Těžištěm tvorby Ezry Šimek (*1997) je téma identity se zaměřením na gender a pozici trans* a nebinárních lidí ve společnosti. K divákovi hovoří skrze různá média s důrazem na textovou složku díla, pohybuje se mezi edukativní přímostí a spekulativní fikcí, často s nádechem nadsázky. Ezra patří mezi laureáty*ky Ceny Jindřicha Chalupeckého 2022. V rozhovoru se bavíme o jeho*jejích studiích, o jazyce a o tom, jak se „potkali“ kovboj s čarodějnicí.
Vít Novák: Rád bych začal jazykovou stránkou tohoto rozhovoru. Ty používáš zájmena they/them, resp. they/he. V textech v rámci Ceny Jindřicha Chalupeckého je použit obojí tvar, tedy ve formě byl*a. Souhlasíš s tím, abychom to v psané formě rozhovoru udělali stejně?
Ezra Šimek: Když o sobě mluvím, tak střídám ženský a mužský rod. V psaný formě je určitě jednodušší použít oba tvary s hvězdičkou.
VN: To nás přivádí k tomu, že čeština je hodně genderovaný jazyk. Zároveň jazyk hraje v životě trans* nebinárních lidí důležitou roli, proto mě zajímá, jak se k češtině jako k jazyku stavíš. Ve své tvorbě používáš výhradně angličtinu, a to nejen kvůli tomu, že žiješ a studuješ v zahraničí.
EŠ: V češtině je to pořád zkoušení toho, co funguje a co ne, protože v angličtině je to už docela daný. Obecně co se týče celého diskurzu identity, slovní zásoby, artikulování identity, je hodně náročný to překlopit a přeložit do češtiny. Taky záleží na tom, v jaký jsem situaci. Teď třeba víc používám mužskej rod, pokud jsem ale v prostředí, kde ty lidi moc neznám, tak musím hodně ohledávat, co je vlastně možný. Často je to nepříjemný a náročný, ale jinak to nejde a je nutný pokoušet hranice. Když mám možnost, tak přepnu do angličtiny, protože je to jednoduše víc komfortní.
VN: Máš hodně bohaté studijní zkušenosti. V Praze jsi studoval*a na FAMU v Ateliéru nové estetiky, v Brně na FAVU jsi byl*a na stáži v Ateliéru performance. Teď studuješ ve Vídni, jednak na Akademii digitální média a pohyblivý obraz a zároveň program TransArts na Universität für angewandte Kunst, na Vysoké škole výtvarných umění v Bratislavě pak studuješ obor Dejiny a prax súčasného umenia. Máš tím pádem vhled do fungování podobných institucí v různých zemích. Vnímáš nějaký zásadní rozdíl v jejich přístupu?
EŠ: Nejvíc to asi pozoruju, když porovnám Vídeň s Bratislavou. Jednak jsou to samozřejmě odlišný obory, v Bratislavě je to teoretickej obor, na Akádě a Angewandte je to ateliérová výuka. Největší rozdíl je asi v zaměření těch škol. Právě vídeňská Akademie se prezentuje jako tzv. „nebinární“ univerzita, což je sice ještě daleko od pravdy, ale je tam několik seminářů týkajících se queer a dekolonizačních přístupů, je to skvělej prostor na queer edukaci a diskurz. Do bratislavskýho prostředí se queer diskurz terpve dostává a postupně etabluje. Hlavně na teorii mám pocit, že jsou spíš zaměřený na východo-evropskej kontext, jeho vztah k západu a hledání vlastní nový identity. A to je 60 km od Vídně, kde je úplně jiná atmosféra, hodně otevřený a inkluzivní prostředí. Je superdivný, když to dennodenně střídáš. Na FAMU se to posunulo hodně, Ateliér nový estetiky v tom byl hodně výjimečnej.
VN: Název programu TransArt na Angewandte by mohl někomu evokovat, že je zaměřený na otázky identity. Je to tak?
EŠ: Nene, spíš jde o transdisciplinární studia, průsečík mezi teorií a praxí. Snaží se zahrnout všechno. Jsem tam skoro dva roky a zdá se mi zajímavý, že je to mnohem míň queer, než jsem si původně myslel*a. Lidi tam víc pracují s nějakou abstraktní myšlenkou často bez společenskýho nebo jinak angažovanýho podtextu, samozřejmě to může být jen subjektivní dojem. Ale v tomhle je určitě lepší Akademie, kde ten můj ateliér vede Constanze Ruhm, ikona feministickýho filmu, je výrazně zaměřenej na film, lidi tam řeší hodně intenzivní témata týkající se třeba rasy nebo identity.
VN: Na výstavě laureátů/tek CJCH jsi představil*a Joyful Flame, který s divákem*divačkou komunikuje trošku jiným způsobem než v dřívějších projektech. Ty byly často skrze vizualitu sociálních médií přímočařeji edukativní v otázkách queer, trans* a/nebo nebinární identity. Tady ale promlouváš výrazně metaforičtějším a narativnějším způsobem. Proč?
EŠ: Jednak jde o experimentování s vizuálním jazykem. Celá moje předchozí praxe byla postavená na práci se sociálníma médiama, specificky s Instagramem, kde to bylo přímo propojený s tématem politiky identity. Ta direktivní edukační stránka taky souvisela s řešením vlastní identity, kdy jsem zrovna zjistil*a, že jsem trans* nebinární a chtěl*a jsem, aby to ostatní pochopili a reflektovat tak nový pochopení mý i obecně trans* identity. V určitej moment jsem měl*a pocit, že už bylo řečeno to, co bylo třeba. Uvědomil*a jsem si, že chci dál pokračovat s edukací, ale možná najít jiný prvky, jak to komunikovat. Proto teď pracuju s víc fiktivním přístupem právě skrze rozvíjení postav kovboje a čarodějnice, obě zrovna prožívají velkej kulturní boom a tím pádem jsou jejich příběhy lidem bližší a srozumitelnější jako metafory širšího kontextu. Ty postavy sice nechávám mluvit za sebe, ale pořád sdělují to, co potřebuju. Jde o testování různých cest, jak komunikovat s publikem, akorát jemnějším způsobem.
VN: Narazili jsme na postavy čarodějnice a kovboje. Jaké archetypy mají zpodobňovat? Proč sis vybral*a zrovna tyhle „mluvčí“?
EŠ: Tenhle narativ vznikl během workshopu Salzburg Summer Academy s Annou Daučíkovou. Hodně mě tehdy zajímala apropriace kovboje jako superheteronormativní postavy, která je vzatá z working class historie. Ta se pak z představy kovboje vytratila, stejně jako další komplexnější otázky spojený s historií Spojenejch států. Historicky s tím v Česku samozřejmě nemáme nic společnýho, ale ta popkulturou apropriovaná figura kovboje je tu dost vžitá. Čarodějnice pro mě byla zajímavá jako součást marginalizovaný skupiny, která byla perzekvovaná, protože představovala hrozbu vůči tehdejším mocenským strukturám. Mám pocit, že tuhle pozici do jistý míry převzala trans* komunita, z níž konzervativní část společnosti vytváří zástupnej problém, kterej populistický politický síly používají jako nástroj odvedení pozornosti. Čarodějnice-léčitelka je pro mě metaforou spolužití, kolektivní, vzájemné péče.
VN: Dalo by se říct, že ten kovboj putuje směrem k čarodějnici?
EŠ: V prvním filmu putuje kovboj krajinou a učí se o dějinách honu na čarodějnice, přestává být obrazem binárního hrdiny na ose dobro-zlo. Během cesty dochází k dekonstrukci identity kovboje, uvědomuje si, že je trans*. To pak pokračuje ve filmu Joyful Flame, kde vyhledává čarodějnici, aby mu skrze svoje znalosti léčitelství a bylin pomohla s tranzicí, což už film neukazuje. Končí to tak trochu cliffhangerem.
VN: Chystáš se s motivem trans* tuláka/kovboje pracovat dál, nebo to považuješ za uzavřenou kapitolu?
EŠ: Mám pocit, že to potřebuje ještě nějak uzavřít, ale teď se spíš chci věnovat motivu čarodějnice. Určitě chci pokračovat ve zkoumání možností, jak takhle komunikovat otázky identity. Zajímá mě taky představa nějakého personal hero, kterej bojuje za práva trans* komunity a nepřestává, dokud se rovnoprávnosti nedocílí. Mám pocit, že dokud já budu bojovat za ta práva, tak se bude objevovat i ten kovboj nebo jeho další variace. S kovbojem jako archetypem hetero-hrdiny mi přijde důležitá reference apropriace jeho pozice gay komunitou přes filmy jako Zkrocená hora a další. Kovboj je prostě odkaz systému, který potřebujeme změnit, a proto ho nejen já stavím do role někoho, kdo se musí odnaučit, co znal, a dospět k širšímu chápání.
VN: Na první pohled je jasné, že je ve tvých pracech důležitá rešerše, ať už teoretická, nebo beletristická.
EŠ: Nejvíc mě ovlivnily texty Paula B. Preciada. Teď hodně čtu Silvii Federici, protože zkoumá právě vztah mezi procesy s čarodějnicemi a kapitalismem. Inspiraci beru i od jinejch autorů/autorek, jako jsou třeba Johanna Hedva, Tai Shani nebo Jenny Hval. Potom samozřejmě science-fiction, třeba Octavia E. Butler. Všechny tyhle jména v poslední době vstupujou víc a víc do obecnýho povědomí a to mě fakt těší. Zároveň pořád čerpám z nejrůznějších kanálů insta nebo tiktokovýho aktivismu. Než se určitý věci dostanou do pozice teorie a celospolečenskýho diskurzu, často se napřed objeví třeba v nějakým krátkým videu mladýho queer člověka.
VN: Na závěr možná trochu praktické stránky – co tě teď čeká?
EŠ: Budu mít výstavu v listopadu v Galéria Medium v Bratislavě, kde chci rozvíjet to, co bylo ve Veletržáku, možná se vrátit k fotce. Předtím ale jedu na rezidenci do New Yorku, kde bude určitě jako vždycky spousta impulzů a hlavně živoucí komunita podobně smýšlejících lidí. Zároveň chci v klidu zpracovat ten poslední rok a nechat si čas na další výzkum a psaní.
