Letos na podzim proběhl již druhý ročník festivalu Re-connect Art, který testoval kurátorskou intervenci rozvrženou do volně přístupného městského prostoru. Re-connect Art tematizoval „virtuální identitu“ formou otázky, kterou adresoval tvůrčím osobnostem na poli umění. Otázky, jakým způsobem se „identita“ stává ohebnou, pružnou ve zprostředkování a zobrazení (S. Turkle), jsou už celkem opotřebované. Posuny mediovaného obrazu sebe sama, sebe stylizace, modifikace, mediální konstrukce a komodifikace identit už našla odezvu – včetně algoritmů moci, které uživateli internetu nakonec přiřadí určité místo v sociální hierarchii. Nepříliš dobře položená otázka v proudu transformací může být úspěšná skrze jednotlivé tvůrčí aktualizující apropriace.
Performance a videoart v určité posloupnosti dle programu vstupuje do městského prostoru konkrétně skrze instalované obrazovky. Pomyslným jádrem byla velkoformátová LED stěna umístěná na smíchovské náplavce v Praze. Prostřednictvím časového rozvrhu akcí ve fyzickém prostoru se jádro přesouvalo do jiných bodů přenosu, například na piazzettu Národního divadla, kde performoval Martin Zet, na Letenskou pláň, jež hostila vystoupení Františka Kowolowského, na protilehlou stranu Rašínova nábřeží, kde se publikum mohlo zúčastnit performance Karímy Al-Mukhtarové, nebo do dvora Colloredo-Mansfeldského paláce, kde se odehrála performance italské umělecké dvojice AnimaeNoctis. Působila tak zajímavá dialektika online vysílání a offline akce, byť pro účastníky odhodlané „jít s programem“ poněkud nepřehledná. Živé akce střídaly živé streamy performancí, které se uskutečňovaly v reálném čase, ale teritoriálně nezávisle, např. z Rotterdamu, Londýna nebo New Yorku. Ne vždy bylo zřejmé, jestli je na obrazovce vysílána real-time performance, nebo selekce několika videoartů.
V místě fyzického prostoru, na němž kurátorky Jitka Hlaváčková a Elis Unique zahájily festival úvodním slovem, se stalo zjevným, že prostor festivalu je jiného druhu než obvykle, není místem zakotveným, není prostorem přijímajícím. Je to prostor sítě bez centra, realizovaný skrze nomadický pohyb v síti míst v rámci teritoria města a obsah plyne také z propojení s místy vzdálenými. Z organizačního hlediska tedy připomíná Foucaultovou heterotopii.
Re-connect Art tak není nějakým rámcem, uvádějícím sérií příspěvků dle soupisu, ale instrumentací prostoru, sítí míst, cest a cestujících osob protínajících se s drahami festivalového programu. Je těžko uchopitelný, pracující v principu neurčitosti a kontingence, prostřednictvím tvorby neobvyklého uspořádání, specifického ve svém principu, atmosféře a účinku.
