V období od listopadu 2019 do ledna 2020 se odehrála v prostoru INI neobvyklá rezidence nazvaná Magdalenina prádelna. Sešly se v ní klientky neziskové organizace Jako doma, peer pracovnice Monika Koucká a umělkyně Magdalena Natalia Kwiatkowska. Sebeironický název odkazuje na azylové domy v Irsku, které zakládaly římskokatolické kongregace od 18. století a které si kladly za úkol rehabilitovat sociálně vyloučené ženy. Prádelny se ale postupně transformovaly na vězení pro ženy, které byly pro společnost problémem, a chovankyním se tak dostalo jen dalšího zneužívání, násilí a nucené práce.
Projekt žen z prádelny pak hledá odpověď právě na otázku, zda umělecká praxe, která zapojuje společensky vyloučené skupiny, nereprodukuje jen další vykořisťující vztahy. Zkoumá, zda se Magdaleninou prádelnou-vězením tentokrát nestalo participativní umění, které pod nálepkou solidarity zneužívá skupiny, s kterými spolupracuje.
Během tří měsíců se prostor, který slouží jako rezidenční místo pro umělce, stal zázemím pro několik desítek žen, queer a transgender osob bez domova. Kdokoliv si zde mohl vyprat ve sdílených pračkách anebo se občerstvit teplým jídlem, které ženy připravily ze surovin poskytnutých potravinovou bankou. Tyto chvíle společného stravování pak připomínaly laboratoře sociální produkce, vzdáleně referující ke schematickému klišé „vztahové estetiky“. V prostoru se pořádaly workshopy, které až parodickým způsobem upozorňovaly na konvenční nutnost veřejného výstupu každých čtrnáct dnů. Hlavním cílem rezidence tak nebylo předvádět ženy bez domova anebo si společně užívat komunitní tvůrčí práce, ale především vytvořit otevřený a bezpečný prostor, kde se pod různými záminkami mohou lidé setkávat, pohostit se, pěstovat vzájemné porozumění a užívat si společnou energii a dynamiku kolektivu. Projekt Magdaleniny prádelny se nesnažil zlepšit sociální systém založený na paternalistických vztazích podmíněné pomoci. Fungoval spíše jako místo, kde bezdomovectví není chápano jako selhání jednotlivce, kterého je třeba napravovat.
Kwiatkowska, jako prostředník mezi uměleckým světem a klientkami z Jako doma, nastavila od začátku takové podmínky, aby se sociální pornografii vyhnula. Otázku po autorství rozpustila umělkyně v konsenzuální spolupráci. Mnohdy takové, až to vypadalo, že si společně účastnice dělaly ze současné umělecké praxe legraci (workshop balení cigaret, cvičení na rozmrazováni těla po dlouhé chladné noci, dílna na roztrhávání igelitky nákupem atd.). Svoji pozici však umělkyně nezapírá, ale naopak ji plně přiznává, když se snaží využít privilegií, která jako umělci máme, a přerozdělit je mezi skupinu lidí, která na ně nemůže dosáhnout. Tento podvratný přístup k umění musel ale nutně narazit a rezidence byla na konci ledna předčasně ukončena. Ženy z prádelny, které vylezly z obrazu sociálně angažovaného uměleckého díla, nenaplnily očekávané umělecké atributy u majitelek objektu, které zažádaly o přerušení projektu.
Přítomnost umělkyně hierarchizované vztahy opět nutně vytváří. Projekt Magdalenina prádelna silně zarezonoval v lokálním kontextu a Kwiatkowska byla v mediální sféře neustále vracena do centra pozornosti, kdy byla označována jako hlavní autorka projektu. Její činnost nejenže vychází z kritické sociální práce neziskové organizace Jako doma, ale doplňuje ji neméně náročná spolupráce ostatních žen z prádelny. Průběh projektu ukazuje, že nevykořisťující participace může jen stěží existovat v síti neoliberálních vztahů, které umění rámují, výrazné tvůrce hledají a komunitu rozkládají. Přínos projektu Magdalenina prádelna nespočívá jen v budování společného inkluzivního prostoru, ale také v subversivním nakládání s uměleckými privilegii.
Tomáš Kajánek je vizuální umělec.
