Michaela Spružinová (1983) formuje svá díla jako kritický komentář k současné populární kultuře, která ji fascinuje i provokuje zároveň. Její témata se ale nedotýkají jen masové kultury, estetiky kýče a nesmyslu, budovaného často pomocí rostlinných nebo krajinných motivů. Autorka pracuje také s vážnějšími tématy, jakými jsou například vnímání (vlastního) těla a jeho (re)prezentace v současné vizuální kultuře. V souvislosti s jejími díly bychom mohli mluvit i o tělu hybridním, tělu v neustálé proměně a přerodu. Michaela pracuje s náročnou technikou tažených skleněných nití, z nichž vytváří jakési sítě nebo specifické textilie. Těmito sítěmi „oplétá“ či „obmotává“ v případě objektů jejich model ze sádry nebo sibralu, v případě závěsných reliéfů nechává nitě v peci lehnout. Její objekty tak zvláštním způsobem kombinují křehkost materiálu, delikátnost práce a přesnost pointy.
Vendula Fremlová: Ve své práci spojuješ médium skla s problematikou těla a tělesnosti. Jak se téma těla dostalo do tvojí práce?
Michaela Spružinová: Ze začátku to byl „odboj“ vůči studiu, které jsem absolvovala ve sklářském ateliéru Ilji Bílka na FUD UJEP. Byli jsme nuceni stále dělat jen abstraktní kompozice. Zjistila jsem, že mi pomáhá mít v díle figurální zastoupení. Vyhýbala jsem se abstraktním kompozicím a místo toho pracovala s tělesností. Sklu jsem se věnovat nechtěla, měla jsem vůči němu kvůli studiu odpor. Když jsem otěhotněla a zůstala doma na rizikovém těhotenství a následně s dětmi, potřebovala jsem najít nějaký způsob vyjádření, abych mohla pracovat v zázemí, které mám. Přišla jsem na to, že tchyně má keramickou pec, a že jsme schopná dělat menší formáty ze střepů skla, které si tahám na kahanu. Jsem soběstačná jednotka – nepotřebuji mít velké technické zázemí, jak to někdy umělci mají.
VF: Tělo, které zobrazuješ, je neustále se proměňující a metamorfující. Mohla bys to nějak víc popsat?
MS: Ze začátku to byla kritická sebereflexe mého vlastního těla. Parodovala jsem své tělo, které neuspokojuje přísný diktát současné kultury a společnosti. Následně jsem reflektovala změny na těle po dětech – strie, kojení, břicho, které mi zůstalo, tedy věci, které byly najednou nedílnou součástí mě samotné. Princip proměnlivého těla nebo hmoty, která se proměňuje, jsem schopná nyní aplikovat na všechno – na zvíře, rostliny, na věci, je mi to jedno. Vymanila jsem se ze sebe samotné. Jsem také více otevřená tomu, abych vytvořila dílo, které komunikuje s konkrétním prostorem, s konkrétní galerií – vždy se snažím věci dělat na míru výstavě.
VF: Vrátím se ještě k tomu, že dokážeš princip proměnlivosti aplikovat na cokoliv – připadá mi, že v tvých věcech dochází ke stírání hranic mezi tím, co je to člověk, zvíře, rostlina, žena, muž…
MS: Ano, je to tak. Lidské vlastnosti aplikuji na „předměty“ a naopak – třeba tygří ocas. Ale často u mě hraje roli i dovyřčení slovem – názvem díla. Tyhle vtipy, co vznikají v českém jazyce, ale zcela zákonitě nefungují všude. Pro zahraničí proto koncipuji díla jinak.
VF: Jakým způsobem vnímáš vztah těla a identity? A jak se to odráží v tvých věcech?
MS: Mým velkým problém, ale i velkou výhodou je to, že jsem zcela otevřený člověk. Myslím tím člověk otevřený naprosto všemu. Nevnímám jako křeč vzít si na chvíli jakoukoliv identitu za svoji. Vždy mě zajímaly věci, které mnou rezonovaly v tom smyslu, že to byl trochu adrenalin nebo stres. Jistou míru stresu či andrenalinu ve tvorbě potřebuji jako nástroj, který mě uvádí do pohybu. To souvisí s identitami i subkulturami, které se na to nabalují – například lidé z fetiš subkultury nebo trans lidé, ti mě vždy velmi zajímali. Tohle pro někoho „problematické spektrum“ vnímám jako šťavnatý zdroj energie a informací, které mám potřebu přetavovat do uměleckých děl. Chtěla bych být všechno a nic. Jsem chameleon, který se na chvíli přemění, převtělí do něčeho či někoho. Ale nechci a nemůžu v tom setrvat. Není to úplně komfortní zóna a je těžké to ustát. Vyhovuje mi do toho ve své fiktivní roli vstoupit a zase z toho vystoupit.
VF: Jako silné téma tvých prací vnímám nenormativitu a subverzivnost – překračování hranic, nabourávání konvencí.
MS: Vždy mě přitahovali lidé a jevy, které jsou na hraně společností akceptovatelného spektra. Baví mě nabourávat stereotypy. Pohybuji se někde na rozhraní queer pole, a to mi dává velkou svobodu. Queer je ještě víc svobodné než feminismus. Posledních 6 let je to současně velmi aktuální téma, ale nedělám to proto, že by to bylo trendy, ale proto, že mi to bylo vždy blízké.
VF: Zmiňovaná nenormativita se projevuje nejen v námětech tvých prací, ale i v tom, jak přistupuješ ke sklu. Pracuješ s ním tak, že převracíš naruby samotné médium skla. Tvoje aktuální věci mi připomínají textil, je to křehká síť, která opisuje povrch věcí nebo je sama tím povrchem. Mohla bys popsat, jak se sklem pracuješ a jakou roli v tvé tvorbě hraje paměť materiálu?
MS: Primárně pracuju s recyklátem, odpadem, a chci si to nadále udržet. Skla ze zaniklých skláren leží venku a působí na ně povětrnostní podmínky. Pokud je sklo takto dlouho exponované, ukládá si v sobě historii toho, co se s ním událo. Tato historie či paměť se promítá do následného zpracování – příkladem je odsklenění, kdy sklo může mít různé kazy, jako jsou šupinky, hrudky nebo je matné a podobně. Přiznávám všechny tyto aspekty recyklovaného, druhotného skla. Není to nový materiál jako např. Bullseye, který má nejširší pokrytí barevnosti a kompatibilnosti. To pro mě není zajímavé. Mě baví ten zvláštní adrenalin, to napětí, kdy se snažím z nekvalitního skla udělat plnohodnotný artefakt. Jsou způsoby, jak se těmto potížím i s recyklátem vyhnout, ale to mě nezajímá, nemám potřebu si to usnadňovat.
Okolnosti mě přiměly zpracovávat sklo v domácích podmínkách. Není to figurkářství, protože to je mistrovství spojené s prací na hliněném jádru. Já oproti tomu pracuji s linkou. Linku si podmaňuji, jak potřebuji, linka jako taková mi stačí. Souvisí to i se skicováním – skicuji jedině fixou a dělám kresby jedním tahem. Kresbu pak převádím do skleněné linky a zhmotňuji ji do plochy nebo prostoru. Až v poslední době tvaruji linky do forem a stavím tak prostorové objekty z dvou nebo více částí.
VF: Připadáš si tedy jako sklářská umělkyně?
MS: Ne. Spíš jako multimediální umělkyně, protože pro sklo často vytvářím prostředí. Ale jasně, když se hlásím do sklářských soutěží, nezbyde mi než se zapsat jako sklářka. Venku je to normální, že se člověk nedefinuje jako sklář, ale jako multimediální umělec, přičemž třeba jen na sklo něco promítá, nebo je rozbíjí a pak znovu spojuje něčím jiným. Tady je ovšem sklářská tradice tak silná, že tě budou považovat za skláře/ku, který/á dělá figurky, nebo foukání, nebo tavené plastiky.
Vyhovuje mi být někde na okraji zájmu české sklářské komunity. Mám od ní distanc a nejsem tím zatížená, ani kontakty a konexemi, které zde fungují. Nechci být spojovaná s tímto konzervativním prostředím. V zahraničí se i ve skle pracuje s otázkami a problémy, které hýbou společností. Daleko aktuálnější je také figurální umění ve všech materiálech a médiích, to zažívá obrovský boom. U nás se tato tendence projevuje úplně minimálně, a je to velká škoda. Zahraniční diváci tak mají větší toleranci k tématům, kterým se věnuji ve své tvorbě. Vnímají to navíc jako řemeslo, které jde ruku v ruce s konceptem. Díky tomu nemusím poslouchat to, že moje věci nemají optické vlastnosti a podobně, což se v našem prostředí ovšem stále traduje.
VF: Může být sklo queer?
MS: Moc bych si to přála. A českému sklu bych přála více otevřených hlav na vedoucích pozicích, které rozhodují o tom, co bude vystavováno jako současná česká sklářská scéna. To se začíná pomalu měnit, ale nedá se to srovnat s mezinárodním kontextem. Takže queer ve skle je, ale ne v Čechách. Je třeba v Austrálii, v Belgii – tam byla vedoucí ateliéru Ilse Van Roy, a ta se věnuje jenom queer tématům. Koupila si pletací stroj a dělá velké gobelíny, šátky, šály s různými texty, a kombinuje to se sklem. Má neuvěřitelný energetický náboj, je schopná vést ateliér na umělecké škole směrem k překračování klasických hranic materiálu.
VF: Zajímavě pracuješ s popkulturou. Na jednu stranu tvým dílům nechybí kritický tón, na stranu druhou jsi tímto světem fascinovaná. Jaké narativy z tohoto zdroje utváříš? A představila bys jeden z nich – tvoje alter ego, rapovou hvězdu MC Nagy?
MS: Moje alter ego se objevilo kolem roku 2005. Tehdy jsem si při studiu začala dělat fiktivní alba, protože mě bavilo zpívat. Psala jsem texty, které jsem si vyměňovala se svou nejlepší kamarádkou. Byly to vlastně veršované hádky, často i dost vulgární. Vzájemně jsme na sebe reagovaly. Dospěla jsem k závěru, že jsou to texty k fiktivním písničkám a že k tomu udělám i obal na CD. V létě toho roku jsem byla na Slovensku a tam jsem začala vymýšlet obleky pro hvězdu z vidieku, z periférie – vznikly tak cykly fotografií, kdy mám na sobě navlečené pneumatiky nebo sudy, že jsou mi vidět jen nohy. Nebo jsem si z pytle od krmení pro slepice ušila šaty Kokošanel. Prostě jsem se stylizovala do daného prostředí. Pečlivě jsem ho hledala a následně i přizpůsobovala, abych podpořila vizuální stereotyp lidí z mobilheimů, kteří někde na úplné periférii sní svůj americký sen. Z toho následně vznikly objekty – třeba tričko s trusem mého papouška místo flitrů. Už tehdy jsem kombinovala nízké a vysoké – trus papouška a drahé nedostupné brandy.
V práci s lidskými torzy jsem dál pokračovala – používala jsem tělo od pasu dolů, které mělo na sobě slipy Calvin Klein a přes to navlečené síťové punčocháče. To souviselo s Justinem Bieberem, který podobně jako David Beckham dělal pro tuto značku nejviditelnější kampaň. Také jsem se věnovala tématu implantátů, které se dávají do hýždí. Dělala jsem předimenzované hýždě ve velikosti jídelního stolu. Teď mám v hledáčku módní značku Schiaparelli, která ve svých špercích vychází hlavně ze Salvadora Dalího a Miróa. Jsou to vše snové výjevy – například náušnice jako předimenzované zlaté uši, na nichž visí ještě obrovské perly. Šperkovnice v podobě hlavy Salvadora Dalího, kdy za kořen nosu vysuneš malý šuplík. Oceňuji, že je tahle značka transparentní v inspiraci a přiznávají zdroje – vedle již zmíněných například i Creamastera Matthewa Barneyho. Je to samozřejmě velmi opulentní, ale současně je to zajímavé propojení umění s módou a naopak. Já tyto věci navnímám jako vizuální rejstřík, díky kterému si aktualizuji vlastní výraz, což je pro mě velmi důležité. Za tuhle konzumní inspiraci se nestydím, je součástí mého života.
Vendula Fremlová je kurátorka a teoretička současného umění. V letech 2009 – 2013 řídila obecně prospěšnou společnost „Lidé výtvarnému umění – výtvarné umění lidem“ spravující Galerii Emila Filly v Ústí nad Labem. Působí jako odborná asistentka na Katedře dějin a teorie umění Fakulty umění a designu UJEP v Ústí nad Labem a na Univerzitě Karlově Pedagogické fakulty.
