Výstava portrétů Lenky Štěpánkové proběhla jako zdánlivě klasická přehlídka obrazů, svým výzkumným podhoubím však vybočuje z jednorázové výstavní události. V rámci projektu Hostky malířka vyobrazila přes dvě desítky sobě blízkých i vzdálenějších žen, vždy během dvou hodin, načež každá měla se svou podobiznou rok žít. Poté toto období písemně zhodnotily a vyfotily umístění svého obrazu. Z textově-vizuálních reflexí pak pro výstavu vznikla střídmá, elegantně modro-bílá brožura, uvedená kurátorským textem Petry Widžové a dopisem Lenky Štěpánkové coby odpovědí na upřímné reflexe hostek. Tento participativní přístup tak na výsadní pozici nestaví autorskou suverenitu tvůrkyně ani její interpretace vztahů s hostkami, nýbrž velkorysým způsobem dává ženám prostor stát se spoluautorkami.
Texty ve své ponechané syrovosti, místy až neobratné, zůstávají upřímné jak k různorodosti osobností svých autorek, tak k jejich zakoušení často nelehkého, intenzivního soužití s vlastní podobiznou. Modernistická zkratka, barevná modelace těl a dynamická malba, jež se v průběhu projektu vytříbila, věrně zachycují hostky v jejich momentálním zamyšlení. Každodenní konfrontace s tradičním formátem portrétu pak mimo jiné ohledává limity pozornosti, již si je žena schopna a ochotna věnovat v intimním, avšak často sdíleném prostoru domova.
Na osobní zkušenosti hostek a téma přátelského sdílení zde navazuje i obecnější rovina témat ženských protagonistek – vnímání ženského úspěchu, trvalost ženského odkazu a v neposlední řadě socioekonomická pozice (ne)výtvarných tvůrkyň. Ta do značné míry determinuje možnosti (sebe)realizace a ústí – dle výstavou vzpomínaného, téměř 100 let starého eseje Virginie Woolf – v jasný požadavek na vlastní pokoj na práci.
Tento pokoj se v galerii pomyslně zhmotňuje včleněním schematického, modrou kovovou konstrukcí vymezeného kvádru doprostřed prostoru. Nekompromisní ve své materialitě, křehký ve své transparentnosti. Nekonkrétní, naznačený, nadějeplný – podobně jako opatrně vznášený požadavek na tento díl soukromí. Zčásti zabydlený portréty, jejichž různé formáty vstupují do dialogu s minimalistickou architekturou Galerie Cifra.
Hostka je zde návštěvnicí – na výstavě, u žen doma, v ateliéru; a zároveň souputnicí – trvalou připomínkou, dvojčetem, které Lenka Štěpánková vytvořila těm, kdo žádné nemají, je zde otázkou i odpovědí, zrcadlem i samostatnou bytostí. Přáním i potřebou vyrovnanějších možností ženského, ale zejména lidského sebevnímání a sebepřijetí.
