Sarah Dubnou jsem navštívila začátkem února v jejím ateliéru na pražské Letné. Nevelký prostor v nejvyšším patře starého činžáku byl zalitý denním světlem. Na okna nad úrovní očí jsem si chvíli nemohla zvyknout, než jsem si uvědomila, že právě díky nim je tu takový klid. Pohled na oblohu a hřebeny střech neodvádí pozornost jinam. Uprostřed ateliéru stála deska stolu na obyčejných dřevěných kozách a na ní šicí stroj. V koutě vysypaná hromada látek. U stěny zářivě žluté kožené lehátko a vedle něj kovová kruhová lampa. O kousek dál stolek s přenosovými gely a skříňka s malými zásuvkami plnými jehel. Právě jimi se Sarah vztahuje k vlastnímu tělu i k tělům těch, kteří zatouží po subtilním tetování z její ruky či spíše jehly. Jehla je tím nástrojem, kterým se v poslední době nejčastěji vztahuje ke světu. Tatérské nástroje totiž začala v uplynulém roce používat také při práci na plátně a na papíře. V kresebných kolážích kombinuje použité propisovací papíry k přenášení motivů a staré kresby vrší jednu přes druhou. Tatérskými jehlami vyškrabuje linie do sešívaných pláten, překrývá je přenosovými gely, které pak vymývá, až po nich zbyde jen specifická barevná stopa.
Plátna tu stojí vyrovnaná podél stěn. Teprve nedávno se vrátila z výstavy Představit si zahradu v galerii Entrance, kde se ocitla v blízkém či vzdálenějším sousedství prací Veroniky Čechmánkové a Lucie Lučanské. Zavěšená v závěru břevnovské oranžerie však vypovídala spíš než o souvztažnostech nahodilého setkání především sama o sobě. Jako by se ocitla ve svém přirozeném prostředí, kde každá rytá linka přesně vypovídá o tom, co si s sebou nese. Přítlak, nadlehčení, jemné škrábnutí, intenzivní úder nebo vytrvalé bodání bod vedle bodu. Z těchto pláten teď Sarah vybírá nejvhodnější pro výstavu Warm Inflation v Galerii AMU, která její tvorbu poprvé uvádí do kontextu uvažování o queerness, chápaném však spíše jako východisko respektive součást tvůrčího zázemí zastoupených autorek než primární předmět jejich uměleckého zájmu.
Sarah Dubná svou tělesnost reflektuje především prostřednictvím tetování. Chápe ho jako vědomé traumatizování kůže, které v sobě skrývá vedle aspektu destrukce také léčivý potenciál. Ten spatřuje v procesu znovu-osvojování si vlastního těla. To je ostatně důvod, proč se tetování už přes sedm let věnuje. Moment bodnutí do kůže je tak pro ni prostředkem poznání toho, co se děje pod povrchem, ale i radikálním způsobem, jak o tom vyprávět. Do jisté míry je i způsobem vymezení, neboť v něm spatřuje určitý politický přesah. Jak podotýká: „Zajímá mě pohled na tetování jako emancipační nástroj v rámci utváření vlastní reprezentace těla, které se vědomě vymezuje z normativních rámců společnosti, vědomě se situuje na okraj, který zároveň zviditelňuje.“ Ve svých aktuálních pracích se zaměřuje také na postihnutí momentu bolesti, obranné reakce těla. Kérky oproti ostatním tatérům a tatérkám zachycuje ve chvíli dokončení, kdy je kůže ještě podrážděná a zarudlá, a tento moment se snaží přenést i do svých pláten.
Vlastní uměleckou tvorbu a tatérskou praxi spojenou s komunitou tatérek a tatérů praktikujících mimo salony ale Sarah Dubná dlouho považovala za dva paralelní světy. Z nějakého důvodu neměla odvahu prezentovat svá tetování třeba v rámci klauzur v ateliérech na pražské AVU, kde studovala. Jedním z iniciačních momentů propojení svých tvůrčích praxí, které doposud striktně oddělovala, bylo zřejmě přizvání k participaci na fanzinu outsalonového tetování Poke Poke Poke. Ten vznikl v roce 2017 z iniciativy malíře Tomáše Mitury a grafického designéra Štěpána Marka právě pod hlavičkou AVU. Zatímco v prvním fanzinu měla Sarah svůj medailon, vydání dalších dvou už iniciovala jako editorka.
V průběhu studia na Akademii však dále rozvíjela také další dlouhodobé zájmy – biologii a včelařství, ke kterému získávala stále hlubší vztah, a to nejen díky práci své matky vědkyně zkoumající probiotické organismy u včel. Ve třetím ročníku začala paralelně studovat včelařské učiliště v Blatné a ve volném čase si doplňovala vzdělání v oboru apiterapie – léčby včelím jedem. Témata spojená se včelami začala v té době stále více prostupovat i do jejích uměleckých projektů. Nebyla určitě jediná, kdo se tehdy o včely zajímal. Ona sama ale měla vždy potřebu dívat se na ně kriticky, ukázat je v celé šíři jejich ambivalentního působení. Jak sama říká: „V trochu brutálnějším světle, než jenom že je to bohulibé stvoření, které je roztomilé a máme z něj med.“ Chtěla včelu nahlédnout jako živočicha, který dokáže ve svém prostředí působit kolonizátorsky a jeho bodnutí může mít fatální následky. Může být ale i prostředkem léčby, v čemž Sarah nalézá paralelu se svou tatérskou praxí. Bodnutí tak začala chápat jako jistý prostředek mezidruhové komunikace. Zájem o tuto oblast ji vedl k navázání kontaktu se zajímavými autory, například s Thomasem Pauszem. S jeho tvorbou seznámila prostřednictvím zprostředkovaného workshopu studenty ateliéru Intermédia II na pražské AVU. V roce 2021 pak sama absolvovala stáž v Berlíně u norského umělce Mariuse Presteruda, který je členem kolektivu Oslo Apiary & Aviary. Jejich vzájemnou interakci nakonec uzavřela spolupráce na výstavě Wetlands v berlínské galerii Exgirlfriend, jež byla mimo jiné koncipovaná jako výstava pro rozmanité živočichy – především hmyz a netopýry.
Tématu komunikace mezi druhy, ale také mezi komunitami – tatérskou, uměleckou a včelařskou – jichž je sama součástí, věnovala Sarah Dubná značnou energii v rámci vlastních i participativních projektů v průběhu celého studia na AVU. Tyto specifické oblasti zájmu propojila až v diplomové práci Tichá výměna (2020). Dubná v ní prostřednictvím audiovizuální instalace reflektovala zkušenosti získané během studia včelařství, především setkání se zcela specifickou komunitou i svou vlastní pozici v jejím rámci. Podnětem byly útržky rozhovorů spolužáků-včelařů, které si během studia zapisovala. Pokusila se podívat se na ně s odstupem a trochu jinou optikou. Zaujalo ji, jak brutálně tyto rozhovory vyznívaly – ať už se mluvilo o včelách, o tom, jak se vztahují k sobě navzájem, ale i o včelařské péči a její metodice. Text respektive audiostopu postavila na kontrastu brutality či agrese, která se střídá s nějakou formou péče, na principu, jenž je charakteristický i pro její vlastní práci. Výpovědi očesala od odborných termínů a ilustrativních popisů, čímž získaly obecnější platnost. Do popředí tak vystoupil nejen motiv péče a v ní přítomné brutality, ale i téma manipulace a nahraditelnosti jednotlivce. V samotném textu však můžeme najít více rovin. Přítomná je v něm i dějová linka výměny (včelí) matky. Zajímavým aspektem je i téma mužské péče či neustálé selhávání metodiky. Vznikl tak autorský text, který vyznívá jako mrazivá paralela fungování člověka v rámci lidského společenství. Jeho syrovost podpořil i výběr kontrastně zabarvených hlasů. Ty se díky náhodnému přehrávání doplňují, místy překřikují, jindy vyznívají jako chaotický šum nebo bzučení v úle. Tyto hlasy respektive nahrávky Dubná v rámci prezentace diplomky zazdila do stěny studijního oddělení AVU a tuto stěnu pojednala formou sgrafita, technikou, v níž našla analogii s prací tatéra. Historická budova se tak stala tělem, které obohatila o další vrstvu, kůži. Snad z touhy poznat, co se skrývá pod jejím povrchem, do ní včelařským nástrojem rozpěrákem vyryla svou charakteristickou intuitivní linkovou kresbu evokující těla morfujících živočichů.
Po ukončení Akademie autorka prezentovala Tichou výměnu ještě dvakrát. V opuštěné strašnické škole využila k přenosu audiostopy materiál nalezený na místě. Plastové trubky k ochraně kabelů paraziticky propletla zábradlím. Na výstavě Temná noc duše v Oblastní galerii Vysočiny v Jihlavě schovala hlasy do objektů evokujících hnízda hmyzu. Vytvořila je z úlomků starších keramických prací, které jí ležely v ateliéru, což je princip, který je jí vlastní. Jak sama podotýká: „V mé práci obecně se objevuje určitá ambivalence, podobná dynamika, kdy své práce ničím a užívám si to, že je ničím. Je v tom nějaký požitek z jejich destrukce, který se střídá s klidovou fází, kdy je naopak zase opečovávám a skládám zpátky dohromady. Mám potřebu je revidovat, opečovat ty odhozený kusy, sešít je znovu dohromady, poskládat je v jiném kontextu. Tak vznikají sešívaná plátna, na kterých právě pracuju. Dává mi větší smysl, když opečuju něco, co bylo odhozené, upřu pohled na něco, co už bylo odsunuté na okraj, a já to z toho okraje vytáhnu na chvíli zase do centra pozornosti.“