Už několik let se umělecký diskurz neobejde bez kritiky kolonialismu. Na rozdíl od holokaustu, který tu žije s námi jako ryzí zlo, jsou činy kolonialismu rozprostřeny po zeměkouli a po dějinách, ba dokonce, jak ukazuje 60. Benátské bienále, přelévají se i do našich duší. To uvolňuje prostor pro širokou škálu přístupů k jeho kritice.
Především je tu osobitý náhled letošního kurátora Adriana Pedrosy. Ten k výstavě přistupuje nikoliv z pozice kolonizátora, ale spíše z pozice kolonizovaného. Je z Brazílie a hrdě se hlásí jak ke kulturně marginalizovanému prostředí „globálního jihu“, tak ke své životní orientaci: „Jsem první skutečně queer kurátor Benátského bienále.“
Kurátor shrnul své pojetí výstavy v jednoduchém, ale výstižném sloganu „Cizinci jsou všude“. Pracuje s otevřeným pojmem „cizinec“, do kterého se vejdou jak davy imigrantů, tak i citlivá oblast sebeidentifikace. Dříve nebo později objevíme cizince ve vlastní mysli. Přinejmenším se každé autentické „já“ musí smířit s odkázaností na objektivní nástroje sociální komunikace.
V této účastné pozici se Pedrosa nesoustředí na zjevné křivdy minulosti, ale na to, aby do kulturního povědomí integroval dosud potlačovanou tvorbu „globálního jihu“ a její kulturní kontext. V hlavním pavilonu i v Arzenale předvádí současnost (nucle…) i „modernu“ (nuc…) „globálního jihu“. Objasňuje její specifika a kulturní kontext. Zdůrazňuje zejména dva osobité rysy umění třetího světa, a to důraz na řemeslnou stránku tvorby, která se projevuje zejména při práci s textilem, a pak na osobní pouta udržující v umělecké tvorbě rodinné vztahy. Podstatné se mi zdá to, že specifický charakter tvorby v této kulturně marginalizované oblasti zprostředkuje uměním, které chápe jako relevantní a plnohodnotný kognitivní nástroj.
Jak už to v Benátkách bývá, dominující témata jednotlivých národních pavilonů nebývají zásadně odlišná od postojů hlavního kurátora. Tak např. podobně konstruktivní kritiku kolonialismu prezentuje expozice tvůrčí skupiny CATPS (Cercle d’Art des Travailleurs de Plantation Congolaise), které propůjčili svůj pavilon Holanďané. Z iniciativy holandského umělce (Rentze Martense?) byla ze skupiny dělníků kakaových plantážích v Keni vytvořena skupina, která z hlíny, palmového oleje a kakaové hmoty vytváří umělecká díla. V holandském pavilonu je promítán film o úspěšné umělecké produkci, která financuje vykupování pozemků exploatovaných dosavadní ziskuchtivou praxí a jejich rehabilitaci.
Radikálně jiný přístup k otázce kolonialismu volí Dánové. Intimní a formálně vytříbená výstava dvou fotografů, umožňující srovnání života v dánské kolonii Grónsku, jako by měla dosvědčit harmonickou a nenásilnou formu koloniální vlády.
Egypt demonstruje svévoli britských kolonistů formou opery, která s poetickou a vtipnou invencí líčí události egyptské revoluce v letech 1879 ukončené britským bombardováním Alexandrie v roce 1882.
Bolivijští umělci se pokouší svobodnou uměleckou invencí probudit sociokulturní prostředí tzv. „Živé země“, ve které nevládne lineární pojetí času ani ovládající poznání, ale svobodná invence. Ta zahrnuje i inspiraci obrazovou abecedou dávných indiánských předků.
V belgickém pavilonu se pokouší skupina umělců o něco velmi podobného, jenže „evropskými“ nástroji: nespoutanou invencí, kolektivní tvorbou, hrou, pěším cestováním, vyprávěním příběhů a probouzením bájných bytostí, stíráním hranic mezi žánry i mezi uměleckým a populárním, zkrátka jde jim o alternativu ke světu budovanému s jasným cílem hospodářské prosperity.
Tři projekty národních pavilonů, podle mého soudu přesvědčivě, naplnily šíři a hloubku Pedrosova vrstevnatého pojetí kolonizace. Ve Francouzském pavilonu míří projekt Juliena Creuzeta ke kritice kolonizace osobnosti „ze strany objektivních komunikačních kódů“. Díky kolonizované osobnosti vidíme, slyšíme a hmatáme jen to, co máme vidět a slyšet. Autor vyžaduje „… rehabilitaci prostoru periferního vidění, slyšení i dotýkání, a pozornost podnětům, které nelze překládat, které jde jen soucítit.“
Stejný kritický zájem o kolonizaci osobnosti tuším i u dvou projektů, které jsou prezentovány v místě československého pavilonu v Giardini. Jde o projekty Oty Hudce a Evy Koťátkové. První z nich, nazvaný „Floating Arboretum“, se bezprostředně týká ochrany stromů, ale s obecnějším kritickým kontextem praxe „ovládajícího myšlení“, které pracuje způsobem nezbytné separace a identifikace objektivizovaných entit.
Myšlenku projektu vyjadřuje ekologická aktivistka Julia Hillová: „Kořenem všech problémů, kterým dnes čelíme, je choroba odloučení, kterou nazývám syndrom separace. Vytrhneme-li kořeny rostliny z jejich napojení na život, začne rostlina odumírat. Tak také pokud jsme vytrhli kořeny našeho vědomí, našeho spojení se vším živým, začali jsme zabíjet zdraví a krásu v sobě i kolem nás.“
Že kořeny nejen historického kolonialismu je asi třeba hledat hlouběji než v násilném prosazení hospodářských a politických rozhodnutí vlád a bohatých společností, naznačuje i Eva Koťátková projektem s názvem „Srdce žirafy v zajetí je o dvanáct kilo lehčí“. Projekt podává „skutečný příběh mladé žirafy jménem Lenka, která byla v roce 1954 odchycena v Keni a následně převezena do pražské zoo, kde se stala vůbec první československou žirafou. V zajetí přežila pouhé dva roky, poté bylo její tělo darováno Národnímu muzeu v Praze, kde bylo vystaveno jako muzejní exponát až do roku 2000.“ Osud Lenky demonstruje historicky zakořeněnou praxi, podle níž hledáme u nás v Evropě pravdu cestou identifikace dějícího se obsahu s jednoznačným pojmem. V něm pak obsah získává komunikovatelnou formu, o kterou se opíráme při rozhodování a konání: uvěznění mláděte, převoz do jiného prostředí, smrt a „posmrtný život“ předmětu „žirafa“, vše odehrávající se v rámci požadavku učinit skutečnost uchopitelnou a ovladatelnou.
Návštěva bienále ve mně vzbudila dojem, že umělci akceptují svět plný nepředurčené jinakosti a požadují chápat jednotliviny v kontextu živého, dějícího se celku. Celek světa i samy jednotliviny by neměly být plně kolonizované, tj. podřízené zvolenému či vnucenému cíli. Co si s tím ale počít v situaci, kdy hledáme způsob, jak zachovat planetu obyvatelnou?
