V prostoru Černá kostka můžeme vidět grafiky Ivana Chatrného Orchestrální kompozice (1969) a seriální skladbu Milana Guštara Abacus (2002). Jsou představeny v kontextu dvou velkoformátových výšivek (2020–21) Jany Bernartové z cyklu Parametrická digitální struktura kurátorovaných Ninou Moravcovou v Galerii moderního umění v Hradci Králové. Milan Guštar svou kompozici pro tuto výstavu zpracoval i do vi s kruhovým barevným spektrem, které se proměňuje reagujíc na přehrávané tóny skladby. Díla tří autorů se zabývají náhodou, kódováním a procesualitou.
Jana Bernartová se dle svých slov často setkává s kritikou, že její novomediální práce není možné pochopit na první pohled, protože klade veliký důraz na ukryté vrstvy a odkazy k souvislostem. V Černé kostce však tento problém nevzniká, díla konceptuálně uvažující Bernartové totiž přirozeně souzní s kompozicemi jejích uměleckých předchůdců. Na první pohled je jasné, že se díváme na tvorbu inspirovanou nahodilostí matematických vzorců a na estetiku s ní spojenou. Návštěvník, který ví, co je partiturální umění, souvislost pochopí a uvidí v Bernartové výšivkách práci s kódováním. Příznačné je tomu použití textilního díla, v němž můžeme číst odkaz na zdokonalené tkalcovské stavy, které v 18. století stály u vynálezu mechanických počítačů s děrnými štítky. Kruh se uzavírá s pomyslným cvaknutím brda. I divák nečtoucí texty pak může setrvávat v temném prostoru, vnímat Guštarovo barevné spektrum, Chatrného kompozici, rastry od Bernartové a nechat smyslové počitky vytvořit tělu chvíli klidu generovanou kompozicemi vytvořenými precizně programovanou náhodou. Bez obav z rostoucí moci digitálních technologií se zde může nechat vést důvěrou, že s láskou naprogramované stroje klidně mohou umělcům vytvořit struktury a jejich variace, které jsou perfektní právě díky odchylkám a chybám. Plynutí těchto (ne)dokonalých struktur utváří dojem vln v moři. Strojovost se zde dostává do takové fáze náhodné volnosti, až se začíná ukazovat krása spočívající v matematických vzorcích, které jsou základem i přírody a světa kolem nás.
Z textu kurátorky Niny Moravcové pak vyplývá, že současné umění fascinované digitálním světem má mnoho společného i s konkrétním uměním, které v 50. letech zkoumalo – zatím jen teoreticky – souvislosti náhody a digitálního jazyka (viz Max Bense, Max Bill aj.). Tyto širší kontexty kódovaného umění staršího i nového by si zasloužily precizní odborné i výstavní zpracování. Prozatím jen zdatná ochutnávka.
