Křehké médium jako nosič suverénních narativů, i tak by se možná dala v jedné větě popsat výstava Michaely Spružinové v Pragovka Gallery. Dokreslující adjektivum? Vzrušující. Hravé. Vtipné. Michaele se daří ve stojatých a poměrně konzervativních vodách českého skla (nehovoříme-li o designu, ale o volném umění) vytvářet docela solidní vír. Máte pocit, že se jí tento lámavý materiál v ruce mění na barevnou plastelínu, ze které tvaruje zábavné situace ve správném bpm rytmu současné doby.
Navzdory tomu čerpá výstava Pohlednice z pouště z historie. Nalezené kusy střepů ze zavřené sklárny Egermann seskládává autorka do koláží, vrství je a citlivě převrací, aby našla tu správnou kompozici. Vznikají abstraktní výjevy, skleněné reliéfy, krajiny jako ze starých pozdravů z cest. Nostalgickou náladu však při delším pozorování přeruší prozření, že se spíše než na kopce a dálavy díváte na rozkročenou mužskou postavu, ejakulující penis nebo zadek paviána. V případě některých děl se tyto scény za nic neschovávají a otevřeně referují o současné společnosti. Její pravdivý odraz vidíme v naleštěných kusech skla, prostřednictvím kterých verbalizuje tabuizovaná témata, jako je smrt, rostoucí propast mezi bohatými a chudými, sexuální turismus nebo odvrácená strana mateřství. Kritický komentář k současné kultuře však balí do příjemně měkké podušky naplněné nadsázkou a vtipem, což působí na člověka zahlceného všeobjímajícími problémy současného světa jako značná úleva.
Médium skla si Spružinová ochočila a teď si hraje. Technicky dokonale zvládnuté řemeslo demonstruje s kurátorkou Vendulou Fremlovou nejen na nasvícených kolážích. Ve výstavě se nachází také site specific instalace, dovolenkové diorama a díla vytvořená unikátní technikou tahaných skleněných nití nebo lámaných tlustých tyčí. Autorka se nebojí přiznaně pracovat s náhodou, která je při 700 °C často rozhodující. Za díly stojí hodiny náročné práce, které si při pohledu na lehkost, jakou k nám díla promlouvají, vůbec neuvědomíme.
Spružinová představuje sílu svobody v umění, dloubá do hranic možného v tak klasickém médiu, jakým je sklo, a ostrým střepem srozumitelně poukazuje na novou škálu možností. Při příchodu do prostor galerie mám pocit, jako bych si po dlouhém spánku právě ošplíchla obličej příjemně studenou vodou. Nebo třeba elixírem mládí.
