Při příležitosti letošních 90. narozenin Jana Švankmajera uspořádala Galerie Středočeského kraje průřezovou výstavu jeho tvorby a tvorby jeho manželky Evy. Výstava Disegno interno je sice prezentována jako společná výstava tohoto uměleckého páru, ve skutečnosti se jedná spíše o výstavu výtvarných děl filmového režiséra, místy doplněnou surrealistickými obrazy jeho manželky. Výstava, jejímž autorem je samotný Jan Švankmajer – kurátor Richard Drury zdá se ustoupil zcela do pozadí, vystavená díla jsou doplněna pouze texty buď Jana, nebo Evy Š., často dobovými –, představuje jeho dílo v plné šíři: najdeme zde jeho filmovou tvorbu, kresby a ilustrace, koláže, asambláže či loutkové divadlo.
Expozici otevírá psaný dialog manželů Švankmajerových, který udává tón celé výstavy – místo úvodního kurátorského či biografického textu zde máme „rozhovor“, který je spíše změtí náhodných otázek, a ještě více náhodných odpovědí – slovní dadaistickou hrou bez hlavy a paty. V tomto „dialektickém“ duchu se nese i ostatních pár děl, vystavených před vstupem do zbytku výstavy, kde se však dialog mezi manželi rychle vytrácí a znovu se objevuje jen v pár vybraných místech, jako u arcimboldovských hlav, zobrazovaných zvlášť oběma umělci, či u jejich medijních kreseb.
Výraznou linkou, procházející celou výstavou, je jakási muzeologická či encyklopedická potřeba autora sbírat, hromadit, vytvářet kolekce, které slouží jako jakýsi fantasmagorický odraz našeho světa. Švankmajer je velkým sběratelem, ale z nalezených předmětů také vytváří naprosto zásadní část svých děl – zejména pozůstatky ve formě zachovaných koster vymyšlených živočichů, jejichž tvorba je ve výstavě dána do kontextu klimatické krize a rozsáhlého vymírání druhů: „Jestliže ekologická katastrofa, kterou právě prožíváme, nechává ročně vyhynout desítky živočišných druhů, pak nezbývá, než aby je imaginace nahradila jinými.“ Vytváření paralelních světů se pak v dvojdimenzionální formě objevuje také v projektu Švank-majers Bilderlexikon, který měl být encyklopedií jednoho takového světa, ale pro svůj megalomanský rozměr (a nemožnost v minulém režimu vydat takovouto knihu) zůstal nedokončený. Doprovodné video návštěvnictvu ukazuje rozsah Švankmajerovy domácí sbírky, ve které lze najít přírodniny, umění neevropských kultur či například art brut – tedy objekty, které on sám považuje za díla „nejautentičtější“. Jak píše v jednom z doprovodných textů: „Není sporu o tom, že nejautentičtější díla jsou ta, která mají nejblíže k tvorbě přírody.“ Řadí mezi ně přitom nejen samotné přírodniny, ale také automatické texty, medijní kresby či fetiše „přírodních národů“. Jeho přístup se tak neliší od modernistů, jako byl Paul Klee, Max Ernst či v neposlední řadě Jean Dubuffet, který tvorbu neškolených autorů*kyň jakožto „umění v syrovém stavu“ vyzdvihoval vysoko nad umění postihnuté kulturními nánosy. Tento postoj, jakkoliv přežitě a blahosklonně na nás může působit, nejlépe osvětluje tvorbu Švankmajera, který silně odrazuje od napodobování přírody – přírodě se má jít naproti, má se pracovat spolu s ní. Švankmajer pojímal surrealismus ne jakožto uměleckého stylu, ale jako životního postoj, a tak odmítá označení za umělce, a jak lze vyčíst z jednoho z doprovodných textů, vyhýbá se „jako čert tomu, čemu se říká výtvarný rukopis nebo stylizace“. Pravdou však je, že Jan Švankmajer má silný a jednoduše rozpoznatelný rukopis, ať jde o jeho animované filmy, o jeho kresby a grafické práce, tak i o jeho asambláže, které vytváří spolu s přírodou.
