V posledním desetiletí se jaderné dědictví (atomnoje nasledje) v Rusku dostalo na výsluní veřejného zájmu. V roce 2015 si ruská státní energetická společnost Rosatom, následnice sovětského Ministerstva středního strojírenství (Minsredmaš), prostřednictvím rozsáhlé výstavy v moskevské Manéži připomněla 70. výročí existence národního jaderného průmyslu. Pořadatelem této výstavy bylo Centrum pro dějiny a kulturu společnosti Rosatom založené v roce 2013 s cílem rozvíjet strategii kulturního dědictví v síti více než stovky muzeí spadajících do impéria Rosatomu.1 Spolu s tím, jak jaderné technologie stárnou, dochází u některých z nich k odtajňování: například jaderný ledoborec Lenin, jehož reaktory se rozběhly v roce 1959, byl v roce 1989 vyřazen ze služby, dekontaminován a přeměněn na muzeum. V roce 2016 pak získal status kulturní památky a v současnosti kotví v Murmansku, kde je přístupný veřejnosti. Jaderná elektrárna v Obninsku, spuštěná v roce 1954 a uzavřená v roce 2002, se kulturní památkou stala v roce 2009. To jsou ale pouze nejvýznamnější příklady. Od poloviny dvacátého století došlo v ruském jaderném průmyslu k vytvoření mnoha dalších jaderných muzeí, památek a expozic, které se dnes otevírají veřejnosti. V tomto článku se zaměřím na nejvýznamnější posuny v oblasti prezentace jaderné energie jako cenného kulturního dědictví Sovětského svazu a postsovětského Ruska. Na základě rozboru archiválií, výstav, návštěv jednotlivých lokalit a rozhovorů docházím k závěru, že tvorba jaderných památek je projevem nové formy jaderné kultury, která nevzniká pouze shora, ale také z dolních pater vědeckého prostředí a slouží k propagaci jaderného průmyslu. Nově se formující pojem jaderného kulturního dědictví je možné přirovnat k ideji ruského národního dědictví „stranověděnje“ z 19. století, která se týkala studia a uchovávání hmotného a kulturního odkazu ruských zemí. Tvůrci jaderného kulturního dědictví reflektují život v jaderné zemi a pracují s odkazem sovětské minulosti tím, že se snaží definovat svou identitu, vybudovat si veřejné uznání a dosáhnout postavení v budoucnosti.2 Koncept jaderného kulturního dědictví využívám k popisu postupů používaných při sběru, interpretaci a prezentaci předmětů, budov, prostor a postupů významných nikoli pouze z hlediska jaderné vědy a technologie, ale také z hlediska historie průmyslových, vojenských a protijaderných společenských hnutí.3 Konkrétní významy jaderného kulturního dědictví se v různých institucionálních kontextech mohou měnit v závislosti na tom, jak s nimi pracují různí vědci, inženýři, umělci, kurátoři a odborníci na kulturní dědictví.4
Prostřednictvím zaměření na aktuální snahy moskevského Polytechnického muzea (Politěch) a Rosatomu o institucionalizaci jaderného kulturního dědictví zkoumám to, jak se mění postupy tvorby památek v rámci sovětské jaderné kultury.5 Badatelé jako Sonja Schmid a Paul Josephson ukázali, že jaderná energie byla v sovětských a studenoválečných narativech prezentována jako zdroj národní bezpečnosti, vědeckotechnické vyspělosti a také jako vítězství člověka nad přírodou.6 Tyto narativy byly artikulovány v řadě raných muzeí, protože dobře zapadají do studenoválečné definice „univerzálního“, „světového“ dědictví.7 Ke změně došlo v postsovětské éře, kdy se tvorba jaderného kulturního dědictví zintenzivnila a zahrnula široké spektrum předmětů, budov a prostor. Tato proměna byla vyvolána aktuální fází životního cyklu jaderné infrastruktury, která postupně z technického hlediska zastarávala, přitom však ale neztrácela svou kulturní relevanci. V rámci rozvoje profesionální kultury paměti charakteristické pro mnoho významných odvětví sovětské vědy a technologie, jako je například sovětský vesmírný program, došlo k zahrnutí nových příběhů a předmětů.8 Dalším významným impulsem byla reforma vedení společnosti Rosatom, díky níž vzniklo organizační uspořádání, které, společně s Tonym Benettem, označuji za „komplex jaderného výstavnictví“.9 Jde o stálé i dočasné výstavy a místa, která mají za cíl zviditelnit atomovou technologii v očích veřejnosti. V nich se vedle futuristických přehlídek technologií začaly objevovat rovněž historické dokumenty a předměty. Zapojení kulturního dědictví do jaderného výstavního komplexu představovalo institucionální inovaci, která od jaderného průmyslu vyžadovala převzetí pro něj zcela nových hodnot, hierarchií a postupů od profesionálů z kulturní oblasti. To znamená, že kulturní legislativa, odbornost a diskurzy vytvořené v rámci ministerstva kultury, národních muzeí, památkových rad a institucí zaměřených na současné umění a design získaly své oprávněné místo v rámci jednoho z nejvíce specializovaných a tajnůstkářských oborů.
Tato institucionální inovace nezahrnovala pouze oslavné, ale také kritické interpretace jaderné minulosti. Stávající výzkum se zabýval tím, jak došlo k vývoji jaderné kultury jako zdroje pozitivní sovětské a postsovětské národní identity.10 V některých případech však jaderné kulturní dědictví nabylo rysů, jež Sharon Macdonald označuje za „obtížné dědictví“, zpochybňujících „identitu posilující povahu tvorby kulturního dědictví“ založenou na úspěších a triumfech.11 Tento posun od oslavného k obtížnému dědictví je zjevný, porovnáme-li P???rométheovské atomové expozice Polytechnického muzea v 60. létech 20. století s expozicí zaměřenou na jaderné zbraně z prvního desetiletí 21. století. Nástup obtížného dědictví můžeme pozorovat rovněž ve Francii, Švédsku, Japonsku, Velké Británii, USA a v Číně. Přesto, že nám omezený prostor neumožňuje představit zde řádnou srovnávací analýzu mezinárodních případů, je důležité upozornit na obdobnou institucionální dynamiku v procesu tvorby jaderného kulturního dědictví. Starší výzkum jaderného dědictví studené války, jako například muzeí a výstav jaderných zbraní či jaderných reaktorů, ukázal, do jaké míry je jaderný průmysl využíval k posilování vlastní legitimity. Veřejnou prezentaci narativů mělo pod kontrolou komunikační oddělení jaderného establishmentu, což mnohdy vedlo ke kontroverzím.12 Řada iniciativ v oblasti tvorby jaderného kulturního dědictví, a to jak v USA a Velké Británii, tak i v Rusku, nicméně vznikla zdola, od veteránů jaderného průmyslu, kteří se snažili uchovat vlastní památku prostřednictvím shromažďování sbírek a příběhů a jejich následného darování muzeím. V rámci muzejní teorie je darování považováno za politický a ekonomický kontrakt, v němž dárce upevňuje mocenský vztah s přijímající institucí.13 Významy přisuzované předmětům dárci přesahují interpretační rámce vnucované předmětům ze strany muzejních kurátorů.14 U jaderného kulturního dědictví vytváří tok darů od jaderného průmyslu k muzeím asymetrickou situaci, kdy jsou odborníci z oblasti kulturního dědictví a kurátoři jaderných výstav do značné míry závislí na vysoce hierarchickém a tajnůstkářském jaderném průmyslu, který je vlastníkem informací a hmotných předmětů.15 Ale i v tomto vysoce asymetrickém mocenském kontextu jsou specialisté z oblasti kultury schopni přicházet s novými příběhy a přístupy a jaderné kulturní dědictví může v důsledku přijmout roli obtížného dědictví a optiky umožňující přehodnocení minulosti. Článek začíná historií jaderných výstav v Polytechnickém muzeu, nejstarším vědeckotechnickém muzeu v Rusku, a sleduje jejich proměny od sovětské do postsovětské doby. Následně se zabývá aktivitami Rosatomu na poli kulturního dědictví, zkoumá řadu různých materiálů a sémiotických přístupů v rámci muzeí a historických památek, a to jak veřejnosti přístupných, tak i nepřístupných.
Polytechnické muzeum na cestě k jádru
Nedaleko moskevského náměstí Lubjanka proti sobě stojí budovy Polytechnického muzea (Politěch) a centrála Federální bezpečnostní služby FSB (někdejšího KGB, komitětu gosudarstvennoj bezopasnosti), přičemž Politěch je symbolem intelektuální svobody a důmyslu, zatímco FSB reprezentuje represivní ruský stát. Obdobně jako v západní Evropě vzešla i myšlenka na založení ruského muzea věnovaného vědě a technice od učené společnosti, konkrétně od Společnosti milovníků přírodních věd, antropologie a etnografie (zal. 1863). Předchůdce Polytechnického muzea, Muzeum užitého poznání, byl založen dekretem cara Alexandra II. po celoruském průmyslovém veletrhu a své brány otevřel v roce 1872. Tato nová instituce byla modelována podle muzeí v londýnském Kensingtonu: cílem bylo zlepšení technologické a konstrukční úrovně.16 Základem stálé expozice se pak staly exponáty z průmyslového veletrhu, který se rozrostl a vyžadoval novou budovu. Stavba budovy, financovaná moskevskou radnicí a různými soukromými podnikateli, trvala tři desetiletí. Projekt muzea vytvořili místní architekti, kteří zkombinovali ornamentální neorenesanční styl s tradičními ruskými formami, čímž dosáhli monumentálních výsledků.17 Po bolševické revoluci bylo Polytechnické muzeum znárodněno a v roce 1919 začleněno pod Lidový komisariát pro vzdělávání (Narkompros).18 V 30. létech byly expozice, do té doby členěné podle různých oborů historie vědy a techniky, nově uspořádány podle průmyslových odvětví. Byla to reakce na Stalinova drsná opatření směřující k podřízení veškeré vědy hospodářství s cílem „dohnat a předehnat Západ“. Po druhé světové válce bylo muzeum převedeno z gesce Narkompros pod Společnost pro šíření politického a vědeckého poznání (Znanie, zal. 1947). Ideologická kontrola muzea poněkud polevila po otevření Výstavy úspěchů národního hospodářství (VDNCh) v roce 1939, která se stala ústřední výkladní skříní vědeckotechnické propagandy v hlavním městě SSSR.19 V 50. až 80. létech v sobě Politěch spojoval funkce vědeckého, sbírkového muzea a centra propagandy jako nástroje pro modernizaci Sovětského svazu. Hlavními konkurenty mu byly pavilony jaderné energie na VDNCh otevřené v letech 1956 a 1959.20 Zatímco VDNCh byla oblíbenou návštěvnickou destinací pro ty, kdo se chtěli celý den toulat zdobnými zahradami, Politěch musel svou relevanci vůči jadernému průmyslu i širší veřejnosti neustále potvrzovat. V očích ideologů nebylo muzeum nejúčinnějším nástrojem vědecké propagandy: bylo oproti tisku, filmu a televizi příliš pomalé a mělo omezený masový dosah.21 Podobně jako ve VDNCh i v Politěchu se pořádaly organizované prohlídky, veřejné přednášky a proslovy s cílem přimět mladé lidi k volbě vědecké nebo technické kariéry a v tomto kontextu docházelo k výslovné identifikaci vědeckých úspěchů s ideologickou základnou komunismu.22 Na rozdíl od VDNCh však byl Politěch muzeem, které sbíralo a uchovávalo předměty pro budoucnost a propůjčovalo jim tak kulturní a historické hodnoty. Působilo jak na poli kulturní politiky a kulturního dědictví, tak i vědy a techniky.
Sovětský stát přijal řadu kulturních a vzdělávacích politik s cílem dosáhnout toho, co považoval za nejvyšší mety v kultuře, vědě a technice dostupné všem společenským třídám.23 Muzea a památky byly v tomto kontextu považovány za klíčové instituce: tím, že předměty zařadily do svých expozic a sbírek, jim dodaly hodnotu a zároveň z návštěvníků vychovávaly osvícené a disciplinované občany.24 Jaderná energie se stala součástí historického dědictví již v 50. létech, kdy byla na Ženevské konferenci o mírovém využití atomové energie zahájena debata o muzejní reflexi jádra (1955).25 V padesátých létech vstoupil SSSR do UNESCO a Mezinárodní rady muzeí (ICOM) a v 60. létech ratifikoval významnou Benátskou chartu o konzervaci a restaurování památek a sídel a zapojil se rovněž do činnosti Mezinárodní rady pro památky a sídla (ICOMOS). Podle Corinne Geering byl diskurs o sovětském kulturním dědictví v období od 50. do 80. let pevně provázán se zahraniční politikou: závazek ke zmapování, zhodnocení, uchování a ochraně historických kulturních hodnot byl rámován jako součást „boje za mír“.26 V praxi byl však závazek ochraňovat historické dědictví mařen chronickým nedostatkem peněz a nevhodnými pracovními podmínkami, a to dokonce i na úrovni prestižního Polytechnického muzea. V průběhu více než padesáti let jeho ředitelé bojovali za vystěhování organizací sídlících v budově v podnájmu a potýkali se i s vlhkými depozitáři, čím dále méně vhodnými k uchovávání pokladů národní vědy a techniky.27 Dílny měly zpoždění při dodávkách exponátů a ty, které dodány byly, se porouchávaly a rozbíjely. V polovině 60. let si zaměstnanci stěžovali, že jejich lektorské materiály byly už nějakých 10 až 20 let zastaralé. Dokumenty ukazují pomalé a vyčerpávající snahy o reorganizaci „chaotických“ expozic, dědictví po průmyslových veletrzích, do soudržného narativu o roli vědy a techniky při rozvoji sovětské technologie.28 Projekty tematických expozic se buďto nerealizovaly, nebo měla realizace roky zpoždění v důsledku nedostatku materiálů a pracovníků, kteří často nechodili do práce.29 Nevhodné prostory vedly k debatám o stavbě nové muzejní budovy, přičemž padaly odkazy na nejvýznamnější světová vědecká a technická muzea v Chicagu, Londýně a Mnichově, a mělo se za to, že v Moskvě by bylo zapotřebí nejméně 50 000 m2 prostor. V roce 1965 navrhla moskevská radnice pro Polytechnické muzeum místo mezi plaveckým bazénem, zbořeným chrámem Krista spasitele a Krymským mostem.30 K rozšíření muzea však došlo až v prvním desetiletí 21. století.
Na rozdíl od jaderného pavilonu VDNCh, jehož zaměstnanci považovali za svůj úkol rozvíjet inovativní technické aplikace a edukační přístupy, se pracovníci Politěchu snažili našlapovat opatrně, aby nenarušili mocenskou rovnováhu mezi muzeem a jaderným průmyslem. V roce 1981 pojmenoval náměstek ředitele podřízené postavení instituce otevřeně: „muzeum by se nikdy nemělo snažit pouštět do problémů na abstraktní, filozofické úrovni“, a Politěch se také neměl za žádných okolností pokoušet „duplikovat“ činnost výzkumných institucí a snažit se o vlastní výzkum.31 Namísto rozvoje vlastních kompetencí rozvíjelo Polytechnické muzeum vztahy se sovětskou Akademií věd, Leninovou knihovnou, knihovnou Informelektro a Státním výborem pro vědu a techniku a také s řadou ministerstev.32 Sovětský jaderný komplex, v němž probíhal lov na příběhy a exponáty, byl polem určeným pro kurátory: archivy obsahují řadu dopisů, v nichž ředitelé Politěchu žádají o statistiky, informace o jaderných zařízeních, přístup do laboratoří a povolení vystavit předměty a plakáty s technickými popisy. Byly adresovány na Minsredmaš, do Lebeděvova institutu fyziky, na Kurčatovův institut, Státní institut pro energii G. M. Kryžanovského, Ministerstvo energetiky a elektrifikace a Ústřední statistický úřad.33 Exponáty se objednávaly z jednotlivých továren, které následně vyráběly modely i reálné makety pro průmyslové veletrhy.34 Tyto dokumenty jsou důkazem, že kurátoři Politěchu přijali princip, že nemohou posuzovat autenticitu a vědeckou či kulturní hodnotu předmětů, které do muzea přicházejí. Jejich profesionální autonomie byla omezena a podřízena jadernému sektoru. Od padesátých do osmdesátých let bylo budování sovětského kulturního dědictví pouze rozšířením informační politiky jaderného odvětví.
První stálá expozice jaderné energie v Polytechnickém muzeu byla připravována již v roce 1947, když dostal inženýr Michail Ivanov za úkol vytvořit tematický plán.35 Název této malé dočasné výstavy zněl „Koutek jaderné energie“ a odkazoval ke komunistické verzi ortodoxních chrámů, tzv. rudým koutkům obsahujícím propagandistické informace, které byly ve velkém zřizovány ve školách a na veřejných místech.36 Tematicky se materiály prezentované v jaderném koutku zabývaly základy jaderné fyziky a zdůrazňovaly přechod od vojenského k mírovému využití atomu („51 let jaderné fyziky a fyziky atomu, 1896–1947“, „Od atomové bomby k atomové energii“, „Uran – palivo budoucnosti nahrazující uhlí a ropu“).37 Prezentován byl sovětský i západní přístup, a to včetně průkopnické zprávy ruského vědce Igora Kurčatova o řízené štěpné reakci a článků ze západních časopisů Science a Power. Mezi exponáty bylo k vidění i schéma Wilsonovy mlžné komory, Geigerův počítač, vzorky radia a modely prvních reaktorů.38 V souladu se sovětskou studenoválečnou ideologií pacifismu stavěl atomový koutek do protikladu americkou produkci zbraňového plutonia a to, co bylo popisováno jako sovětský cíl využít jadernou energii pro potřeby hospodářství. Návštěvníkům se dostalo ujištění, že Sovětský svaz disponuje „tajemstvím jaderné zbraně“, ale o programu jaderných zbraní se nic dalšího neříkalo.39 Navzdory velmi omezené dokumentaci tohoto raného období lze v archivech dohledat důkazy o velkém zájmu veřejnosti o oblast kultury uchovávání jaderných materiálů i v tomto poválečném období, narušeném stalinskými represemi. V roce 1948 napsal S. M. Beljajev do Polytechnického muzea a nabízel vzorek „radioaktivního prachu vytvořeného ruským vědcem Vorodovským, který jsem obdržel v roce 1908. Tento materiál již pozbyl svého lékařského významu, ale je možné jej předvádět menšímu publiku. Září modrým světlem, jehož intenzita se za posledních 43 let nezměnila.“40
První významnější stálá expozice jaderné energie, instalovaná v Polytechnickém muzeu začátkem 60. let, je již dokumentována mnohem lépe. Výstava vyplňovala celou Halu energie (jaderná energie byla přesunuta z oddělení fyziky do oddělení energie) a nabízela jasný narativ triumfu atomové energie jako hnací síly sovětského pokroku. V hale byl také vyvěšen obrovský plakát zobrazující svalnatého Prométhea, podmanitele ohně jako přírodního elementu. Prométheovská jaderná energie byla prezentována jako mírová, progresivní technologie a zdroj prosperity sovětských občanů.41 Historická linka začínala projektem GOELRO, prvním rozsáhlým infrastrukturním projektem jednotné rozvodné sítě v SSSR, který vedl ke vzniku plánovacího výboru (Gosplan), jenž se následně stal jádrem sovětské identity. Stavba prvního jaderného reaktoru byla prezentována jako teleologický výsledek elektrifikace země. Vojenský program nebyl zmiňován vůbec. Tato expozice byla členěna do dvou částí: teoretická nukleární fyzika a civilní aplikace jaderné energie a radioizotopů. Obrazové materiály zahrnovaly mj. model atomového ledoborce Lenin, který byl již dříve vystaven na Expu 1958 v Bruselu.42 Návštěvníci mohli zhlédnout modely reaktorů z Obninsku, Voroněže a Bělojarsku. Polytechnické muzeum tyto exponáty aktivně shánělo: v roce 1957 jeho ředitel napsal náměstku Ministerstva lodního průmyslu žádost o modely jaderných reaktorů ledoborce Lenin.43 I další exponáty byly vyrobeny podniky z jaderného odvětví: Znanie a uměleckými organizacemi jako například Uměleckým fondem a Umělecko-průmyslovou dílnou,44 a také mezi nimi byly akvizice z průmyslových veletrhů.45 V roce 1966 byly do expozice doplněny informace o termonukleární reakci („s cílem připomenout 50. výročí Říjnové revoluce“).46 Kurátoři Politěchu, stejně jako jejich kolegové z VDNCh, tyto exponáty považovali za prezentaci budoucnosti, nikoli minulosti. Jeden z kurátorů například v roce 1966 napsal, že jaderná energie symbolizuje „hranici současné vědy“ a měla by „přitahovat pozornost nejširšího spektra návštěvníků muzea“.47 Avšak atomová bomba, nejspektakulárnější a nejpoutavější obraz nukleární stránky studené války, v Polytechnickém muzeu v 60. až 80. létech chyběla.48 V tomto směru se Politěch nijak nelišil například od londýnského Science muzea, kde v expozicích během 50. let zcela převládalo „mírové“, průmyslové využití jaderné energie.49
Rizikům jaderné energie nebyla věnována prakticky žádná pozornost, a to před černobylskou havárií v roce 1986, ani po ní. Například zápis ze schůze energetického oddělení v říjnu 1986 obsahuje reflexi exponátů týkajících se termonukleární energie a GOELRO, ale nepadne v něm ani slovo o tom, jak se v muzeu zabývat tématem katastrofy.50 Pracovníci muzea zaznamenali, že je návštěvníci žádali o pokyny, jak se mají postarat o vlastní bezpečnost, samotný Politěch nebyl v tomto ohledu nijak prospěšný, protože nedostal pokyny od Minsredmaš.51 Odkazy na Černobyl byly i v následujících expozicích Polytechnického muzea naprosto minimální.
Postsovětské revize: Jaderné minulosti
Po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 získala ruská muzea vyšší míru nezávislosti na politické kontrole, ale jejich činnost byla zároveň zásadně narušena hospodářskou krizí devadesátých let.52 Přestože Polytechnické muzeum zůstalo i nadále podřízeno jadernému průmyslu jako svému nejvýznamnějšímu dárci, docházelo v rámci odvětví k novému společenskému a kulturnímu vývoji, který vedl ke vzniku nových podmínek pro kulturní dědictví. V devadesátých létech začal sovětský jaderný průmysl získávat patinu vědeckotechnického dědictví: kdysi revoluční reaktory a zbraně stárly a začaly být vyřazovány z aktivní služby. A to samé platilo i o lidech: poválečná generace veteránů oboru začala odcházet do důchodu. Profesionálové z jaderných oborů měli snahu uchovat své příběhy a hmotnou kulturu pro následující generace vědců a inženýrů i pro širší společnost. Tato společenská dynamika, která nebyla charakteristická pouze pro jaderný sektor, ale také pro jiné obory, jako například sovětský vesmírný program, byla odrazem vývoje občanské společnosti v 19. století, kdy učené společnosti zřizovaly muzea s cílem uchovávat národní dědictví.53 Proto také došlo v roce 1989 ke zřízení odborného sdružení Sovětské jaderné společnosti (od roku 1995 pak Ruské jaderné společnosti), formálně nezávislé na Minsredmaš a později Rosatomu. Veteráni oboru vyvíjeli tlak na státní jaderné úřady, aby odtajnily části starých jaderných zbraní a umožnily jejich veřejné vystavení. Celý proces byl dosti pomalý: povolení vystavit první bombu (RDS–1) bylo vydáno teprve roku 2001.54 Toto úsilí zaměřené na tvorbu historického dědictví bylo v souladu s podnikovým plánem Rosatomu investovat do historického dědictví jako součásti interní komunikační strategie s cílem posílit loajalitu mezi stávajícími zaměstnanci. Jaderná energie najednou získala sociální, kulturní i hmotnou historii, stejně jako nové chronologie a lokality: stávala se z ní skutečně veřejná technologie.55
První výstavu jaderných zbraní zahájil v roce 1992 Boris Jelcin v Ruském federálním jaderném centru (RFNC), dříve známém pod označením „Arzamas 16“, v Sarově.56 Šlo sice o velmi opožděnou, nicméně však významnou událost: muzea atomových zbraní, ať už oslavná, nebo vzpomínková, byla otevřena již roku 1955 v Hirošimě a 1962 v Los Alamos.57 Sovětská komunita z oblasti jaderných zbraní pochopitelně snila o vytvoření „muzea památky jaderných zbraní“ již od roku 1978.58 V roce 1995 uspořádalo Polytechnické muzeum ve spolupráci se Znanije a Ministerstvem pro jadernou energetiku (Minatom) velkou dočasnou výstavu a sérii akcí pro veřejnost s cílem připomenout 50. výročí ruského jaderného odvětví.59 Na pozvánce na vernisáž byla fotografie Kurčatova a také jeho citát, v němž říká: „Jsem rád, že jsem se narodil v Rusku a zasvětil svůj život jaderné energii.“60 Tento citát je od té doby opakován při každé významné příležitosti. Atom, a to jak ve vojenském, tak i civilním využití, přestal být příznakem sovětské moci a internacionalismu a stal se symbolem ruského národa. Zároveň byly přiznány a vyčísleny i lidské škody: v doprovodné publikaci byla složena pocta ruským jaderným průkopníkům, kteří zemřeli v raném věku v důsledku ozáření plutoniem; sám Kurčatov zemřel předčasně v 57 letech.61 Tento narativ, obdobně jako narativ používaný sovětskými badateli v oboru historického dědictví, obsahoval i jistou míru kritické reflexe, ale obecně si udržoval oslavnou heroickou strukturu.62 Po skončení výstavy darovalo ministerstvo Minatom Politěchu maketu bomby RDS-01 v reálné velikosti, kterou vyrobila někdejší tajná projekční kancelář č. 11 (nyní RFNC). Maketa RDS-01 byla umístěna do vestibulu muzea.
Zařazování nových exponátů bylo provázeno hledáním nových narativů připouštějících existenci vojenského programu a zmiňujících stalinské represe. Polytechnické muzeum zadalo zakázku prominentní feministické umělkyni a kurátorce Irině Aktuganové, přičemž cílem bylo vytvořit nové zdůvodnění a výstavní architekturu pro oddělení jaderné energie. K realizaci nové expozice došlo poté, co bylo muzeum z důvodu rekonstrukce uzavřeno a jeho stálá expozice byla dočasně přemístěna do 26. pavilonu VDNCh, kde byla přístupná veřejnosti v létech 2014 až 2020. Následuje popis této výstavy na základě mé osobní návštěvy v roce 2016 a také analýzy publikovaných textů a on-line materiálů.63
Na rozdíl od prvních padesáti let sovětského výstavnictví byla v nové expozici nejen přiznána existence jaderných testů a vojenského původu jaderné energie, ale byla z nich přímo vytvořena hmotná i koncepční osa expozice. Celá jaderná sekce nesla název RDS, což je zkratka kódového označení „speciální proudový motor“ (reaktivnyj dvigateľ specialnyj). Kurátorka rovněž přišla s tím, že by bylo možné zkratku číst i jako Rusko dělá samo (Rossija dělajet sama) a přenést tak dějiny sovětské jaderné vědy a techniky do národního rámce. Maketa RDS–01 byla umístěna do středu výstavního sálu a obklopena doprovodnými exponáty: dotykovými obrazovkami, videozáznamy a interaktivními prvky, které nahradily sovětský repertoár plakátů a nefunkčních modelů. Samotná bomba byla interaktivní: návštěvníci mohli zažít simulaci atomového výbuchu.64 I v sovětských exponátech existovaly pokusy o interaktivitu: například v rámci VDNCh fungoval v létech 1956–1962 malý bazénový reaktor.65 V Polytechnickém muzeu byl umístěn model Obninského jaderného reaktoru s pohyblivými součástmi, které umožňovaly pohled na různá místa konstrukce, a model sovětského milířového reaktoru (F1, přidaný do expozice v roce 1967) simuloval zpomalování reakce: části grafitového jádra zčervenaly a sílící zvuk signalizoval změny ve výkonu reaktoru.66 Není ale jasné, do jaké míry návštěvníci tyto exponáty reálně používali.67
Simulace RDS-01 působila na všechny smysly: došlo ke ztlumení světel, začaly houkat sirény, podlaha se třásla, světla prudce blikala a imitovala výbuch a návštěvníkům do tváří vanul vítr. Viděla jsem děti, které vyžadovaly stále nové a nové exploze. Celý zážitek byl míněn jako ponurý, jeho vyznění mělo být pacifistické a nebyl pojímán jako lehká zábava. Na výstavě byla zastoupena rovněž oblast jaderných testů, a to prostřednictvím modelu řídicího panelu používaného na jaderné střelnici v kazašském Semipalatinsku, který daroval Rosatom. Návštěvník stiskl tlačítko, čímž spustil virtuální test bomby: na monitorech bylo možné sledovat černobílý dokumentární film o prvním sovětském zkušebním výbuchu v roce 1949.68
Nová expozice obsahuje prvky ze studenoválečného a pacifistického narativu, na nichž byl sovětský jaderný diskurz založen. Objevila se i pocta Hirošimě v podobě exponátu věnovaného Sadako Sasaki, japonské dívce, která poskládala 1 000 papírových jeřábů, než zemřela na nemoc z ozáření, což je příběh, který má své čelné místo v Památníku míru v Hirošimě.69 Sovětské jaderné zkoušky jsou zde ospravedlňovány prostřednictvím přesunutí odpovědnosti na USA. Dějiny sovětsko-amerických závodů ve zbrojení jsou představeny prostřednictvím dokumentárních záběrů. Jakkoli jde o jasný pokus o rehabilitaci sovětského jaderného programu, následující část se pod názvem „Bomba, lidé a život“ zabývá represivním systémem stalinské vědy: na několika obrazovkách běží archivní video ukazující život jaderných vědců ve výzkumných laboratořích vybudovaných vězni z gulagů.70 To se odráží i ve filmových materiálech, v nichž je také zastoupena historická a současná orální historie ve formě rozhovorů s prominentními vědci a konstruktéry z jaderného programu, jako například hlavním konstruktérem Jurijem Charitonem, Andrejem Sacharovem, A. I. Korabljovem, B. A. Manakovem a I. Pužlijajevem. Hnutí za odzbrojení bylo ukázáno formou videí nazvaných „Svět po bombě“, v nichž se objevily výroky Norberta Wienera (otce kybernetiky a pacifisty, který byl v SSSR velmi populární), Nikity Chruščova a Ronalda Reagana.71
Teď už by mělo být jasné, jak odlišný je narativ prezentovaný v postsovětské verzi Polytechnického muzea: výslovně obsahuje společenské kontexty jaderné vědy a techniky. Prezentace jaderné energie jako dědictví studené války a Sovětského svazu umožňuje návštěvníkům pochopit její ambivalentní podstatu. Tato perspektiva dědictví narušuje to, co Josephson popisuje jako sovětskou tradici jaderného nadšení.72 Podle kurátora je technooptimismus minulostí: „dnes, po Černobylu a Fukušimě, je těžké si představit nadšení pro atomovou energii přítomné ve společnosti v oněch raných dobách.“73 Kromě toho:
Jak tedy číst název expozice zasvěcené vybraným okamžikům dějin ruské vědy? Není moc patetický? Jaké čtení se u sloganu „Rusko vyrábí samo“ nabízí? Je to hrdost? I to je možné. Ruská věda má být na co hrdá. Ale ke správnému čtení této věty je třeba si připomenout, že „Rusko vyrábí samo“ bylo neoficiální označení první sovětské atomové bomby RDS-1, které jí přisoudili její tvůrci. Jen oni věděli, do jaké míry ji opravdu vyrobilo samo Rusko, a za jakou cenu. Tento název tudíž obsahuje různé významy sahající od ironie k hrdosti, od zármutku po něžnost. Během tří století, která expozice pokrývá, prošlo Rusko řadou zásadních proměn, zároveň ale řada obecně známých věcí zůstává stejná: šířka a globálnost uvažování, orientace na budoucnost, idealismus, absence zaměření na detail a na lidi, zanedbávání běžných problémů, neschopnost žít v přítomnosti, antipatie k sériově vyráběným předmětům, nekultivovaná výroba technických zařízení, zaostalá elektronika, a to navzdory dvěma Nobelovým cenám v oblasti polovodičové fyziky.74
Zde se kurátorka rozhodla zaměřit na „ideje a pokusy“ jako na jeden z výrazných a pozitivních aspektů ruské vědy. Tento revizionistický přístup se však proplétá s defenzivním studenoválečným narativem snažícím se ospravedlnit to, že Sověti začali vyvíjet atomové zbraně.75 Revizionistický přístup klade důraz na sebeobětování sovětských jaderných pionýrů, ale integruje ho se stalinskými represemi, pacifistickým poselstvím a vědeckým heroismem, přičemž hlavní osa narativu se točí kolem utrpení ruského národa.76 Znárodnění jaderné kultury jako dědictví probíhá prostřednictvím selektivní chronologie a geografie. Dějiny atomových zbraní končí v padesátých až šedesátých létech. Jakkoli jaderná technologie dostala díky orální historii, rozhovorům a dokumentárním záběrům konkrétní tváře a hlasy, i nadále je prezentována jako univerzální věda a technologie: informací o sociálních a kulturních prostředích, v nichž se jaderný komplex nachází, je jen poskrovnu. Riskantní dědictví je zcela vynecháno: návštěvník se toho moc nedozví o jaderných haváriích, polygonech, těžbě uranu nebo jaderném odpadu. Z jaderného dědictví se stává „obtížné dědictví“ pouze v dokumentárních filmech, které zobrazují velmi jasně a kriticky sovětské tajnůstkářství a represe, v nichž se protínají příběhy gulagů a bomby.
Muzea Rosatomu: Korporátní, národní a lokální dědictví
Mezi sovětským muzejním pojetím jaderné energie a nově se ustavujícím ruským jaderným dědictvím existuje značný rozdíl. Témata studenoválečného rozdělení jako „atom pro mír“, internacionalismus a industrializační cesta k modernosti zdůrazňovaná za sovětských dob jsou stále přítomná. Výstavní jaderný komplex Rosatomu nicméně nezahrnuje pouze oficiální expozice, ale také cosi, co označuji za „muzea lokálních jaderných tradic“ (muzeji atomnovo krajeveděnie), v nichž se shromažďuje a vystavuje hmotná kultura laboratoří, výzkumných ústavů a podniků a jejichž účelem obvykle bývá pouze uchování vnitřní komunikace týkající se podnikové a společenské paměti.77 Tato muzea lokálních jaderných tradic prezentují jadernou minulost jako součást sociálních a politických historií hluboce ukotvených v konkrétních místech a vyjadřujících se prostřednictvím heterogenní materiální kultury zahrnující nejen modely a makety, autentická technická zařízení a architektonické objekty, ale také předměty z každodenního života vědců, konstruktérů a místních obyvatel. Diverzifikace při tvorbě dědictví není záležitostí pouze jaderného sektoru, je charakteristická i pro další prioritní oblasti vojensko-průmyslového komplexu, jako je sovětský vesmírný program, v němž se, jak ukázal Slava Gerovitch, alternativní příběhy objevily paralelně s oficiálními narativy glorifikujícími minulost. Tyto alternativní příběhy, obvykle se vyskytující v autobiografiích a pamětech, ukazují interní soutěživost v rámci vesmírného programu a všudypřítomnou organizační neschopnost, čímž zpochybňují ideologický obraz národní jednoty a efektivity komunistické práce. Jak navrhuje Gerovitch, dokonce i tyto kritické příběhy ale opakují sovětský oficiální narativ zaměřený na otce zakladatele studenoválečného soutěžení.78 To samé platí i u jaderných exponátů z doby po roce 1990, jimiž se v této části zabýváme. V kontextu jaderného průmyslu však obrovská rozmanitost hmotných památek a rozšíření starožitnického zájmu o zahrnutí nejen jaderných technických zařízení, ale také dalších předmětů, architektury, a dokonce i krajiny související s každodenním životem sovětských jaderných vědců představuje významnou inovaci poukazující na politické a sociální aspekty jaderné energie. Shromažďování jaderného kulturního dědictví se navíc děje prostřednictvím „vysoce individuálních cest“, kdy různá občanská uskupení přinášejí příběhy a předměty.79
Rosatom buduje kulturní dědictví s cílem posílit své postavení strážce ruské národní suverenity a za účelem posílit svou podnikovou identitu. Obdobně jako Minsredmaš i Rosatom sám sebe označuje za „zemi Rosatom“ (strana Rosatoma): má více než 270 000 zaměstnanců a na domácím i zahraničním trhu si konkuruje s dalšími „kvazistátními firmami“, jako je Gazprom nebo Rosněfť.80 V roce 2013 založil Rosatom Historické a kulturní centrum, v němž pracují mladí a vysoce kvalifikovaní specialisté z oblasti kultury a jehož cílem je shromažďovat a integrovat firemní kulturní hodnoty. Vznik tohoto centra je produktem souběhu institucionální orientace Rosatomu na vyšší míru transparentnosti (jakkoli stále vysoce omezené) a postavení odborníků na řízení kultury a historického dědictví v Rusku.81 Po rozpadu Sovětského svazu prošlo řízení ruského jaderného průmyslu mnoha proměnami reagujícími na domácí i mezinárodní tlaky na vyšší bezpečnost jaderného arzenálu, jaderných elektráren a nakládání s radioaktivním odpadem.82 V roce 2005 byl někdejší premiér Sergej Kirijenko jmenován novým generálním ředitelem Federální agentury pro atomovou energii (Minatom, od roku 2007 Rosatom). Kirijenko se zaměřil na myšlenku „jaderného obrození“ a zahájil řadu reforem a angažoval předního ruského kulturního konzultanta Petera Šedrovického jako nového náměstka pro strategii.83 Ve stejném roce se mladý mediální odborník Sergej Novikov stal konzultantem a v roce 2008 mu bylo svěřeno vedení oddělení pro styk s veřejností.84 Kirijenko, Šredovickij a Novikov měli silné vazby na klíčové specialisty z oblasti kultury a kulturního dědictví a identifikovali nevyužitou příležitost v podobě strategického zhodnocení stávajících kulturních zdrojů a také potenciál k vytvoření nových, jejichž prostřednictvím by bylo možné někdejší Misredmaš přizpůsobit situaci Ruska 21. století.85 V září 2015 otevřel Rosatom rozsáhlou výstavu „70 let jaderného odvětví: řetězová reakce úspěchů“ v Manéži, nacházející se v samotném centru Moskvy nedaleko Kremlu.86
Ústředním bodem byla opět stará známá bomba. Maketa AN602 v reálné velikosti vážící 2,5 tuny byla převážena Moskvou za úsvitu, aby se nevytvořily dopravní zácpy, ale také aby se předešlo nežádoucí pozornosti. AN602, pro níž se vžila přezdívka Kužkina mať poté, co Chruščov v roce 1959 vyhrožoval Nixonovi, že Američanům ukáže „Kužkovu matku“, byla vodíková bomba sestrojená v roce 1961 o síle 100 megatun TNT, což z jejího odpálení dělalo historicky nejsilnější zkušební výbuch. Výstava byla rovněž poctou hlavnímu konstruktérovi AN602 Andreji Sacharovovi, který se později stal prominentním protijaderným disidentem. Organizátoři do příprav zapojili i Sacharovovo centrum, které na výstavu zapůjčilo několik předmětů. Výstava v Manéži přinesla řadu předmětů, které veřejnost nikdy předtím neviděla, pocházejících z mnoha různých výzkumných ústavů, konstrukčních kanceláří, továren a závodů. Tato oficiální prezentace sovětské jaderné minulosti byla obalena do hávu nostalgie po životním stylu 50. a 60. let: návštěvníci například mohli usednout na lavičky z 50. let zapůjčené Mosfilmem, vstup do výstavy byl natřen na šedo a stropy byly nízké, což evokovalo klaustrofobní atmosféru tajného jaderného programu za studené války. Výstava měla úspěch: přišlo 100 000 návštěvníků a uskutečnilo se 769 komentovaných prohlídek pod vedením dobrovolníků a studentů Národní výzkumné jaderné univerzity (MIFI).87
Dalším významným milníkem oficiální jaderné strategie je nový pavilon jaderné energie postavený v rámci VDNCh v Moskvě, jehož stavba se v roce 2021 blížila k závěru. Koncept pavilonu, jehož navrhování začalo v roce 2014 a stavba byla schválena v roce 2015, přichází s elegantní minimalistickou, čistou otevřenou bílou konstrukcí obklopenou vzrostlými stromy a trávníky, které zvou návštěvníky k pikniku.88 Poselství, které zde oddělení pro komunikaci s veřejností chce předat, je jasné: jaderná energie by měla být spojována s hodnotami, jako je otevřenost a péče o životní prostředí. Tento propagační projekt ale neodráží žalostnou situaci řady podfinancovaných ruských jaderných zařízení, nemluvě o skladech radioaktivního odpadu. Toto zaměření na veřejnost je však zároveň příležitostí pro velmi rozmanité iniciativy organizované zdola v oblasti jaderného dědictví, které v rámci odvětví vznikají.
Mnoho muzeí, která jsou dnes součástí Rosatomu, nevzniklo v důsledku rozhodnutí shora, ale vyrostlo naopak zdola, přičemž kořeny řady z nich sahají ještě do sovětských časů. Některá jsou založena na vědeckých sbírkách vzniklých přísně pro interní použití. To je například případ úžasné sbírky uranových rud, vzniklé v roce 1953 na moskevském ústředním pracovišti Institutu chemické technologie (VNIIChT), což je průmyslový gigant dohlížející na celý cyklus využití uranu od prospekce a těžby až po produkci jaderného paliva a jeho recyklaci. Tato sbírka, kterou jsem navštívila v roce 2019, je umístěna v dobře větraném sklepení jedné ze spleti budov tvořících sídlo Institutu nedaleko pitoreskního Kolomenského parku. Vystaveno je zde 8 446 vzorků uranové rudy uspořádaných tradičním systematickým způsobem připomínajícím muzea z 19. století: horniny bohaté na uran jsou podle svého původu umístěny na policích v dřevěných skříních za zasklenými dveřmi, které chrání návštěvníky. Člověk si nemůže pomoci a naklání se blíže, aby si mohl lépe prohlédnout tuto fascinující sbírku rozmanitých a krásných nerostů (velké vzorky jsou odstíněny olovnatým sklem a návštěvník v místnosti nesmí strávit více než čtyři hodiny). Nejúžasnějším artefaktem je ozdobná truhla se vzorky uranové rudy, kterou v roce 1949 darovala Stalinovi východoněmecká těžební společnost Wismut (o níž se ví, že využívala nucené práce německých válečných zajatců a později československých politických vězňů).89
Uranová ruda těžená v Krušných horách byla klíčovou součástí úspěchu projektu sovětské atomové bomby (tato historicky bohatá a komplexní oblast byla v roce 2019 zařazena na Seznam světového dědictví UNESCO). Říká se, že Berija, který si uvědomoval riziko radiace, radil Stalinovi, aby si truhlu nenechával ve svých pokojích. Ačkoli je sbírka rud ve VNIIChT vysoce radioaktivní a veřejnost do ní není možno pouštět, debatují specialisté Rosatomu o její společenské hodnotě a potenciálu v oblasti historického dědictví.
Sbírka uranových rud byla nezbytnou součástí výzkumných a vývojových procesů v institutu. Jiná muzea vznikla za účelem pokrytí propagačních, vzdělávacích a paměťových potřeb jaderných institucí. Tato muzea typicky vzešla z aktivity jaderných vědců a konstruktérů. Jelikož v nich nehrozí radioaktivní ozáření, má do nich veřejnost přístup. Dobrým příkladem je atomový ledoborec Lenin, kotvící v Murmansku (Obr. 1). Lenin patří pod Rosatomflot, což je divize mající na starost provoz ledoborců a ponorek. Z aktivní služby byl stažen v roce 1989, když si od svého uvedení do provozu v roce 1959 odsloužil 30 let. Jeho poslední kapitán Boris Sokolov spustil kampaň za uchování lodi jako historického dědictví. Významné postavy sovětské vědy jako Jurij Marčuk a fyzici Jevgenij Velichov a Anatolij Aleksandrov následně lobbovali u Michaila Gorbačova, aby nebyl ledoborec poslán do šrotu. V roce 2009 prošla loď dekontaminací a následně započaly práce na vytvoření muzejní expozice. V době mé návštěvy v roce 2019 byla expozice dokončena. Některé úseky lodi byly uvedeny do původního stavu s cílem ukázat běžný život posádky v 50. a 60. létech. V rámci této obnovy sehnali kurátoři dobový nábytek a další předměty jako například chirurgický stůl do lékařské kajuty. Návštěvník má možnost procházet turbínovou halou, kde je z reproduktorů přehráván zvuk evokující provoz ledoborce.
Do někdejší reaktorovny není vstup povolen, ale lze do ní nahlédnout přes okno z turbínové haly. Velký prostor je věnován interaktivní multimediální expozici nazvané „Atom v Arktidě“, která obsahuje mnoho informací o geologii, flóře i fauně Severního ledového oceánu. Ledoborec je populárním turistickým cílem.
Třetí druh muzeí se nachází ve vysoce zabezpečených oblastech s omezeným přístupem, a to zejména pro cizince. Jedním z příkladů je Arzamas-16 v Sarově, první expozice odtajněných jaderných zbraní (makety, modely, schránky), která byla v roce 2010 otevřena ve Strojírenském závodě (PSZ).90 Aura tajemství se může jevit jako pro muzeum výhodná, ale ve skutečnosti jde o problém.91 Do muzea Arzamas-16 ročně zavítá pouhých 10 000 návštěvníků. Na rozdíl od Arzamas-16 jsou F-1, první sovětský jaderný milíř v Kurčatovově institutu v Moskvě, a NPP v Obninsku veřejnosti přístupné. Objekt F-1 obsahuje intaktní grafitový jaderný milíř, jeho řídicí panel a další vybavení používané v raných dobách jaderné energetiky. Jsou zde rovněž informační panely – obrázky a texty vytištěné na skle, takže stojany nevadí výhledu na architekturu –, na nichž se hovoří o historii a diverzifikaci jaderné technologie v Rusku a jejím místě v mezinárodním kontextu. Princip uchování a expozice jaderné elektrárny v Obninsku je obdobný, ale zatímco F-1 měl k dispozici profesionální kurátory, v Obninsku připravili expozici sami místní vědci. Za sovětských dob hrála tato elektrárna významnou roli ve studenoválečném soutěžení a byli do ní zváni prominentní návštěvníci ze zahraničí: mezi roky 1954 a 1974 ji navštívilo 2 200 delegací.92 Během mé návštěvy v roce 2017 nebylo ještě vyřazení z provozu plně dokončeno, ale zároveň bylo možné se procházet po objektu, navštívit řídicí místnost a podívat se do reaktorovny. Místo nejvíce navštěvují školní skupiny a oficiální hosté Institutu jaderného energetického strojírenství, na jehož pozemcích se objekt nachází. Pokud chtějí Obninskou elektrárnu nebo F-1 navštívit cizinci, musí požádat o bezpečnostní prověrku. Jakkoli jsou obě zařízení odtajněna, nacházejí se v oblastech se zvýšenou bezpečností a jsou doslova obehnána ostnatým drátem. V muzeu Arzamas 16 je kromě expozice určené pro ruské návštěvníky rovněž další vysoce utajená expozice, kterou mohou navštívit pouze zaměstnanci Rosatomu a zvláštní hosté.93
Další široce rozšířenou formou jaderného historického dědictví je pamětní síň zakladatele organizace, obvykle doplněná dalšími výstavami zaměřenými na dějiny příslušné vědecké či technické oblasti, výstavkou historických předmětů a oslavou klíčových zaměstnanců a jejich úspěchů.94
V rámci jaderného sektoru je řada z těchto muzeí provozována velmi profesionálně, oddanými zaměstnanci, kteří k úkolu přistupují s maximální etnografickou seriózností. Dobrým příkladem je zde muzeum Radiového institutu V. K. Chlopina v Petrohradě, Kurčatovův pamětní dům v Moskvě a pamětní síň Jefima Slavského, ministra a zakladatele Minsredmaš, umístěná v hlavním sídle Rosatomu. Tato muzea jsou příklady „lokálních tradic“ Rosatomu, neboť se v nich spojuje historie jaderné fyziky a strojírenství s autentickými příběhy z dějin příslušného ústavu a životopisy lidí i předměty běžné potřeby, které se neomezují na ukázky technologie. Například muzeum v Chlopinově institutu se nachází v původní budově, která se od doby prvních experimentů na cyklotronu prakticky nezměnila. Některé dveře do kanceláří v sobě stále ještě mají špehovací otvor používaný ve 30. létech NKVD. Historie průkopnického výzkumu radia je provázána s příběhem leningradské blokády, kdy vědci z institutu získávali radium z omítky na stěnách, která byla ozářena během původních experimentů na cyklotronu, s cílem vytvořit světelné značky, které by lidé mohli nosit během tmavých nocí. Přesto, že prostory muzea již nejsou radioaktivní, hrají významnou roli v rituálech propůjčujících organizaci legitimitu a postavení: do těchto expozic bývají zváni významní návštěvníci a strategičtí partneři, v muzeích se konají oslavy a slouží rovněž k přijímání nových zaměstnanců. Tato pamětní muzea, připomínající někdejší kunstkomory, jsou součástí organizačního přediva života jaderných podniků.
Tvorba kulturního dědictví takto dodává nové typy předmětů a sociálních postupů oficiálnímu komplexu jaderného výstavnictví. Studie kulturního dědictví zdůrazňuje význam komunit při definování a řízení toho, co lze označit za obtížné – ambivalentní či rozdělující – kulturní dědictví. Jaderný sektor je řízen vysoce centralizovaným a hierarchickým způsobem, v němž je důrazně vyžadováno dodržování tajemství a bezpečnostních pravidel. K pochopení společenských podmínek vzniku tohoto kulturního dědictví je však velmi důležitá komunitní perspektiva. Zaprvé, procesy jdoucí shora a zdola se vzájemně prolínají. Myšlenka Kurčatovova památníku jako etnografického muzea – jde o elegantní nenápadnou neorenesanční vilu uprostřed borového hájku v rámci Národního jaderného výzkumného střediska v Moskvě – pochází od jeho ženy Mariny Sineľnikové. Muzeum bylo otevřeno v roce 1970 a profesionálně opraveno v roce 1989. Konzervátorské práce v domě i organizaci expozice měla na starost Raisa Kuzněcovová, profesí historička, která muzeum vede s velkým citem pro autentické detaily: jsou tam k vidění dokonce i některé původní Kurčatovovy pokojové rostliny.
Ledoborec Lenin by býval skončil ve šrotu, kdyby nebylo lobbingu jeho posledního kapitána Borise Sokolova, který získal prostředky na restaurování lodi a rekonstrukci jejího kotviště v Murmansku pro účely návštěvnického provozu. Chlopinovo muzeum bylo založeno, udržováno a rozšiřováno díky úsilí inženýrů z institutu, z nichž se následně stali muzejníci na plný úvazek.
Zadruhé, oddělení vztahů s veřejností společnosti Rosatom tyto občanské aktivity přímo neřídí. Vazby mezi těmito lokálními „komunitními jadernými muzei“ a moskevským vedením je možno popsat jako vlídnou nevšímavost. Jaderné dědictví je ale zároveň využíváno k lobbování u federálních a místních politiků, které je třeba přesvědčit o jedinečnosti komunity jaderných profesionálů i ekonomické a symbolické hodnotě jaderné energie. Z hlediska vedení Rosatomu však projekty zaměřené na jaderné kulturní dědictví nepředstavují pouze informační kanály, ale také sociální projekty, zajišťující zaměstnancům a jejich rodinám žijícím v těchto „uzavřených územních administrativních celcích“ přístup k umění a kultuře.95 Vedení společnosti by rádo zajistilo soudržnost společenství odborníků z jaderných odvětví, v nichž by kulturní dědictví fungovalo jako pojivo. Tito odborníci však tvoří značně heterogenní skupinu s výraznými sklony ke zpochybňování vlastního statu quo, a to z řady ekonomických a vědeckých důvodů.96 Pracovníci z jaderných odvětví také zahájili nové formy spolupráce s místními úřady, a to zejména s odborníky z muzejní a kulturní oblasti, s cílem začlenit fyzickou přítomnost jaderného průmyslu do městských a regionálních rozvojových plánů prostřednictvím propojení tajnůstkářských institucí s lokálními muzei a organizacemi.97 K tomuto vývoji začíná docházet například ve vědeckých městech jako Obninsk či Sarov a přístavech jako Murmansk. Narativy sovětských a národních historií jaderné energie prezentované v národních muzeích se v těchto lokálních iteracích komplikují a různé příběhy i předměty, z nichž řada je stále radioaktivní, se začínají vymykat oficiálním rámcům a obrazům.
V tomto článku jsem představila transformaci ruského jaderného výstavního komplexu a jeho vývoj od propagačních výstavek nových technologií po historické expozice o jaderné energii jako kulturním dědictví. Ve svém zásadním článku spojuje Sonja Schmid atomový pavilon na VDNCh s historií světových veletrhů jako sociální a politické reprezentace národního průmysl s cílem oslavit a podporovat jadernou technologii. Zatímco tyto cíle si v muzejních expozicích z let 1960–2010 uchovaly svou platnost, došlo k výraznému rozšíření účelu jaderného kulturního dědictví. Jaderné kulturní dědictví využívali různí aktéři k různým cílům: vědci a inženýři se snažili uchovat svou paměť pro příští generace, muzejní kurátoři přehodnocovali sovětskou minulost, oddělení styku s veřejností společnosti Rosatom se zaměřovalo na udržování společenské soudržnosti uvnitř jaderného odvětví a také na zvýšení mezinárodní konkurenceschopnosti podniku. Tyto strategie se často prolínaly při tvorbě toho, co označuji za muzea lokálních jaderných tradic, což je významný projev občanských aktivit v oblasti tvorby kulturního dědictví uvnitř jaderného odvětví.
Tento článek vychází z pilotní studie a je zapotřebí dalšího výzkumu k tomu, aby bylo možné komplexně zhodnotit proces tvorby jaderných kulturních památek v Rusku a provést jeho srovnání se situací v jiných jaderných zemích. Moje analýza vedla k rozlišení dvou odlišných institucionálních cest tvorby jaderného kulturního dědictví: první z nich vychází ze sektoru kultury a muzeí a druhá od jaderného průmyslu. Tyto dvě cesty se začaly vzájemně přibližovat v postsovětském období, když se uvnitř jaderného kulturního dědictví rozvinuly nové narativy. Jak dokázali Paul Josephson, Sonja Schmid, Kate Brown a Gabrielle Hecht, jaderný průmysl využíval vždy kulturních prostředků k předávání narativů posilujících identitu zaměřenou na zásadní národní objevy, průlomy a pokroky.98 Loren Graham je toho názoru, že existuje diskurz propojující vědeckotechnický pokrok a ruskou národní identitu. Toto pojítko je zdrojem pýchy i frustrace: navzdory Putinovým investicím do výzkumu a vývoje Rusko zaostává v oblasti inovací a produktivity.99 Ztráta satelitních států a velmocenského postavení měla na mnoho obyvatel ruského světa traumatizující účinek, což mistrovsky zdokumentovala Světlana Alexijevičová ve své knize Doba z druhé ruky (2016). V tomto kontextu se zdá, že by historie a dědictví takto vysoce politicky symbolických oblastí, jako je jaderný průmysl a sovětský vesmírný program, mohla být zdrojem solidarity a smyslu pro kontinuitu, přemosťujících sovětské a postsovětské rozdělení.100 Přetrvává zde výrazný prvek geopolitické konfrontace: jaderné kulturní dědictví je ztělesněním studenoválečného soupeření v oblasti jaderných příběhů, předmětů, budov a území ze strany odborníků na historické dědictví s cílem zajistit Rusku v současném světě technickou a kreativní paritu, pokud ne rovnou nadřazenost. Avšak i v tomto ohledu je ruské jaderné kulturní dědictví obdobou západního jaderného muzejního narativu, který se, jak prokázala Alison Fields, rovněž odvíjí kolem témat pokroku a nadvlády, ochrany a využívá pojmů jako „bezpečnost, ovládání a technologický pokrok“.101
Takto pojaté jaderné kulturní dědictví nechává jen malý prostor pro kritiku škod, jež jaderný průmysl Rusům způsobil v důsledku nelidského zacházení s pracovníky, katastrof a znečištění. Takovýto komplex dědictví také nedává prostor k artikulaci a debatě o budoucích problémech v oblasti nedořešeného bezpečného ukládání radioaktivního odpadu. Nicméně profesionalizace komplexu ruského jaderného kulturního dědictví již vedla ke vzniku nových podob propojení s vlastní jadernou minulostí a přítomností: nedávné výstavy v Polytechnickém muzeu, ledoborec Lenin a jaderný milíř F-1 jasně ukazují, že ruské jaderné kulturní dědictví se otevírá alternativním narativům. Jak koneckonců ukazuje Macdonald ve své objevné studii, dědictví je instituce, která se proměňuje jen pozvolna: vývoj u ní neprobíhá prostřednictvím radikální transformace, ale postupným přidáváním nových vrstev.102 Jaderné kulturní dědictví v Rusku se vyvíjí přesně v takovýchto vrstvách, přičemž hmotně i symbolicky artikuluje mnoho spletitých cest, jimiž se ve dvacátém století jaderná modernita ubírala.
