Moemi Yamamoto (*1985) představila tuzemské veřejnosti svůj třetí sólový projekt pod názvem Prequel. Tento krok se jeví jako poměrně neobvyklý – málokdy se u autorů setkáváme s vystavováním starších prací (v tomto případě se jedná o cyklus vytvořený ještě v Japonsku před studiem na AVU). Nabízí se proto porovnat tyto práce s pracemi aktuálními a zkoumat, k jakým změnám došlo.
Jedním z nejvýraznějších pocitů po vstupu na výstavu je celková tonalita a texturální měkkost vystavených děl. Ačkoliv se výjevy Yamamoto obecně odehrávají za soumraku, tentokrát jejich hloubce napomáhá i samotná technika – olej na plátně nahrazuje spojení pastelu, ručně vyráběného papíru washi nalepeného na dřevěných deskách a výluhu z čaje či kávy, přičemž některé kresby doplňují organicky tvarované dřevěné rámy. To vše společně s přírodní tematikou na první pohled vzbuzuje atmosféru nenuceného domáckého přítmí. Tato idylka se ale v momentě, kdy začneme obsah jednotlivých kreseb interpretovat, bortí.Napětí autorka v tomto cyklu buduje prostřednictvím motivu vody. Voda je často spojována s hlubinami podvědomí, proměnlivostí a plynulostí, lze ji chápat také jako symbol života a zrození. Yamamoto typickou vizuální směsici čerpá z vlivů gotiky, renesance a surrealismu, kde vidíme lesní bažiny či bujné zahrady chrámů, kolem nichž se čeří vodní hladina. Svět rostlin, zvířat a lidí se pomalu prolíná, překračuje práh každodenní reality a přerůstá do krajin prodchnutých erotikou, mystikou a posvátností. Hypnotičnost vodního elementu se pak nejvýrazněji ukazuje v tajemné postavě s lasturou místo obličeje: jednou tiše dohlíží na koupající se ženy (dílo The Terrace Paula Delvauxe by mohlo být protipólem tohoto obrazu), podruhé pózuje pro lekci portrétování. Pod povrchem těchto prací lze však tušit neviditelné podvodní proudy, jež dávají o své existenci naplno vědět v současných obrazech, jako jsou Místo, kde se ty staneš mnou a já tebou (2022), Kdo jsem, kde jsem (2022) či Lázeň (2023).
Autorce se daří přibližovat k japonskému slovnímu spojení „bon’yari shite“ – „dívat se nezaujatě, bez předsudků“. Moemi Yamamoto si přitom šikovně dopomáhá japonskou paralelní perspektivou, jež se na rozdíl od lineární perspektivy nesoustřeďuje na mizející bod v dáli, ale dovoluje nám, abychom se ocitli přímo v dané scéně – může mít výjev pod sebou, nad sebou, kolem sebe, být součástí onoho napětí, které dopomáhá snové spletitosti, již Yamamoto skrze své kresby a současná plátna ukazuje.
