Výstava Nové realismy s podtitulem Moderní realistické přístupy na československé výtvarné scéně 1918–1945 staví na předchozím dlouhodobém badatelském výzkumu především Anny Habánové a Iva Habána, který byl již v roce 2019 publikován v obsáhlé stejnojmenné publikaci. Záměrem výstavy bylo představení uměleckých projevů spojených s úsilím po novém, pronikavém a objektivním zachycení reality.
Projekt ukazuje, že v meziválečném období u nás silně nerezonoval jen často zdůrazňovaný vliv francouzské výtvarné scény, ale zcela přirozeně tu silně působila také vazba na umělecké tendence německy mluvících zemí, zvláště na Neue Sachlichkeit. Výstavu tak lze vnímat i jako snahu o přiznání národnostní bohatosti obyvatel tehdejšího Československa, kterou se různé interpretační rámce v minulosti pokoušely potlačit. Na výstavě tak máme možnost vedle sebe vidět práce Čechů, českých Němců, Slováků a Maďarů. Absence národnosti a místa narození na doprovodných popiskách děl tak reflektuje záměrnou snahu o prezentaci všech zastoupených jako součásti jednoho vrstevnatého celku.
Autoři se naopak snažili poukázat na stylovou a obsahovou pestrost těchto realismů a ukázat, že dané období nebylo nikterak homogenní. Jejich diverzifikaci se v rámci jednoho z úvodních sálů zdařile snaží sledovat i prostřednictvím instalačního rozvržení. Jako hlavní póly meziválečného realismu jsou tu nahlíženy magický realismus na pravé straně; levé křídlo zastupuje tendence sociálního realismu, naznačující odlišné sociálně-politické ukotvení jejích aktérů, ale i dualitní pólování v termínech progresivita–konzervativismus, sociálně-kritický přístup versus novoklasicistní důraz na bezčasí. I když v této interpretaci kurátoři navazují na myšlenky Karla Teigeho a Františka Kovárny, podařilo se jimi akcentovat prvky, které jsou pro čtení daného stylového rozpětí velmi užitečné. Součástí kurátorského týmu byla také Helena Musilová, která už tak poměrně široký záběr rozšířila o oblast fotografie a nových médií, čímž ukázala i na hlubší rezonanci tohoto způsobu nazírání světa ve vizuální kultuře té doby a naznačila širší kulturní souvislosti.
Pozitivně lze vnímat skutečnost, že ačkoliv výstava vedle sebe klade autory a díla známá a v českém prostředí dnes takřka neznámá (Heribert Fischer-Geising, Olga Heyduk), představuje překvapivě homogenní a kvalitní celek, což je i výsledkem široké řady českých a zahraničních výpůjček. Bylo tak skutečnou radostí kochat se estetickými kvalitami jednotlivých děl ve zdařilé instalaci zohledňující celou řadu podtémat.
