Dívám se do očí tří Plavkyň, portrétované krávy a do blizen a pestíků kytic. Přes veškerou stylizaci jsou si ty organismy neskutečně podobné. Když je znáte, tak je poznáte, jako když se luskne prstem. Lusk a jste tam. Je v tom něco instantního jako kouzlo, jako když vypijete nějaký lektvar. Ale tím to zdaleka nekončí, je to jen hádanka na začátek, kterou vůbec nemusíte rozluštit. Stonky kytek jsou tlusté jako roury a toto potrubí vás zavede dovnitř obrazu, kde se dějí další věci, o kterých na povrchu vypovídají vrstvy i tenká místa malby plošně rozprostřené jakoby nic – ve skutečnosti ale pečlivě uvážené a komponované tak jako robustní tvary postav a jiných těl a tenké linky očí a detailů, které prozrazují jedinečnost, výraz, emoci. Proč? Abyste zažili to, co nestíháte běžně, ale co máte někde uložené, schované.
Pro koho jsou ty obrazy? Jako by neměly jen toho všeobecného diváka, jako by patřily těm, kdo jsou na nich zobrazeni a jejich okruhu, a zvláštním způsobem je všechny vzájemně spojovaly. Jako by všechny Haniny obrazy patřily k sobě, držely pohromadě příběhy této početné rodiny lidí starších, mladých, dětí, zvířat, věcí. Animistický duch vykukuje ze zátiší, která jsou o květinách stejně jako o lidech, u kterých kvetou ve vázách na stolcích s kosmetikou, sladkostmi a farmaky. Domníváte se, že tito lidé jsou ženy, ale není to nutné. Trochu se s nimi ztotožňujete, ale není to nutné. Ženy a květiny a Hanina vážnost i ironický úšklebek. Postmoderna, feminismus, lokálnost, klenoty Haniny tvorby v historicko-uměleckých heštezích.
O portrétované jde, ale Haně nejde o to mapovat scénu. Jde o vyjádření blízkosti, která v sobě nese nejen to uspokojivé, bezpečné a krásné, ale i to zraňující, táhlé. Nejen „oči hluboko dokořán“1, ale i těla obalená pozorně zdokumentovaným módním stylem. I Hana je svou modelkou a na obrazech se jmenuje Hana. Většina jejích obrazů se jmenuje takto prostě, protože Ilona, Nina, Dita, Hana, Petr i Pavel jsou vesmír☺. Za obrazy stojí příběhy, které patří buď modelům a modelkám, nebo autorce, nebo všem. My zpovzdálí je většinou nerozklíčujeme, není to nutné, naopak máme silnou důvěru v jejich existenci, víme, že se staly a tvoří důvěrnost mezi Hanou a jejími přáteli, přítelkyněmi, jejich dětmi, zvířaty, věcmi a kytkami.
Portrétované krávy, které se jí pásly před chatkou na Bíle, nejsou reprezentantkami kravského druhu, ale jsou to individualizované bytosti, například Velká, Černá nebo Malá nebo Temně plavá, se svéráznými pohledy a výrazy. Stejně tak skot, který se pase s divokými koňmi na Kozmických ptačích loukách, o kterých Hana připravila reportáž do výstavy Uprchlá, našel skrýš, stále uniká v městské galerii PLATO v podobě velké nástěnné malby a menších maleb, se dívá ze zdi zcela jedinečným způsobem, který mluví jak o svém druhu, tak o něm samém a o relativitě toho, kdo koho pozoruje. To vůbec není tak jednoznačné, jak se lidem zdá. Proto Hana pozoruje jak jako člověk, tak jako zvíře, zpětným pohledem na sebe a lidi, jak se přibližuje zvířatům s dalekohledem na krku a místy jako oni po čtyřech.
Přestože Hana věnuje mnoho pozornosti protagonistům života kolem ní, od přátel jednotlivě nebo v párech či rodin nebo jejich dětí přes ptáky, psy po další, často hospodářská zvířata, tyto spřízněnosti, tyto měkké konspirace se týkají ještě zvláštnějším způsobem žen. Ženy bez mužů, v párech i s dětmi spiklenecky mrkají na nás, co stojíme mimo obraz na znamení porozumění, které jiskří, a jak se zdá, přetrvá ještě mnoho let. Hana nezůstala zabalená do postmoderního balíčku, je v živém spojení se školáky a školačkami (v obrazech to můžeme vidět třeba v cyklu Tady je ale veselo) a nejedná se jen o obligátní vztah učitelky a žactva. I mladá ostravská scéna Hanu „bere“. Hana ale zůstává ve spojení i s generací ostravské skupiny Přirození, se kterou umělecky vyrůstala.
O Haně se říká, že je ženskou reprezentantkou ostravské umělecké scény – také by mi to nebylo příjemné – zvláště, když jí jde o jiné, daleko pevnější pouto než jen přítomnost na scéně. Můžeme to třeba pochopit, když se podíváme na soubor drobných prací Ilustrace na obalech. Hana recykluje potravinové obaly k tomu, aby zachycovala dění kolem sebe. Obaly jí slouží jako skicák, který ale nese výslednou podobu, malé obrazy, z nichž některé Hana ráda věnuje svým přátelům, přítelkyním nebo známým. Prohlubuje tak prostor pro výměnu, pocit sounáležitosti s okolím a starost o propojenou skupinu lidí. Jde o další jednoduchou věc, která se v dlouhém čase trvání transformuje do souvislého celku umění a sdílení.
Jsme tady. Název cyklu, ve kterém se zase vyskytuje výraz tady. Tady kde? Na Zemi? V Ostravě? Naživu? Spolu? Jednoduché konstatování a bohatost nabízejících se interpretací. A také kdo? Ženy, Ostraváci a Ostravačky nebo prostě lidi? Chtělo by se ptát dál: Jak jsme tady? Tato prostota není prosta filozofie ani aktivního občanství, ani uměleckých souřadnic. Známé je Hanino přátelství s Janem Balabánem, Jsme tady si s jeho vědomím půjčila a naplnila po svém.
Za Haninými obrazy (a když říkám obrazy, myslím i kresby) se choulí celé dějiny umění, od Theodorikových raně středověkých maleb svatých s jejich atributy až po modernismus. Od osudového poetična ostravského undergroundu po komiksovou naraci. Snad také schválně opakuje rozdělení umění na zavedené žánry (portrét, zátiší) a rozdělení přírody na lidi, zvířata a květiny. Je v tom pořádku i něco podvratného. Pokora a vzdor. A možná to dělá proto, že svět je komplikovaný, a toto zjednodušení prostřednictvím známých kategorií, redukovaného pozadí, příběhu uloženého v portrétu nás zastaví, nechá nás v rámci toho, co známe, se zaměřit na detail a neznámé a ponechá nám prostor pro komunikaci s obrazem nebo i soustředěné cestování mimo něj.
Jeden větší katalog Hany Puchové se jmenuje Zastavený čas (GVUO, 2017). Čas je určitě ve hře. Společný čas, který vzdoruje času lidí vytěžovanému podobně jako uhlí ostravské pánve. Je to to první, co vás napadne, když se díváte do očí portrétovaným osobám a ony se dívají na vás. Ale právě díky tomuto hypnotickému spojení čas není zastavený, je jen zpomalený, aby nám dal možnost jiné zkušenosti z dob, kdy času ještě nebylo málo, tak jako jiných zdrojů. Způsob práce autorky v cyklech možná naznačuje i jistou rituální podstatu zobrazování, malování a ukazování. Přenáší rurální cyklický čas do (post)průmyslového města. Hana Puchová se nás tak možná snaží vyvést z bludného dolu na čas, ze kterého se, jak se zdá, s trochou koncentrace dá vymanit.
1/ Oči hluboko dokořán je autorčin cyklus prací na papíře z let 2004–15
Hana Puchová (1966) vyrůstala na sídlišti v ostravské čtvrti Poruba. Od dětství kreslila. Vyučila se aranžérkou na učilišti ve Frýdku-Místku. Jako aranžérka pracovala v potravinách v centru Ostravy, později dělala knihovnici. V druhé polovině osmdesátých let začala vystavovat kresby a grafiky na neoficiálních výstavách. Působila v okruhu umělců kolem malíře Jiřího Surůvky a skupiny Přirození. Po roce 1989 studovala na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze v ateliéru ilustrace a grafiky u profesora Jiřího Šalamouna. Po studiích nastoupila jako učitelka v církevní škole Přemysla Pittera v Ostravě-Přívoze, kde stále působí. Účastnila se desítek skupinových výstav, od roku 1996 začala vystavovat samostatně.
