Zai Xu je umelec, kurátor a zakladateľ galérie Světova 1. Vo svojej umeleckej práci spracováva témy ako je úzkosť, stres a problematika queer identít. V rámci umeleckého priestoru SVĚTOVA 1 sa zameriava na podporu mladého umenia, experimentovanie s výstavami a hľadanie optimálneho systému udržateľnosti. V roku 2022 inicioval výskumný cyklus As We Grow zameraný na vzdelávanie sa prostredníctvom umeleckej tvorby pre umelcov*kyne v rôznych fázach kariéry.
Aké boli tvoje motivácie k založení galérie Světova 1 ? Pociťoval si nedostatok zastúpenia určitých umeleckých alebo výstavných prístupov na českej scéne?
Myslím, že to byla zprvu taková vlastní hloupost (smích). Říkám si: ok, je mi devatenáct, teď jsem se dostal na AVU, a tak si založím vlastní galerii. Ale myslím si, že to bylo dáno takovou divnou ambiciózností a kompulzivitou. Jeden z mnoha podnětů, který jsem měl vedle své lehkomyslnosti, byl taky pocit chybějícího prostoru na podporu mladých umělců jako jsem já. Umělci*kyně vystavující tehdy u nás v galerii byli skoro vždy vlastně podobně staří a na podobné úrovni zkušení jako jsem já, tak to bylo aspoň na začátku – dnes jsme se už ale posunuli dál. Všichni jsme získávali zkušenosti dohromady. Klidně bych řekl, že bylo potřeba dát důraz na něco, co se rozvíjí na uměleckých školách a následně se to už nikam neposune. Pro spoustu lidí po škole není tak snadné dále prezentovat svá díla.
Keď som si prechádzala web galérie, tak mi pripomínal až akýsi start up, čo nemyslím nevyhnutne pejoratívne – využívate crowdfunding, máte art store s profesionálnou prezentáciou a jasne definovanými vzťahmi pracovníkov*čiek. Mňa to prekvapilo, lebo u artist-run galérií to neni zrejmé. Spomenula som si na nedávnú diskusiu v Nadaci pro současné umění, ktorá sa dotýkala od posunu na komunite založených DIY artist-run galérii smerom k profesionalizácii. Ty čoby zoomer, premýšľal si nad tým? Alebo ti to príde už v rámci vyrastaní na sociálnych médiach samozrejmé?
Ja si myslím, že pokud galerie není DIY, tak to neznamená, že není komunitním místem. Samozřejmě profesionalizace může s sebou nést i pocit cizosti, podobně jako white cube může budit pocit odtažitosti. Nemusí to být však kontradikcí. Na začátku jsme se hodně učili – já jsem vůbec nevěděl, jak se dělá galerie a do čeho vůbec jdu. Vlastně jsme se začali koukat jinam, co dělají ostatní, a nějak jsme to kombinovali dohromady. Neřešili jsme, jestli jde o velkou nebo malou instituci – Národní galerii nebo o hunt kastner, komerční galerii nebo artist-run space jako áemko nebo kdysi Display. Bral jsem z toho různé inspirace, které jsme zkombinovali, což je takový vtipný přístup. Většinou se začíná tak, že se člověk nejprve zabývá vnitřkem instituce a pak vnějškem. Ale my jsme viděli jen to, co ostatní měli venku. Říkám si ok, takže dobrý – oni mají web, my potřebujeme web, oni mají to, takže my bychom to taky měli mít. (smích) Pomalinku, postupně přes ty čtyři roky jsme se snažili definovat, co ta naše galerie vlastně je, co a proč to vlastně děláme. Všichni do chodu přinášíme jiné umělecké zkušenosti a skončili jsme tak u konceptu artist-run space. Ale co jsme si všimli je, že starší artist-run galerie v České republice se samy tak oficiálně nedefinují, i když jimi jsou. Což je strašně zajímavá věc.
Všimla som si tiež, že ty ako jediný v rámci českej mladej scény propaguješ činnosti galérie na Tik Toku. Dá sa touto formou osloviť nové publikum?
Už před několika lety jsem viděl Tik Toky nějaké malé ruské galerie, ale už vůbec nevím jaké, a odtud vzešla inspirace. Co se týče cílových skupin, tak sem chodili hlavně přátelé a přátelé přátel, což se postupně vtipně rozrůstalo. Mám radost, že v poslední době chodí do galerie čím dál víc lidí starší generace. Na začátku jsem měl pocit, že tu potkávám třeba jen lidi ze školy, ale dnes už máme návštěvníky odevšad – jak bývalé spolužáky, tak i odbornou veřejnost. Co se týče Tik Toku, párkrát jsem se setkal s tím, že někdo na základě něho do galerie přišel, ale nejsem si jistý, jestli se to dá zobecnit. Možná jde o malou niche skupinu lidí, co to používají. Nejvíc si mého Tik Toku všiml Ondřej Trhoň. Potkal jsem ho jednou na klauzurách na AVU a vykřikl na mě: „To je moje nejoblíbenější galerie na Tik Toku!“ (smích) Je to vlastně zajímavý způsob propagace. Líbí se mi myšlenka, že algoritmus hodí nějakému 16-letému týpkovi*ce video o galerii výtvarného umění nebo mě samotného, jak si stěžuji na práci v kultuře.
V galérii ste začali s edukatívne výskumným programom “As We Grow”, zameraným na medzigeneračný dialóg. Môžeš to nejak priblížiť? Z akých potrieb to vzniklo a k čomu ste došli?
As We Grow sice vzniklo jako mezigenerační dialog, ale už se od perspektivy generací snažíme oddálit. Jde nám obecně o vzájemnou výměnu, edukaci a tvorbu mezi umělci*kyněmi v různých stádiích jejich kariér. Několik začínajících umělců*kyň vybereme přes Open Call a spojíme je na řadu dní se zahraničním „etablovanějším” tvůrcem*kyní. Pozveme je do Prahy, schází se tu, diskutují, pracují na výstavě, inspirují se navzájem. Stále to ale formujeme a zatím jsme z této série prezentovali první dva výstupy. Nejdřív jsme si tento formát zkoušeli a učili se s ním pracovat. Tato série je ztělesněním toho, co v podstatě galerie SVĚTOVA 1 je. Tento program je vlastně takovou alternativou ke škole. Bokem jsem si vytvořil místo, kde se může setkávat spousta lidí, kteří do něj vnáší různé úrovně zkušeností. Byla to jedna z věcí co mě vlastně bavila na AVU, jinak mě tam hrozně moc štvaly zkoušky, klauzury, vlastně celé to hodnocení na vysokých uměleckých školách. As We Grow je takové vytažení toho, co mě tam bavilo nejvíc, ale bez nároku na to hodnocení. Prvními výstupy této série se stala výstava Jacuzzi of Despair a Amber Waves, které jsme měli ve SVĚTOVA 1 minulý rok. Došlo tam ke spolupráci umělců a umělkyň, kteří se fyzicky potkali na dobu zhruba čtyř dnů. Tenhle rok plánujeme prodloužit fyzické setkání na dobu 14 dnů, přičemž každý den budou mít účastníci jiný program, od poznávání jiných umělců až po setkávání se s teoretiky a společné konzultace. Zakončením bude společná instalace a výstava.
V rozhovore pre podcast Raut si spomínal, že ste odstránili poziciu kurátora*ky a nahradili produkčným. V čom spočíva táto nevôľa ku kurátorskej pozícii?
Ono je to trochu slovíčkaření – kurátor nebo produkční, osobně v tom nevidím moc rozdíl (smích). Myslím, že je to kvůli tomu, že jsme ten artist-run space a chtěli bychom jím zůstat a rozvíjet ho. Možná spíš chceme experimentovat v tom, co vůbec znamená artist-run space a co znamená vytvářet výstavy. Myslím si, že v tom není moc prostoru pro kurátora. Je to hlavně o dialogu s různými stranami, které se podílejí na výstavě či společném projektu. Takže my jsme de facto v rámci tvorby výstav spíš iniciátoři a dáváme prostor umělcům*kyním.
Sama mám skúsenosť tiež ako kurátorka, takže to dokážem nahliadnuť z praktickej stránky, ale ako zabránite, aby nedošlo ku chaosu? Ako sa rozhodujete o názvu a obsahovom zameraní výstav?
U každého výstupu série As We Grow budeme mít nově 14 dní strávených s vybranými vystavujícími při takovém až rezidenčním setkávání. A i při dosavadních výstupech As We Grow, i když to potkávání se bylo jen na cca 4 dny, tak docházelo až k dost intenzivnímu dialogu. Ale prozatím se podařilo z toho vždy vyjít a společně se rozhodnout. Snažíme se to vést hodně demokraticky. Jsou ale právě momenty, kdy je potřeba se rozhodnout. V ten moment ostatní často vzhlíží právě ke slovu vedoucího umělce*kyně. My tu jsme od toho, abychom ten dialog zprostředkovávali, prakticky umožňovali a dopomohli k tomu, aby ta rozhodnutí vzešla.
Ak sa mám vrátiť opať k webu, tak ma zaujal váš silný apel na udržateľnosť a radikálnu inkluzivitu. Čo to pre vás znamená a ako ich prakticky presadzujete?
Inkluzivita je důležitá v rámci naší strategie, aby prostor i navzdory profesionalizaci zůstal stále komunitním prostorem. Co se týče nějakého vnitřního fungování, snažíme se například pro stážisty*ky nastavit pevnou hranici maximálně 8 pracovních hodin týdně. Jestli se tento maximální počet hodin přesáhne, tak dochází k dalším změnám, jako je například lepší kompenzace. Co se týče vztahu k veřejnosti, tak jsme vypracovali dokument o přístupnosti galerie, který více seznamuje třeba se zásadami respektu v prostoru nebo s tím, jak je náš prostor přístupný lidem se zdravotním postižením. Před zpracováním toho dokumentu došlo k potřebné reflexi a identifikaci nedostatků v našem prostoru, které se snažíme postupně napravovat. Z mé osobní potřeby většina programu začíná pracovat s tzv. kvířením – za prvé hledáme, co to vlastně znamená, jak to vůbec prosazovat, a za druhé, jak propagovat queer umělce a umělkyně.
V Institutu úzkosti sa zaoberali kvírením v oblasti uspôsobovania českého jazyka, čo to pre vás znamená v galerijnej praxi?
Boje se vztahem češtiny a například genderem vnímáme dost. Na sociálních sítích komunikujeme sice převážně v angličtině, ale v českých formulacích na webu, ve výstavních textech, v eventech nebo v grantových žádostech se vždy snažíme o genderově inkluzivní popis nebo hvězdičky. Protože ona i formulace „umělci a umělkyně” nezahrnuje všechny, zatímco s hvězdičkou to spektrum zahrnutých identit může být větší. Zase se ale slovo „umělkyně” možná jakoby opticky smrskne jen na koncovku za slovem „umělec”. Tak to často řešíme slovem „vystavující”. Například jsme v angličtině „artist-run space” a v češtině střídavě „umělci*kyněmi vedoucí prostor” nebo „prostor vedený umělci a umělkyněmi”. V tomhle ohledu je vždy taky samozřejmě nejdůležitější, jak si přejí konkrétní vystavující, aby o nich bylo referováno.
V roku 2017 vznikla organizácia feministických inštitúcií a vypracovala kódex zásad, ktoré majú zabezpečiť kvalitné, zodpovedné a inkluzívne fungovanie umeleckých inštitúcií. Aký máš k tomu vzťah? Myslíš, že to k niečomu pomohlo? Napríklad jedným zo signatárov je i CJCH, avšak i v rámci tejto ceny došlo k nie moc pozitívnym ohlasom fungovania, konkétne sa objavili určité výtky k toxicite.
Je to podle mě skvělé měřítko, podle čeho se dá orientovat. Já si pamatuju, že když jsem to objevil na začátku, tak jsem si řekl: jo, to je fajn, s tímhle se ztotožňuji a rád bych se podepsal. Je to pro mě docela důležité, i když jsem ke konci rozhodl se do toho oficiálně nezapojovat, protože jsme její kritéria úplně nesplňovali. Kodex má přesná a konkrétní kritéria, na kterých stále pracujeme, a zjistili jsme, že některé věci se implementují pomalu, krok po kroku. Ale je super, že něco takového vůbec existuje v doslovné definici. V jednom z našich prostorů akorát připravujeme permanentní dětský koutek. Je to trochu podobné tomu že v něco věříš, ale nedokážeš tak jednoduše najít způsob, jak to představit do svého denodenního života.
Ty sa na osobnej, ale i umeleckej rovine musíš neustále vyrovnávať s úskaliami, ktoré prináša politika identít. Tá môže v inštitucionálnej rovine často spadať do tokenizácie, a i neúmyselnej exploatácie marginalizovaných identít a ich špecifických výpovedí. Dokážeš z osobnej skúsenosti a praxe načrtnúť spôsob ako sa im vyhnúť?
V praxi to není moc jednoduché. Já jsem si v Rautu pohrával s myšlenkou na to, že k exploataci může docházet i od samotného umělce, protože pro něho může být výhodná pozice jít se svou identitou na trh. Neboli že sám sebe začne exploitovat. Myslím si, že ten nejlepší způsob je neoslovovat umělce*kyně jen kvůli jejich identitě, ale jít více do hloubky jejich osobnosti, tvorby a pracovat s nimi. My v galerii se obecně snažíme vybírat spíš umělce*kyně jako celek, a to z portfolia nebo tématů, kterým se věnují, než že bychom chtěli jen jejich umělecká díla, což jsou různé způsoby práce při vytváření výstav. Potom je už hodně na nich, čemu se v galerii chtějí nebo nechtějí věnovat. Musím se přiznat, že u výstavy „Hello my name is“, představující tvorbu mladých queer lidí, byli*y pozváni*y vystavující také kvůli své identitě, krom toho že jsou to skvělí umělci*kyně. Bylo pro nás důležité, aby výstava byla uchopena v rámci jejich osobních hranic, co si sami nastaví, nebo v míře, ve které se oni o tom chtějí bavit. Není jednoznačný způsob jak se tomu dá vyhnout, prostě je to kontinuální práce, kdy by mělo docházet k časté reflexi a pečlivosti. Osobně mi v tom pomáhá nějaká míra empatie jako umělce. Já sám jsem umělec – queer a Asiat –, který se někdy exploituje.
Napadá ma, že v rámci umeleckého sveta dochádza k presadzovaniu predstavy emancipácie queer, marginalizovaných identít a postkoloniálnych prístupov a tvoria tým dôležité diskurzívne pole súčasnosti. Ako možno vyvážiť woke postoj a zároveň kritické uchopenie umeleckej kvality v situácii, kedy treba brať ohľad na zraniteľnosť človeka?
To je strašně těžká otázka a je to jedna z těch věcí, na které není možné najít tu správnou odpověď. Bojím se toho, že jakákoliv odpověď nedokáže moc uspokojit (smích). Mě osobně nebaví, že se musím nějak emancipovat, není to vlastně nic příjemného a nepřeji nikomu mít tohle zapotřebí. Akorát že je věc taková, že například ke stejným právům je potřeba, aby k té emancipaci došlo a aby se za ní “bojovalo”. Sám jsem přijal to, že na dobu neurčitou se budu muset obhajovat, bránit a dávat o sobě najevo s paradoxním cílem, abych neměl potřebu o sobě dávat najevo. Zdá se mi, že nejlepší přístup, jak brát ohled na úplně všechno ve všech různých rovinách, je komunikace a čas. Nikoho do ničeho nenutit a respektovat osobní hranice.
Sám si sa vo svojej tvorbe zaoberal stresom, úzkosťou a vyhorením a zároveň strugglením v rámci svojho štúdia na AVU, ktoré si zanechal. Je to téma, ktoré sa tiež prepisuje do galérie?
Já si myslím, že tato témata vznikla ruku v ruce s návazností na galerii. Je to prostě tak, že člověk je až moc ambiciózní a potom má toho docela dost. Z toho vznikla právě divná obsese a potřeba udržitelnosti a jejího nalezení v chodu galerie. Ještě když jsem byl v prváku na AVU, tak jsem Tomášovi Vaňkovi říkal, že toho mám moc. Tehdy ve Světový toho bylo prostě až příliš na jediného člověka, zastupoval jsem ve full timu několik pozic od kurátora, dramaturga, produkčního až po nějaké administrativní činnosti. Propisuje se to v nekonečné hledání, jak nebýt vystresovaný a jak se zbavit úzkostí. Během pěti let jsme udělali spoustu práce a posunuli se v rámci vlastní definice – původně jsme byli galerií pro studenty nebo mladé. Teď směřujeme obecně na lidi na začátku jejich kariéry, což může být třeba taky někdo, komu je 50 let a objevil vášeň pro umění. Nedávno jsme se bavili na schůzce, že na rozdíl od zahraničí v České republice není moc běžné, že člověk jde v tomto věku na vysokou školu, protože našel novej zájem. V rámci As We Grow série se chceme zaměřit na umělce*kyně na začátku jejich kariéry, nebo taky právě „dropoutů“, kterých není mezi námi málo. Na ty, kteří se rozhodli školu opustit z různých důvodů, ať jsou ty důvody sociální, nebo ekonomické.
Tina Poliačková je nezávislá kurátorka a kritička súčasného umenia.
