Po letech se Artwall stala součástí panoramatu pravého břehu Vltavy stejně, jako se jeho výstavní program stal častým námětem hovorů v pražské hromadné dopravě. Galerie je součástí diskurzu nejen v pražské artové bublině, ale hlavně mimo ni. V rámci své dramaturgie dává prostor umělcům komentovat důležitá témata prostřednictvím výstavní plochy, ale také prostřednictvím svých doprovodných programů.
Od ledna na zdi visí zvětšeniny fotorealistických maleb z cyklu Lebensraum Marcela Mališe. Každá z nich zobrazuje lidskou hlavu ve vakuu igelitové tašky s logem. Vystupující obličeje jsou zachyceny v momentu, kdy se jim místo vzduchu v ústech a nose v němém výkřiku ocitá jenom plast. Instalace je vcelku efektní a její poselství jasně srozumitelné. Je ovšem výběr z cyklu pro tuto výstavu také aktuální?
Motivy tašek nadnárodních oděvních nebo potravinových společnosti dusících spotřebitele lze chápat jako kritiku monopolizace trhu s potravinami a levné spotřební módy. Respektive, autor tematizuje absenci možnosti volby alternativ prostřednictvím zobrazení spotřebitele coby tápající loutky v rukou nadnárodních firem.
Cyklus maleb vznikal v průběhu několika let. Je tedy možné, že některá vystavená díla patří k těm dříve vytvořeným. Nabízí se myšlenka, že v době, kdy jsou spotřebitelé stále lépe informovaní o dopadech svého chování a stále více využívají udržitelnější modely ekonomiky, zůstává tento nejdostupnější model utrácení jako jakási guilty pleasure. Nakonec, autoasfyksie je rovněž nebezpečnou formou navození stavů rozkoše.
V reakci na ruskou agresi vůči Ukrajině autor do série zakomponoval také motiv nákupní tašky s nápisem v azbuce a matrjoškou. Černá barva tašky a samotná kompozice odkazuje na kukly zajatců mučených v Guantanámu. Tento silný moment je bohužel devalvován zasazením díla do série kritizující spíše agresivní strategie obchodních řetězců.
Jak se ukazuje, nejcitlivějším místem společnosti je její (ne)informovanost. Na základě ověřených informací s větší pravděpodobností učiníme správné politické nebo ekonomické rozhodnutí. Je proto zarážející, že se vedle již zmíněných logotypů objevuje také motiv časopisu The Economist. Zařazení loga týdeníku, jehož jméno patří mezi synonyma kvalitní žurnalistiky (a zdaleka nepokrývá jenom ekonomická témata), je záhadou i pro informovaného diváka.
Název výstavy, zvolen autorem kvůli konotaci s nacistickou strategií dehumanizace části obyvatel vedoucí k holokaustu, nakonec zamotá divákovi hlavu více než snaha prohlédnout si obsah každého z rámů v rychlosti projíždějící sedmnáctky.
