Se zvířaty na výstavách (potažmo také v textech týkajících se umění) se na našem území v posledních zhruba dvou letech tak trochu roztrhl pytel. Jako zúčastněná pozorovatelka mám radost – i z forem, které jejich (re)prezentace nabírají. Vyprávění antropomorfizovaných příběhů a přisuzování lidských vlastností či schopností zvířatům umělci a umělkyně nechávají trochu stranou a zaměřují se spíše na zvířecí životy se snahou vnímat je takzvaně sama o sobě. Komu a čemu za tento posun vděčíme a jaké konkrétní formy nabírá? Tento text nabízí několik zastavení s ohlédnutím zejména za uplynulým rokem se zastávkou u dvou signifikantních projektů vycházejících především z české scény.
Kdákající lidsko-zvířecí zpravodajství
Kdo občas alespoň trochu nakoukne do galerijních prostor u nás, nemohl na přelomu roků 2023 a 2024 minout výstavu v ostravské galerii Plato s názvem Uprchlá, našel skrýš, stále uniká (Zvířecí zpravodajství). Na našem území se jednalo o první takto obsáhlou mezinárodní výstavu snažící se chopit nesnadného úkolu – totiž zvířata v galerijním prostoru ne-re-prezentovat, nýbrž vytvářet výstavu co nejvíce spolu s nimi. Umělci a umělkyně se stali určitými agenty různých zvířat, pohybujících se především v Ostravě či jejím okolí, pro výstavu tak vzniklo na 26 nových děl, i díky rezidencím, které se v Platu před výstavou odehrávaly. V úvodním textu se píše: „Budova, která kdysi sloužila jako městská jatka, tentokrát poskytne prostor pro rozšiřování naší mezidruhové představivosti a pro narušení hranice mezi námi a jinými než lidskými zvířaty. Přinese také zprávy o komplexnějším obraze spoluobčanství ve městě.“ Prostory, ve kterých se zvířata zabíjela, trpěla v nich, skučela a vydechovala naposledy, se skrze umělecké prostředky staly místem, kde se v symbolické a leckdy i zcela konkrétní rovině převyprávěly nové a aktuální příběhy našeho spolužití se zvířaty. Právě nacházení společné řeči s mimolidskými zvířaty tak, abychom je neantropomorfizovali a nevnucovali jim náš jazyk (potažmo naše vidění a vnímání světa), v poslední době rezonuje v mnoha uměleckých vyjádřeních nejen v české a moravské kotlině. Výstava Uprchlá… i tím, kolik na ní bylo představeno hlasů, ukazovala, jak je to úkol nelehký, chaotický, ale často i veselý, hravý a aktivizující.
V největší místnosti galerie v měkké a textilní architektuře umělkyň Evy Koťátkové a Ruty Putramentaite vznikla redakce, do které mohla lidská zvířata (totiž návštěvníci) přispět svými zážitky, vyprávěním či setkáním se zvířaty mimolidskými. V galerii Plato se tak povedlo vytvořit jakýsi mnohohlas, který artikuloval životní zážitky nejen češtinou či jinými jazyky lidskými, ale i (s přiznáním určité zprostředkovanosti) zpíval, kdákal, štěkal, vrčel, pípal, mumlal – nebo musel být pro naše lidské ucho či oko zviditelněn či zeslyšitelněn. Výstava také, i vzhledem k tomu, že dávala prostor k vyjádření i dětským divákům, nabrala určitý edukativní charakter. Vzdělávala jaksi nenápadně a jakoby mimochodem o něčem, čemu se říká v teoretických kruzích posthumanismus, dekolonialismus či ekofeminismus (a s nimi související další jejich různé proplétající se odnože, často navazující na tradici fenomenologickou, dále critical animal studies či trauma studies apod.). Kromě Evy Koťátkové pak byly kurátorsky pod výstavou podepsáni Jakub Adamec, Edith Jeřábková a Zuzana Šrámková.
Vzkvétání za pomoci posthumanismu
Posthumanismus je většinou charakterizován jako směr, který se kriticky vztahuje k naší evropo-americké tradici pokračující v lince osvícenství-modernismus-kapitalismus, ve kterém byl (a je) člověk chápán jako vládce světa. V této tradici byl dosazován na vrchol pyramidy, což jako by jej opravňovalo k rozhodování o všem ostatním na naší planetě. Tento příběh o lidském hrdinství si neustále sebepotvrzoval, a to ve všech možných odvětvích poznání. Posthumanismus, který je sám o sobě ne zcela vyhraněným směrem s mnoha odbočkami – třeba často citovaná myslitelka Donna Haraway o posthumanismu v podstatě nemluví, byť je za posthumanistku považována –, ukazuje, kam nás toto antropocentrické a vertikální myšlení dovedlo a co bychom měli dělat jinak. Především vědomě a horizontálněji vnímat svět kolem nás a přemýšlet, jaké by jednotlivé mimolidské entity a bytosti měly mít podmínky pro život, ve kterém by byly naplněny nejen jejich základní potřeby, ale měly by i možnost takzvaně „vzkvétat“ – mít radost, prostor pro hru, odpočinek či společenské interakce.
András Cséfalvay, Animal Custodians (Deer), 2023. Courtesy of the artist. ©PLATO, photo: Martin Polák.
V posthumanismu je obsažena touha po jakési nápravě – myšlení, poznání i aktivitě. Něco napravovat však implicitně evokuje, že cosi předtím bylo zkaženo – ptáme se kým a proč. Viníkem je zcela zřetelně člověk, vzrůstající pocit viny však umí pohltit spoustu dobrého a umí nás stáhnout k pasivitě, úzkosti nebo obviňování se navzájem. V tomto směru vidím například výstavu Uprchlá… jako až urputný příklad snahy o to, jak se v tomto začarovaném temném a apokalyptickém kruhu neztratit – nebo se do něj vůbec nedostat. Navrstvením mnoha příkladů nových vyprávění autorstvo zdůrazňuje důležitost podpory imaginace či edukace umělectva samotného, i diváctva. A to ale zároveň tak, že zde není popřena mnohostranná krize (klimatická, biodiverzity, nebo i ta urbanistická), ale nedává se jí hlavní slovo. Přestože onen mnohohlas byl v něčem až zahlcující (člověk potřeboval na návštěvu celý den), ukázal nadějný směr – máme na čem stavět, jsme přeci jen empatičtí tvorové a stačí začít, nebo prohlubovat náš zájem o okolí. I kdyby to byla jen květina za oknem, na kterou přiletí včela.
Umělecký – tedy v tomto případě audiovizuální – svět si často bere inspiraci od autorek a autorů sci-fi či jiných beletristických, poetických i více odborných textů – mezi mnohými lze zmínit (pokud se držíme tzv. západní tradice) například Octaviu Butler, Ursulu Le Guin, Vinciane Despret či Johna M. Coetzeeho. V jejich textech jsou popisovány, naznačovány, nebo jiným způsobem charakterizovány vztahy mezi lidským a mimolidským světem, kdy se moc, rozhodování, práva či vyhrocený individualismus rozkládají do horizontály, zdůrazňuje se empatie, vzájemná péče, provázanost a propletenost (tělesná i duševní) všeho se vším a křehkost této stále se proměňující rovnováhy. Klasické pohádky či bajky o zvířatech totiž dost často neplatí – a my občas s údivem zíráme, čeho všeho jsou zvířata schopna, pokud je necháme žít si po svém a inspirovat se jejich opravdovým bytím v jejich mimolidské časovosti a řeči. Problém vzájemného totálního porozumění (skrze jazyk a řeč) možná nikdy nepřekleneme (byť momentálně probíhající výzkumy například s velrybí řečí převedené za pomocí umělé inteligence vypadají zajímavě a v určitém ohledu slibně). Cesta nucení zvířat k lidskému žití ke vzájemnému pochopení nevede – ostatně i opičák Červený Petr Franze Kafky stojí někde na pomezí a o opičí říši nám toho mnoho neřekne, je už moc lidský. Po pěti letech v lidském područí, ve „varietních scénách civilizovaného světa“, kdy se naučil lidské řeči a chování, si nedokáže vybavit, jaké to bylo být opičákem předtím, než byl odchycen Hagenbeckem. „Jakkoli rád se o těch věcech vyjadřuji v obrazech, upřímně řečeno: vaše opičáctví, pánové, pokud máte něco takového za sebou, vám nemůže být vzdáleno víc než mé opičáctví mně,“ říká Petr akademikům. Výstava v Plato se chytá inspirací u zvířat právě v určitém „pomezním“ stavu (jedná se o z angličtiny přeložený termín liminal animals, jak o něm mluví teoretička Sue Donaldson a teoretik Will Kymlicka) – zvířata, která se, především v městském prostředí, ukrývají (před lidmi), odněkud utíkají. Jsou nezachytitelná, nejsou ani domácí, ani divoká. Jsou v určitém smyslu revoltující, vzpouzející se lidským kategoriím, zůstávají svá. Umělci a umělkyně je dobíhají, ale nikdy je zcela nezachytí – a je to tak dobře. Petr byl chycen a přestal svým opičím kumpánům rozumět – a opičácký život tak nemohl předávat dál lidem.
Mezi konkrétním příběhem a velkými otázkami – srdce v kanalizaci
Vše, co bylo výše zmíněno, se zdá být na první pohled velice samozřejmé – všichni se přeci snažíme být k sobě vstřícní a žít tak nějak pospolu v co největší harmonii. Jenže pokud se začneme zaměřovat na konkrétní osudy lidských i mimolidských zvířat, většinou rychle narazíme na nerovnost či utrpení. A právě koncentrace na jednotlivce / individuální bytost a její příběh ukazuje mnohé nevyrovnanosti našeho stále-příliš-lidského světa. Zásadní je vnímat onu posthumanistickou provázanost mezi jednotlivými entitami – tedy něco, co společně vytváří ekosystémy, kontexty, návaznosti, závislosti atd.
Eva Koťátková ve své tvorbě určité ekosystémy či bioty vytváří – otvírá témata společně s mnoha dalšími aktéry – především pak dětmi, ale i seniorkami / seniory či se skupinami, které jsou považovány za znevýhodněné vůči stávající majoritě. Za pomoci mnoha hlav a rukou vznikla i její instalace pro letošní benátské bienále, umístěná uvnitř česko-slovenského pavilonu v Giardini. Prezentace se na rozdíl od výstavy v Plato soustředí na příběh jednoho zvířete, žirafu Lenku, která se v roce 1954 stala první žirafou na československém území. V pražské zoo však pobyla jen dva roky, v roce 1956 onemocněla a uhynula. Její život pokračoval dál ve formě kůže vycpané taxidermisty, do roku 2000 byla vystavena jako objekt v Národním muzeu a v této formě se nachází dodnes, z důvodu jejího poškození však jen v depozitáři. Výstavní projekt nesoucí název Srdce žirafy v zajetí je o dvanáct kilo lehčí a kurátorovaný Hanou Janečkovou tento příběh posouvá do rovin imaginace a snaží se dekolonizovat (a tedy také určitým způsobem napravit) Lenčin nenaplněný osud. V pavilonu je vytvořena pro Koťátkovou typická textilní socha – třídílný krk jakoby spící žirafy, který lze obydlet a poslouchat v něm úryvky nově imaginovaných příběhů Lenky od převážně dětských aktérů.
Na rozdíl od výstavy v Plato je návštěvník nasměrován k jedné bytosti, kolem které se ale mihotá a krouží nesčetné množství otázek a témat – o převozu zvířat za účelem jejich vystavování, které je ale vystavováním především lidské pýchy. O zvířeti, které bylo ze svého ekosystému vytrženo v podstatě v dětském věku a jeho nejsignifikantnější část – kůže – se stala objektem. Tělo vytržené z místa, ve kterém se narodilo, je vyprázdněné, zřejmě vypuštěné do městské kanalizace v centru města. O institucích, které se zaštiťují vzděláváním a ochranou přírody, ale měly by být v dnešním světě radikálněji přemyšleny a vystaveny konstruktivní kritice. Příběh je to z dnešního posthumanistického či dekolonizačního úhlu myšlení silný a obsažný – co všechno se mělo stát? Co se vůbec stát nemělo? Co už bychom neměli nikdy dopustit? Žirafa Lenka je také, podobně jako zvířata v Plato, zvířetem pomezním, ovšem skrze zcela lidské přičinění. Z volné přírody se stala zvířetem v zajetí a posléze zvířetem v podstatě nemrtvým, vystaveným oku diváků. V pavilonu je z něj jen určité torzo – podle kurátorky Hany Janečkové nechtělo autorstvo výsledek důsledného výzkumu prezentovat tak, jak to bývá v muzejních expozicích. „Výzkum (…) je zanořen do finální podoby – zhmotnění uměleckého díla v Benátkách zanechávající stopy, příběhy a nápady. Na rozdíl od muzejních prezentací vázaných na národní narativy a historický výzkum je cílem projektu vytvořit prostor, kde je vědění situované, ztělesněné, hmatatelné a vázané na pozici subjektu“, píše Janečková v textu v katalogu. Dále cituje teoretičku Rachel Poliquin, která tvrdí, že vycpané zvíře je v určitém smyslu „afektivním prostorem, vždy prostorem vzpomínky“. Vyvolává tedy reminiscenci na smrt zvířete a v nás lidech pak zasévá určitou „osamělost a stesk, upozorňující na nemožnost našeho bytí mimo i v rámci zvířecí říše“. Sami jsme liminální, stále se proměňující, jsme vyčleněni a zároveň jsme jedni z nejzásadnějších aktérů i v mimolidské říši.
Oproti výstavě v Plato, která nás (možná v něčem až příliš) přesytila nepřeberným množstvím hlasů, zde jako by určitý melancholický podtón hlas Lenky zcela vymazával. Přestože se návštěvnictvo může v objektu pohybovat a dotýkat se jej, může se cítit deaktivizovaně a odpojeně a jen pasivně přijímá cizí imaginace ze zvukové stopy. Z praktického hlediska je to pochopitelné – tento typ přehlídky a vzdálenost nedovolují kolem prezentace vystavět tak bohatý doprovodný program, jaký bývá s instalacemi Koťátkové inertně spojen. „Srdce žirafy bylo spláchnuto v roce 1956 do kanalizace, a co zbylo, je možná více živý, propletenější a barvitější kontext, ze kterého může vyplynout potřeba zapojit se do politiky příběhu“, píše Janečková na závěr. Bohužel kontext přímo v pavilonu chybí – politika zůstává tedy stále na těch zasvěcenějších. Uvidíme, jak se promění příběh Lenky příští rok v Národní galerii.
Výstava v Plato i prezentace v Benátkách však ukazují, byť ne vždy zcela zřetelně, z jakých kontextů naše vědění a poznání zvířecího světa vychází a co bychom s tím mohli dělat. Jatka a klece nejsou z dnešního úhlu pohledu něco, čím bychom se jako lidstvo měli chlubit a dále v tom pokračovat. Angažovanost je tak trochu na každém z nás – ale po zhlédnutí těchto výstav (ale i několika dalších, kurátorovaných mimo jiné například Terezou Jindrovou či Terezou Záchovou) obsahujících lidsko-zvířecích sdělení možná víme více než před pár lety, kam se obrátit, do jaké komunity můžeme patřit a jakou politiku třeba i spolu se zvířaty vykonávat – a zachovat přitom diverzitu zvířecího Babylonu a nesnažit se urputně jen o jednu řeč. Nemusíme mluvit o tom, co by se mělo začít dít – ale spíše zvědomovat a navazovat na to, co se už děje (a že je toho spousta) a co považujeme za etické –, protože jak říkají filozofové Timothy Morton, všichni jsme ekologičtí, jen to ještě nevíme.
Tereza Špinková je teoretička a kurátorka, která se dlouhodobě zabývá vztahem lidských a mimolidských bytostí v kontextu současného umění.