Kurátorka současného umění a galeristka v jedné osobě se ve své introspekci nad současným českým trhem umění zamýšlí nad rozmanitostí a spektrem sběratelských chtíčů, které vedou k dlouhodobému sbírání klasického média malby v kontextu české umělecké scény. Zaostřeno je především na nejvyhledávanější relikt – tedy malbu, která přežívá staletí – i na nezastavitelný vývoj a možnosti nových médií.
Fenomén obrazu už se snažilo několik generací umělců, převážně konceptualistů, nabourat a dostat ho mezi přehlížená rezidua. Při kvalifikování umění se však malbu nikdy nepodařilo úplně oslabit. Tradice se špatně vymazává ze společenské paměti a přijímání informací skrze obraz je silnou potravou pro jeden z nejdůležitějších lidských smyslů. Tímto tématem se zaobírala historička umění Milena Slavická, která se snažila o revitalizaci obrazového fenoménu. Její výstavní projekt Poslední obraz z přelomu let 1997–1998, který se uskutečnil v Galerii Rudolfinum, otevřel debatu nad závěsným obrazem a rozvířil vody. Horizont událostí spojených se sbíráním malby v dnešní sběratelské ekonomice je ideální zkoumat po roce 2000.
Laureáty prvních ročníků Ceny Jindřicha Chalupeckého od roku 1990 se stávali malíři – počínaje malířem Vladimírem Kokoliou, pokračuje malířskými osobnostmi Martinem Mainerem, Petrem Niklem a Jiřím Černickým. Ceně se dostalo velké váhy a pro mnohé laureáty znamenala potvrzení úspěchu jejich budoucí kariéry. Mimo to se také od roku 2007 na poli současného umění uděluje Cena kritiky za mladou malbu. Tato soutěž pomáhá vyhledávat nové přístupy v malířské tvorbě u nejmladší generace malířů do 30 let. Eminentní zájem o sledování především malířů je jasným signálem i pro sběratele současného umění. Ti při ohraničení svého vkusu volí několik aspektů, které seskládají pyramidu emocionální hodnoty uměleckého díla, která je velmi individuální.
Z mého pohledu se v českém prostředí objevuje skupina sběratelů, již na začátku nevědomky vyrazí na velké monografické výstavy a postupně se jim umění dostává pod kůži. V tomto případě se mnohdy opakuje scénář prvního seznámení a nakoupení prvních děl. To však nepokračuje v dlouhodobé strukturovaném sbírání. Svou roli v tom hraje několik měřitelných faktorů: finanční možnosti, status quo, oživení vlastního bydlení a zapojení se do hry. Samozřejmě jsou sběratelé ovlivněni komparací trendů na historické křivce, která se ve vlnách obměňuje. Jak je tedy zřejmé, po stále trvající tendenci figurativní malby se pozvolna přechází k bezpředmětnému dílu až k abstrakci, která zdůrazňuje formální prvky a rozpoznatelný rukopis. Později se sběratel začne rozhlížet po dalších médiích – soše, plastice, sklu, instalaci a fotografii. Dalším důležitým faktorem pro začínajícího sběratele je moment, kdy má šanci potkat tvořícího umělce naživo a vytvořit si k němu osobní vztah. Málokdo dokáže oddělit umělce od uměleckého díla. Řadě sběratelům se při volbě rozšíření vlastní sbírky promítne do emocí dojem z osobnosti, která mu je blízká a sympatická. Tento psychologický aspekt souznění s podáním vnitřních emocí a zkušeností se promítá ve vytváření vazeb na konkrétní charakter umění. Stejně tak to utužuje touhu po sbírání něčeho jedinečného od reálného „umělce-mediátora“, jenž umožňuje ztotožnění s pohledem na „svět, ve kterém žijeme“. Stále se tímto přirovnáním z úst Jindřicha Chalupeckého dá tato esence brát jako podstatná pro charakter sbírání současných sbírek.
Při sbírání umění se člověk odhaluje a ukazuje své preference a touhy. Jakmile se sbírka pod rukama sběratele začne rozšiřovat, začne přemýšlet nad dlouhodobějším potenciálem a nárůstem měřitelných hodnot za dané umělecké dílo a pouští se do mapování sekundárního trhu. Dnes se těžce odděluje umělecké dílo od tržní ceny, jelikož se na umění díváme jako na prodejný artikl. Sběratel se také seznamuje a poznává s komunitou dalších milovníků umění, kteří při sbírání vyhledávají podobné zdroje emočního naplnění.
Jak se dílo stane atraktivním a chtěným? Odpovědí může být rozměr popularity umělce. V případě, že se jeho jméno v éteru často skloňuje a při jeho vyslovení se řada lidí rozpomene na jednoznačný rukopis, který utvrzuje jeho silnou virtuozitu v malířské formě, je to z velké části podíl na růstu zájmu o konkrétní artefakt. Čím dál více se také pozoruje provenience díla, z jaké privátní kolekce pochází. Když zohledníme indexy a žebříčky žijících autorů s analýzami úspěchů a viditelnosti na poli výstavnictví, tak jakmile jsou tato jména vidět a slyšet, zvyšuje se jejich kredibilita a ta narůstá dle kontextu vystavujících, daných příležitostí vystavovat ve výjimečných prostorech prestižních muzeí a galerií a především propojením známých osobností z prostředí umělecké kritiky a teorie. Funguje to na bázi řetězových reakcí. Pokud umělec pronikne do vysoce ceněné společnosti mezi nejvyhledávanější umělce, je pokles o jeho zájem v podstatě mizivý. Převládající síla malby tkví také ve faktu, že malíři a malířky jsou nejpočetnější skupina v celé škále médií.
Síla obrazu se dá demonstrovat i na nových technologiích virtuálního světa. Ruku v ruce s paralelním zdokonalováním obrazu a fotografií, se počítačově generují umělecká díla, která fungují jako smyšlené rovnice v bezbřehosti vypočtených variant. NFT upevňuje roli fyzického obrazu a kóduje pod sebe autenticitu autorství. Bleskové čtení viděné reality kolem nás umožnilo vizuální přenos obrazu, který je oknem do pozorovaného světa či do nitra umělecké duše. V množství vizuálního obsahu se vyhledávají ikony.
Jaká umělecká díla jsou v kurzu a kdo je vyhledává? Vynikající a stále platnou poučkou je útlá kniha teoretika Johna Bergera. Pod titulem Způsoby vidění je skvěle shrnuto, proč jsme donuceni dílo vlastnit a jaké jsou vášně či motivace majitele. Poté co se smíříme s rovnítkem, že umělecké dílo je z dnešního pohledu objekt zájmu/produkt, který konzumenta živí majetnickými choutkami, zjistíme, že toto pouto vytvořila především reklama. Ta vychází ze starého fenoménu olejomalby a vybrala si z ní škálu reprezentativních složek lákajících ke koupi. Na tomto principu je založen nejúčinnější kanál dnešního světa a to jsou sociální sítě. V okamžiku jste ve stopách života umělců a nahlížíte do ateliérů. Můžete je stopovat v neomezeném terénu, v anonymitě a tím se také stírají hranice. Umění se více civilizuje, čímž se také částečně osvobozuje od politických nebo mocenských vlivů.
Přiblížíme-li se ke konkrétním jménům, jež jsou obsaženy v soukromých sbírkách, jsou ve vedení autoři a autorky střední a starší generace. V rychlosti sdílení se mezi lidmi víří vášeň o úlovek uměleckého díla velmi rychle a umění útočí ze všech stran. V médiu malby se velmi zvýšil zájem o díla malíře Josefa Bolfa, který je stabilním a etablovaným autorem už přes dvě dekády a jeho nihilisticky naivistická malba velmi rezonuje s českou mentalitou, která si velmi dobře pamatuje omezení v minulých režimech před otevřením bujarých devadesátých let. Stejně tak je vyhledáván Jiří G. Dokoupil, Daniel Pitín, Jakub Špaňhel, Jiří David, Viktor Pivovarov, Jiří Černický, Lubomír Typlt, Ján Mančuška, Adam Štech, Veronika Holcová, Patrik Hábl, Jiří Petrbok, Petr Nikl, Jan Merta, Michael Rittstein, Vladimír Kokolia. Pokračující střední generaci například zastupují malíři a malířky Pavla Malinová, Igor Hosnedl, Jan Kaláb, Pasta Oner, Vojtěch Kovařík, Jan Vytiska, Jan Šerých, Vladimír Houdek a Jaromír Novotný.Odpovědí na aktuální malířské trendy se pokusím analyzovat a popsat převládající preference českých sběratelů. Čeští sběratelé jsou ve velké míře konzervativní jedinci, nevyhledávají risk a experiment. Sofistikovaně pozorují zájem většiny a přidávají se k mainstreamu. Občas se u nich objeví vůle a podpoří mladé začínající autory. To je pro ně chvilka adrenalinu, mohou pozorovat vývoj a mít pocit dobrého odhadu, který ovlivňuje okolní sběratelské prostředí. Tento fenomén je očividný také na návštěvnosti klauzur a diplomových prací na pražských školách AVU a UMPRUM, které během posledních 5 let bývají početně obráženy širokým zástupem diváků a podporovatelů. Zaostřením na figurativní malířské projevy se ve společnosti zrcadlí zájem o individualitu a konzumenti umění se promítají/převtělují do konkrétních figur. Rys individualismu narůstá v době, v níž hledáme vlastní hrdiny, božstva a upínáme se k ikonografiím, které jsou proměněny v čase s aktuálními prvky. Ve světle těchto proměn nejvíce zazářil mladý malíř Vojtěch Kovařík. Ve svém věku se tomuto českému malíři podařilo vstoupit na zahraniční trh pod zastoupení prestižních světových galerií a překročit milionovou hranici za závěsný obraz. Sílí také žánr portrétu, který byl řadu let nahlížen s opovržením. Oko českého sběratele také selektivně míří k lokálním českým umělcům cíleně, jelikož u nich převládá také nutnost podporovat vlastní autory a udržovat tuzemský ekosystém. Z mnoha důvodů je to logické východisko, jelikož tu po éře komunismu trh s uměním začal narůstat a pozice oceňování umění mohla mít vzestupnou tendenci.
Fenomén figurativní malby je obohacen o vizualitu z mediálního světa, módního průmyslu a také o tržní aspekty. To samozřejmě nabízí nové souvislosti a asociace. Heroizování postav a stylizace do signifikantních ikon je velmi atraktivní přístup k nové senzibilitě. Milovník umění v tomto boji s vlastní necitlivostí podléhá opakujícím se atributům (kulturním ready-mades) a propadá vášni zařadit se do hlavního proudu. V malbě se hraje dle nových pravidel, paralelně vedle sebe koexistují odlišné styly a autoři/autorkyjsou tajemní v návodech čtení obrazu. Musí to být malba konceptuálně obohacená. Tento poznatek, který se stal trendem a výrazem počátku 21. století, velmi dobře demonstroval svou uměleckou kariérou legendární Jiří G. Dokoupil. Prolomil zahraniční bariéru a vytvořil globální jazyk umění, který přechází pod konceptem odlišných technik.
Karolína Juřicová je kurátorka, galerijní manažerka a partnerka společnosti DSC gallery.