Koncem minulého roku otevřela žižkovská galerie hunt kastner výstavu Kvodlibet, ve které poprvé představila všech sedmnáct umělců a umělkyň, jež zastupuje. Kurátor výstavy Karel Císař vybral jak díla starší a známější, tak i díla méně známá, díla nová i díla staro-nová, jako například velkorozměrové malby na zdi – Rorschach (2010/2019) Jana Šerýcha či Particip no. 215 (1999/2019) Tomáše Vaňka. Rozdělena do tří tematických celků – formální redukce, figurativní díla, společenské motivy – výstava zabírala všechny tři výstavní místnosti a vyplňovala každý kout galerie.
Šerýchova rohová malba Rorschach, představující šedo-šedou šachovnici vprostřed téměř splývající a zamezující tak soupeřům pokračovat v boji, pomyslně otevřela výstavu, ačkoliv nebyla prvním vystaveným dílem. Z první místnosti však byla dílem nejvýraznějším a motiv šachovnice dominoval i druhé místnosti, včleněný do celku jako po podlaze se rozprostírající složka díla Potíže skladatele šachů (2015/2019) Dominika Langa. Kostkovaný vzor se objevil i v dřevěném základu díla ze série Ladies’ Tears (Slzy dam, 2019) Kláry Hosnedlové. Podařilo se však kurátorovi najít i jiné vztahy mezi díly huntkastnerovských umělců mimo tento nejzjevnější a čistě formální prvek?
Karel Císař byl ohledně úskalí skupinové výstavy vzdávající se „základního nástroje, jímž je výběr umělců“ ve svém doprovodném textu poměrně transparentní. V textu uvedl, že místo onoho základního nástroje „byla na základě konzultací se všemi zúčastněnými umělci a umělkyněmi vybrána díla a jejich umístění tak, aby došlo k umocnění významu děl anebo aby to dokonce umožnilo jejich novou interpretaci“. Tři tematické celky se mu podařilo propojit, zjednodušeně řečeno, všudypřítomnou lidskou složkou. Všechna díla zaměřující se na možnosti formální redukce byla zároveň vytvořena ve vztahu k lidské figuře; například v Grafice 66/VI. (1966) Dalibora Chatrného je přímo zobrazení lidské postavy do díla zakomponováno. U Jaromíra Novotného a jeho velkoformátového vrstveného černého obrazu Bez názvu (2016) mohli tyto spojitosti rychle najít ti, kteří navštívili Novotného samostatnou výstavu v hunt kastner v roce 2017 s názvem The Body of a Painting (Tělo malby), která se zabývala právě vztahem mezi tělem, zobrazením, obrazem a tím, jak se zobrazení samotné stává tělem. Mohli si tyto souvislosti ale uvědomit i ti návštěvníci, kteří neviděli Novotného výstavu a nejsou natolik seznámeni s jeho dílem?
V druhé místnosti, věnované přímo figuře „takřka výhradně jako historicky a kulturně prostředkované konstrukty“, byly souvislosti mezi jednotlivými díly již jasnější a mohly tak být čitelnější i pro ty, kteří jednotlivá díla dobře neznali. Zejména seskupení Koťátková–Hosnedlová–Thelenová–Thýn, jejichž díla řeší lidskou existenci skrze a uvnitř více či méně abstraktních společenských podmínek, jako by byla v dialogu o lidském (a o něco konkrétněji ženském) bytí. V poslední místnosti, věnované sociálně laděným dílům, byla vystavená díla zarámována již zmíněným Vaňkovým Participem no. 215, nástěnnou malbou dřevěného ostění. Ten byl zaktualizovanou verzí jednoho z vůbec prvních Vaňkových participů, konkrétně čísla 4 z výstavy ve Veletržním paláci z roku 1999; prvek dřevěného obložení se však vyskytoval v mnoha dílech tohoto umělce, jako například v Participu č. 9, za pomoci kterého Vaněk v Českém kulturním centru odkazoval na prostory výdejny veřejného stravování. Vizualita minulého režimu byla tak výrazná, že rodina Zorky Ságlové odmítla, aby byl v tomto kontextu vystaven její plakát pro Plastic People of the Universe – v tomto případě se tedy zcela naplnil kurátorův záměr umocnit význam vystavených děl v kontextu ostatních uměleckých prací.
Hned v úvodu doprovodného textu Karel Císař nastínil dva možné výklady slova kvodlibet. Jedním je scholastický sled otázek a odpovědí, druhým je hudební skladba kombinující nesouvisející melodie. Ačkoliv výstava aspirovala na naplnění obou významů slova – u prvního výkladu hlavně záměrem umocnit významy děl či dokonce dát v kontextu výstavy vzniknout novým interpretacím –, naplnila především svůj hudební význam. Pro to, aby byla díla nahlížena v novém světle, by bylo zapotřebí návštěvníky více navést a jednotlivá díla jim přiblížit. S takto stručným kurátorským textem mohly být všechny tyto nuance patrné jen těm největším odborníkům znalým všech výstav těchto umělců jak v hunt kastner, tak mimo tuto galerii. Samotný hudební význam slova však není na škodu, jelikož popisuje silné, svérázné hlasy znějící zároveň, a výstava tak dokazuje, že huntkastnerovští umělci a umělkyně takovými svéráznými osobnostmi jsou.
Natálie Drtinová je výtvarná kritička.