V roce 2017 se na schůzku v Ateliéru intermediální konfrontace na pražské Vysoké škole uměleckoprůmyslové přichází představit uchazečka o studium ukrajinského původu Margarita Ivy. Má s sebou malou zdobnou krabičku, ve které je pečlivě uložená mrtvá bílá myš. Byla jsem tehdy v ateliéru nově přijata v navazujícím magisterském studiu a pamatuji si, jak jsem Margaritu a její dílo nedokázala vůbec nikam zařadit. Její tvorba nebyla sochařská, ani malířská, nešlo o performance ani prvoplánový nápad. To, s čím Margarita pracovala, se tehdy opravdu ničemu, co jsem znala, nepodobalo.
Uplynulo 7 let a Margarita se mezitím stala řádnou studentkou na pražské Umprum a pravidelně vystavující umělkyní, která se zatím prezentovala v menších galeriích jako Karpuchina Gallery (2022) nebo NIKA – malá galerie UMPRUM (2023). Nyní můžeme její tvorbu vidět v Domě umění v Ústí nad Labem, kde vystavuje dílo vytvořené společně s umělcem Bystríkem Klčo „The Birds in My Homeplace Imitate the Whistles of the Rockets“ na skupinové výstavě „Cvrlikat. Umění z ptačí perspektivy“ kurátorované Pavlínou Morganovou a Petrou Stegmann.
Téma smrti a konečnosti spolu s uhynulými zvířaty Margareta neopustila, naopak prohloubila, kontextualizovala. Navazuje tak na současné umělkyně, které svou politicko-aktivistickou uměleckou tvorbu propojují s aktuálním lokálním i globálním sociopolitickým děním, jako je například ukrajinská umělkyně Zhanna Kadyrova, jejíž výstavu „Unexpected“ bylo možné vidět v pražském Rudolfinu. Nebo dílo pod názvem „Místo činu“ (22-24) turecké umělkyně Gülsün Karamustafa na výstavě „No Feeling Is Final“ v Národní galerii v Praze, propůjčené do výstavy z Lidické sbírky umění.
Svůj hororový rukopis čerpá Margarita z viktoriánské dekadence, přičemž autorce nejde o rozklad a úpadek, ale o pravý opak: mumifikaci, konzervaci, uchování a rekonfiguraci. Uhynulá zvířata nepreparuje, ani si jejich těla „neobjednává“. Ponechává jim původní podobu, kterou zalévá do transparentního epoxidu do kvádrovitého nebo elipsovitého tvaru. Sama uvádí, že jí občas náhodní lidé mrtvá zvířata nosí, někdy posílají poštou, jindy jí je přinese kočka, která bydlí v ateliéru na Kafkárně pražské Umprum, a kde Margarita výsledné objekty vytváří. Když se dívám na ona uhynulá zvířata v transparentních epoxidových kvádrech, říkám si, že připomínají ostatky nalezených pravěkých zvířat v ledu. Jsou „zmrazené“ v čase. Pro nás běžná a obyčejná zvířata jako myši, místní drobné ptactvo, kočky, psi nebo malá divoká zvířata, která jsme zvyklí vídat uhynulá na krajnicích vozovek, se najednou stávají součástí jakési archeologie budoucnosti.
Margarita jako postava Valerie z filmu Valerie a týden divů československé nové vlny hledá skrze motivy z pohádek a prvky hororu ztracenou identitu a otevírá stará rodinná tajemství, pohřbená v minulosti. Právě ambivalence nevinnosti a dětskosti oněch příběhů na straně jedné a konečnosti a smrti na straně druhé utváří důležité napětí v jejím díle, které občas silně emotivně rezonuje v divácích. Margarita však zdůrazňuje, že jí primárně nejde o nějaký jednoduchý šok nebo banální brutalitu, ale o bezpečné, estetické a romantizující setkání se smrtí.
Domnělý mýtus ukrajinské umělkyně, která tematizuje smrt, má mnohem hlubší kořeny, než kam sahá současná ruská invaze na Ukrajině. Margarita ale nevypráví jazykem konfliktu, zbraní a násilí, ale jazykem příběhů uložených a uschovaných v předmětech, které utvářejí celek jejích objektů. Na tomto místě se odkazuji ke slavnému eseji spisovatelky sci-fi žánru Ursuly K. Le Guin „The Carrier Bag Theory of Fiction“ z roku 1986, kde se autorčina pozornost obrací k „jinému“ způsobu vyprávění nepopsaných příběhů uvnitř rozličných metaforických, fiktivních i fyzických „nádob“. Co za příběhy vyprávějí předkyně Margarity, které přežily hladomor, války a konflikty? Ať už tou pomyslnou nádobou byl panelákový byt, kde babička Margarity chovala na balkoně slepice, nebo černá kočka zalitá epoxidem.
„Byl to obyčejný světlý byt v paneláku ve třetím patře. Jako dítěti se mi zdál obrovský (…).
V ložnici babička s dědou, na tom červené koberci s florálním motivem, uskladňovali dýně. Dýně se staly součástí tohohle koberce, nechávali je tam celou zimu. Všechno, co jim na chatě vyrostlo, skladovali v bytě – jídlo se nevyhazovalo. Hladomor zanechal viditelné trauma na několika generacích.“[1]
Ursula K. Le Guin ve výše zmíněné eseji přirovnává domov k jistému druhu schránky, nádoby, kde se uchovávají příběhy lidí, které se sdílí dál s ostatními. Uvádí, že „jde o způsob, jak se pokusit popsat, co se ve skutečnosti děje, co lidé skutečně dělají a cítí, jak se vztahují ke všemu ostatnímu v tomto obrovském pytli, břiše vesmíru, lůnu věcí (…) v tomto nekonečném příběhu.“[2]
Přerovská Ukolébavka
Margarita vyrůstala v Záporoží a blízký vztah ke zvířatům měla již odmala, k čemuž ji vedla její babička. Toulavá zvířata byla běžnou součástí tohoto průmyslovém města na jihovýchodě Ukrajiny. Trávení jedem a drsné zacházení s pouličními zvířaty bylo na denním pořádku spolu s nedostačující infrastrukturou místních útulků. Pro Margaretu to bylo iniciační setkání se zvířaty uhynulými násilnou smrtí.
Filmové drama od ukrajinské režisérky Kiry Muratove Astenický syndrom z roku 1990
obsahuje několikaminutové dokumentární záběry brutálních podmínek v místním psím útulku. Sama Muratova byla velkou ochránkyní zvířat a pro svůj film záběry natočila záměrně co nejsyrověji. Chtěla poukázat na pasivitu a absolutní nezájem lidí vůči násilí na nevinných zvířatech. Scéna je otitulkovaná větou: „Na toto se lidé neradi dívají.“
Stejně takto „neradi“ se dívali místní obyvatelé na Margaretino dílo Ukolébavka, vystavené na začátku tohoto roku ve Window gallery v Přerově. Jednalo se o mrtvou černou kočku zalitou do epoxidu spolu s kapesníčkem, na kterém je vyšita ukolébavka od babičky autorky. V té kocourek spadl z plotu, když honil myš a umřel. České publikum je však zvyklé na pohádky se šťastným koncem, kde kocour Mikeš vesele nosí boty a jde do světa.
Výloha galerie byla nakonec po hlasování na sociálních sítích zakryta do konce výstavy roletou, aby nepohoršovala místní. O kauze se psalo na Novinkách, iDnes i lokálním Přerovském deníku. Dovolím si na závěr citovat znovu Ursulu K. Le Guin: „Je to zvláštní realismus, ale je to zvláštní realita.“[3] Je v celku zbytečné argumentovat výlohami masen s prasečími hlavami, natož tím, co nutně předchází tomu, že se hlava ve výloze objeví. Margareta vyjádřila především lítost nad nepochopením kontextu, ze kterého dílo vzniklo, což je důležitý poznatek i směrem ke galerii, aby funkci výlohy uchopila otevřeněji vůči kolemjdoucím a dílo srozumitelněji kontextualizovala. Sklo výlohy totiž můžeme vnímat jako transparentní, propustné zevnitř ven, ve kterém se zároveň odráží, co je venku, a nastavuje tak zrcadlo nám samotným.
Margaretino dílo se odvažuje představit si alternativní způsoby vyrovnávání se se smrtí a konečností. Činí tak tichým, avšak naléhavým umělecko-poetickým způsobem.
Lenka Štěpánková je umělkyní a doktorantkou na UMPRUM.
[1] Ivy Margarita, Zrzavé kotě v meruňkovém džemu, text autorky, 2023.
[2] Le Guin, U.K., Carrier Bag Theory Of Fiction, S.L.: Ignota Books, 1986, s. 37.
„(…) is a way of trying to describe what is in fact going on, what people actually do and feel, how people relate to everything else in this vast sack, this belly of the universe, this womb of things to be and tomb of things that were, this unending story.“
[3] Tamtéž, s. 36.
„It is a strange realism, but it is a strange reality.“
