkami přátel, kteří znají jejich samostatné práce, jež se – i přes výše zmíněnou tematiku – od sebe často liší, jak spolu mohou tvořit jako umělecká dvojice. Odpovídají, že jejich partnerství je založeno na souznění, otevřenosti a přístupnosti novým myšlenkám, přičemž ve chvíli, kdy se ponoří u určitých témat do hloubky, zjišťují, že je vnímají velmi podobně či stejně. Po kamenných a dřevěných instalacích, jež stály na začátku jejich spolupráce, se zapsali na výtvarné scéně právě instalací ropné skvrny.
Nese název La Beauté apocalyptique (Apokalyptická krása) a vznikla pro sochařský festival Biennal Étangs d’art 2021 v Bretani. Tato akce zde funguje od roku 2012 a odehrává se na hladinách rybníků. Z toho také vyplývá povaha věcí, které bývají v rámci bienále většinou vystaveny: jedná se o instalace z přírodního materiálu, jež si často hrají s motivem zrcadlení či využívají tematiku evokující rostliny a zvířata spojená s daným místem. Sázka na české umělce tak stála pořadatele notnou dávku odvahy: Holá se Skotákem se totiž rozhodli na hladinu umístit dílo o velikosti 60 metrů2, vyrobené z 6 000 PET lahví, z nichž vystříhali a pomocí horkovzdušné pistole deformovali 60 000 „lístků“, které připevnili ke drátěné konstrukci. Při realizaci Apokalyptické krásy se dokonale prolnuly světy obou umělců. Zatímco Hynek Skoták pracoval celý život s věcmi nalezenými v kontejnerech a na skládkách, Tereze Holé pomohlo zázemí střední textilní školy, díky kterému se jí podařilo vymyslet technologii, vzdáleně připomínající výrobu gobelínů, jež umělcům umožnila – i když poměrně pracným způsobem – jednotlivé části lahví rozstříhat na vhodné tvary a následně pospojovat dohromady.
Při shánění materiálu chtěli Holá se Skotákem původně vybírat kontejnery určené k vyhazování recyklovaných „petek“. Tento nápad se však záhy ukázal jako neefektivní, nedařilo se jim dát dohromady dostatečné množství lahví v požadovaných odstínech, které by dohromady vytvořily promyšlenou barevnou škálu, jež by na první pohled evokovala ropnou skvrnu a to včetně složitých barevných přechodů. Spojili se proto s brněnskou spalovnou, která jim umožnila hledat potřebný materiál ve své provozovně. Tereza Holá tak společně s třídiči a třídičkami strávila dlouhé hodiny a dny u pásů s odpadem. O této zkušenosti tvrdí, že by si ji měl zažít každý: představovala pro ni probuzení z iluze o fungování naší společnosti a zacházení s odpadem. Například k recyklaci je možné využít jen průsvitné, modré a zelené PET lahve. Všechny ostatní, včetně českými výrobci oblíbených červených, jsou tu jen proto, aby přitáhly pozornost zákazníka. I tento zážitek však nakonec souvisí s jejich uměleckými instalacemi. Ty jsou dotažené po estetické stránce do nejmenšího detailu, na první pohled hezké a líbivé, stejně jako zboží v obchodech. Jenže když se na ně divák více soustředí a uvědomí si jejich význam, může mu přejet mráz po zádech.
Tereza Holá a Hynek Skoták sice nechtějí běžné domácnosti od třídění odrazovat, ale při práci ve spalovně si uvědomili, jak malé procento z tříděného odpadu je určeno k recyklaci a kolik lahví stejně skončí se zbytkem odpadu – ve výsledku je to přes 80 %. Téma umělce pohltilo natolik, že z jednorázové instalace, na níž začali pracovat v roce 2020, se stal umělecký výzkum, jenž trvá doposud. V rámci tohoto výzkumu Hynek Skoták detailněji studoval, jaká je situace v jiných zemích – vyspělejších i těch rozvojových – a došel ke zjištění, že Česká republika v tomto ohledu nijak nevyčnívá a ostatní evropské země, včetně Švýcarska, jsou na tom s plastickým odpadem podobně. „PET je toxický materiál, který se nikdy nerozloží a vlastně v tom lepším případě skončí ve spalovně. Třídění odpadu je jenom zastírání problému, ne jeho řešení. Stejně tak recyklace je v Česku jen lež, ekonomičtější by bylo vše spálit,“ říká Skoták, který zároveň otevřeně tvrdí, že „umění, které nenaštve maloměšťáka, nepovažuje za dobré umění“. Zásadní spásu nevidí Hynek Skoták s Terezou Holou ani v používání jiných materiálů: takové sklo vydrží ze všech materiálů nejdéle, papír je energeticky náročný na výrobu…
Na tento problém ostatně odkazuje i instalace Aj Wej-weje, v níž se zabýval stejným tématem jako čeští umělci. V roce 2018 se zúčastnil výstavy Landscapes after Ruskin: Redefining the Sublime (Krajiny po Ruskinovi: Redefinování vznešeného) v Grey Art Gallery, muzeu výtvarného umění při New York University. Výstava se soustředila na otázku, kdy se lidská činnost stala hlavní geofyzikální silou, a zkoumala neustále se měnící vztah mezi člověkem a přírodou. Aj Wej-wej zde vystavil instalaci, která vypadala jako několik obřích louží surové ropy na dřevěné podlaze. Lesklá černá „kapalina“, na niž občas návštěvníci, kteří se nedívali pod nohy, šlápli, byla ve skutečnosti vytvořena z porcelánu a nesla název Oil Spills (Ropné skvrny, 2006). Trojrozměrnost porcelánu evokovala těžkou, lepkavou konzistenci surové ropy, to však nebyl jediný důvod, proč si umělec zvolil tento materiál. Stejně jako v případě Holé a Skotáka i Aj Wej-wejův objekt působí jako dokonale zpracovaný, líbivý předmět. Na první pohled se použití porcelánu k imitaci ropy může zdát vtipné: hladký povrch porcelánu, jeho ušlechtilost a historie spojená s oblíbeností materiálu u evropských šlechtických dvorů výrazně kontrastuje s lepkavým a těžkým vzhledem mírně odpudivé, mazlavé kapaliny. Umělcův hlubší zájem o životní prostředí se však ukáže při bližším prozkoumání záměrů, které Aj Wej-weje ke tvorbě Oil Spills vedly. Masový proces výroby porcelánu, jenž vzniká tvarováním z kaolinové hlíny (kterou je potřeba někde vytěžit), následným vypalováním v peci, glazováním a barvením může být pro životní prostředí ve výsledku podobně problematický jako získávání surové ropy.
Další asociace na inspirace zmíněnou surovinou však najdeme i v českém umění. Například z roku 2009 pochází polyuretanový objekt All My Bad Thoughts (Všechny mé špatné myšlenky) od Krištofa Kintery. Připomíná schoulenou ležící lidskou postavu, která je však celá včetně obličeje pokryta – podobně jako zvířata zasažená ropnou katastrofou – mazlavou látkou. Když jsem Kinterovo dílo viděla záhy po jeho vzniku poprvé, četla jsem jej „pouze“ jako objekt tematicky zpracovávající stinnou stránku člověka jako jednotlivce, který je sžírán nepříjemnými nápady a vzpomínkami. Se vzrůstajícím apelem na lidstvo za odpovědnost vůči životnímu prostředí však postupem času Kinterovy „špatné myšlenky“ čím dál intenzivněji vnímám podobně jako dílo Holé a Skotáka, tedy mnohem širší optikou, která umožňuje je číst jako ztvárnění té stinné stránky lidstva, která vedla k současnému stavu planety.
Nicméně zpátky k práci Hynka Skotáka a Terezy Holé. Popularitě jejich instalace s tematikou ropné skvrny v českém prostředí nakonec mnohem více než bienále v Bretani pomohla náhoda. Kvůli pandemii covidu se termín francouzského festivalu posunul a v mezičase byli umělci osloveni Janou Písaříkovou a Marikou Svobodovou, kurátorkami výstavy Tady a teď, jež probíhala v Domě umění a představovala aktuální tvorbu umělkyň a umělců působících v Brně. Zadání výstavy doslova znělo „co máte nyní v ateliéru“, a tak se Holá se Skotákem rozhodli prezentovat Apokalyptickou krásu, jež v jejich studiu čekala na přesun do Francie. I výstavy v Domě umění se však dotkla vládní protipandemická opatření, původně byla odsunuta a nakonec zahájena i přes to, že galerie musela po většinu jejího trvání zůstat zavřena. Symbolem výstavy se tak stala ropná skvrna, kterou se Tereza Holá a Hynek Skoták rozhodli umístit na stěně budovy instituce (svoji roli v tom hrál i rozměr objektu). Apokalyptická krása tak byla jedním z mála nových děl současného umění, které bylo po vlekoucích se lockdownech možné vidět fyzicky na vlastní oči.
Přestože je dnes toto dílo dlouhodobě umístěno na venkovní stěně nádvoří KUMSTu (dříve budovy Fakulty výtvarných umění VUT v Brně), stále platí, že nejlépe by vyznívalo v kontextu vodní hladiny, pro nějž bylo vytvořeno. Holá se Skotákem totiž při svých realizacích záměrně pracují přímo s místem, pro nějž jsou určeny, s okolnostmi a souvislostmi z toho vyplývajícími. To ostatně platí i o dalších dvou instalacích z projektu, v němž rozvíjeli práci s odpadním materiálem, konkrétně s lístky vytvořenými z barevných PET lahví. Jedná se o objekt představující „lišejníky“, které „vykvetly“ na ploše 70 metrů čtverečních ve Francouzských Alpách, v místech kde příroda stále zůstává na první pohled nedotčena člověkem, kde místní louky spásají ovce. Už po dvou týdnech začala touto uměleckou instalací postupně prorůstat vegetace. Ve třetím případě šlo o „parazita na stromě“, kouli o průměru 2 metrů připomínající jmelí, zavěšenou na stromě a prezentovanou opět ve Francii. Mohlo by se zdát, že dvě další instalace jsou od ropné skvrny odlišné minimálně tím, že se inspirují motivy z rostlinné říše. Nicméně Holá se Skotákem si záměrně vybrali rostliny, které na svém okolí parazitují, vysávají z něj šťávu, podobně jako člověk parazituje na zemi. Vznikla tak opět díla z odpadního materiálu, jež napodobují přírodu, působí líbivě, ale jsou znepokojující a do přírody nepatří. Holá se Skotákem si v nich pohrávají s kýčem, který přitáhne a osloví kolemjdoucí, již však při bližším ohledání zjistí, o jaký se jedná materiál a – jak alespoň autoři doufají – nad posláním jejich práce se dále zamyslí.
Přestože tímto umělci projekty, v nichž pracovali s PET lahvemi, ukončili, zůstává tematika toxického vztahu člověka k přírodě v jejich tvorbě přítomna i nadále. Tereza Holá pracuje na kresbách provedených na kravské kůži. Navázala při tom na své starší práce, které se týkaly těhotenství, porodu, kojení a mateřství, přičemž se prostřednictvím aktuálních kreseb snažila poukázat na bezohlednost konzumu, podmínky, za nichž jsou novorozená telata odstavována od svých kravských matek, aby ty mohly být okamžitě dojeny a jejich mléko putovalo místo telat k lidem. Stejně tak se lidský přístup ke zdrojům promítá i do individuální tvorby Hynka Skotáka. Na samostatné přehlídce Má vlast v galerii Industra (2022) instaloval ve výstavních prostorách bazén naplněný plastovou drtí, který představoval maloměšťácký ráj, symbol „smysluplnosti“ takovéhoto počínání, respektive umísťování bazénů na každou zahrádku v situaci, kdy s klimatickou změnou debata o zdrojích pitné vody nabírá rok od roku na větší intenzitě. Taktéž v letošním roce vznikla pro festival VignArt v Champagni Skotákova instalace obřích plastových průsvitných koulí naplněných odpadky (například plastovými pytli a plastovými obaly s „práskajícími“ bublinami). Umělci se podařilo nakombinovat je tak, aby na první pohled vypadaly líbivě, zvláště ve chvíli, kdy na ně zasvítilo slunce, ve skutečnosti však měl divák co do činění s koulemi lidského hovnivála, valícího si svůj vlastní odpad krajinou.
Ve chvíli, kdy vzniká tento text, jsou Hynek Skoták a Tereza Holá na rezidenci v belgické Lovani. Již před odjezdem si však Skoták uvědomil, že nejvíce jej těší ty instalace, ke kterým žádný materiál nevyužívá, a to včetně toho odpadního. Mezi ně patří například oživení bývalé diskotéky v Blansku. Vzhledem k tomu, že se jednalo o zvukovou instalaci, nemusel nic skácet, ani nic nového vyrobit. Tím se dostáváme k idei, jež byla nastíněna výše v souvislosti s Aj Wej-wejeovou Oil Spills. Není to jen ropa nebo plast, jenž se z ní vyrábí, které by bylo možné označit za „špatné suroviny a materiály“ nesoucí odpovědnost za současný toxický stav planety. Ropné skvrny a mrtví živočichové jsou jen součást většího problému. Odpovědnost za něj nese člověk svým konzumním způsobem života, který Skoták nazývá sebevražedným konzumem a společně s Terezou Holou k tomu dodává: „Třídění není cesta, cesta je neprodukovat.“
