Na nedávno otevřené výstavě Hra v Galerii Benedikta Rejta v Lounech byla mezi mnoha dalšími díly ze sbírek galerie vystavena i kresba slavné české malířky a textilní výtvarnice Olgy Karlíkové s názvem Ptačí zpěv – ráno. Tento výjev z roku 1982 zobrazuje zdánlivě nahodilou, abstraktní kombinaci různě barevných čar. Jak záhy vysvětlí doprovodný popisek, jedná se o sofistikovaný zápis ptačího zpěvu, který si Karlíková osvojila při trávení času v přírodě (nejen) kolem své chalupy na Kokořínsku. Tam měla umělkyně často naslouchat lokálnímu ptactvu, a pro zvuk každého z nich vytvořit specifický grafický znak. Její „zápisy ptačích koncertů“, jak o nich referují autorky výstavy, jsou vždy jiné – nepředvídatelné stejně tak, jako byla nepředvídatelná délka či intenzita zrovna poslouchaného ptačího projevu. Z početné série úhledných minimalistických kreseb lze odvodit vztah umělkyně ke „konkrétní přírodě“, snad také fascinaci možnostmi dorozumívání opeřenců a možná i obavu z řídnutí jejich mnohosti v průběhu let, kdy si je zaznamenávala.
Romantické představě umělkyně naslouchající „přírodě“, která se skicákem v ruce spontánně zaznamenává líbezné melodie okolního ptactva, kontrastuje druhý příklad umělkyně pracující s tématem ptačí říše, jejíž výstavu jsem zhlédla hned druhý den po návštěvě galerie v Lounech. Jedná se o výstavní projekt Avian Omen umělkyně Denisy Langerová v Galerii Jelení, který připravila v kurátorské spolupráci s umělkyní Rutou Putramentaite. V instalačním prostředí, navozujícím pocit kontroly ptactva ve městě, jejich útlaku i budování skrýší a obecně zabydlování si primárně lidského prostoru, je prezentováno Denisino zhruba půlhodinové video. Sestává z částí, jež působí dokumentárně, a zobrazují autorčiny pracovní zkušenosti z pražské záchranné stanice pro volně žijící živočichy. Vedle těch se ve videu rozvíjí část fantaskní, kde sledujeme autorčino putování po městě, diskuse s více-než-lidskými entitami o možnostech mezidruhového porozumění a péči, a především její vlastní postupné stávání-se liminální bytostí.
Od objektu k subjektu
Byť naznačená díla spojuje podobný námět, dělí je samozřejmě zcela odlišný záměr, umělecké strategie, více než čtyřicet let od jejich vzniku a zásadně proměněné společensko-politické kontexty. Cílem zde proto není jejich formální či jakákoliv obsahová komparace; ve zkratce nicméně mohou dokreslit změny diskurzu uvažování o zvířatech v umění. Tomuto tématu se odborně dlouhodobě věnuje například teoretička, kurátorka a publicistka Tereza Špinková, která ve své nedávno vydané studii pro Sešit pro umění, teorii a příbuzné zóny (roč. 2023, č. 34) přibližuje vývoj stále trvající diskuse o ne-antropocentrickém vnímání a chápání světa. Nejprve ve svém textu ale nastiňuje kontext uměleckých přístupů, které pracující se zvířaty „pouze“ jako s reprezentací, nápodobou či například symbolickou nebo mystickou silou. Zvíře v těchto případech nezřídka figuruje jako objekt bez vlastní agenc, často coby rekvizita ztvárňovaného tématu či příběhů lidských subjektů, určená k interpretaci lidského diváctva. Taková díla tak obvykle podporují tradiční představy o tom, jak by mělo zvíře vypadat a jak by se mělo v různých situacích chovat. Jak ale upozorňuje Špinková, vedle toho „stále častěji vznikají díla, v nichž umělci a umělkyně pracují s etickými otázkami. […] Humanitní vědy, zejména antropologie, pracují s termínem obrat ke zvířeti (Animal Turn) a kladou jej na přelom osmdesátých a devadesátých let.“ (s. 43) Za součást zmíněného obratu pak lze označit taková umělecká díla, jejichž autoři a autorky se pokouší tematizovat právě subjektivitu zvířat. „Tito tvůrci a tvůrkyně nestaví sebe, respektive umělecké dílo, před práva, život a svobodu zvířete, ale naopak. Zvíře není objekt, ale myslící, cítící a jednající subjekt.“ (s. 43)
Uvedené je v referované studii podrobně rozvedeno na příkladě projektu F0-F5 a videu Plemeno audiovizuálního umělce Davida Přílučíka. Prostřednictvím fiktivního příběhu chovatele československých vlčáků se zde autor zaměřuje na vztah člověka a nelidských bytostí, přičemž zvýrazňuje vlastní agenci sledovaných psů/vlčáků. Jiným příkladem je tvorba Denisy Langrové, jejíž video Elementární tendence soudružnictví a vazeb z roku 2021 je ve studii interpretováno v kontextu myšlenek posthumanistického feminismu, podle kterého je naše existence v nepřetržitém mnohodruhovém procesu spolu-stávání-se. Umělkyně se ve videu soustředí specificky na krávy, konkrétně na lidsko-kravské vztahy a možnosti jejich „narovnání“. I v tomto videu kombinuje dokumentární prvky – záběry z konkrétního místa péče a pomoci, Komunitní zahrady Pastvina – s pohádkovými či fantaskně laděnými částmi, ve kterých se snaží nabourat paradigma oddělenosti lidí od živočišné říše a přírody.
Pod jednou střechou, dotýkat se zvířete
Tvorba Langrové a Přílučíka je v kontextu průniků umělecké tvorby a posthumanistického myšlení rozebírána coby vhodný „reprezentant“ také například v textu Nelidský obrat v (českém) umění aneb proč galerie plní větve a sláma? teoretika Jiřího Sirůčka v časopise Art+Antiques. Společně byla díla i vystavována, jako třeba v Galerii Entrance v roce 2022, kde v kurátorském pojetí Terezy Jindrové vznikla přehlídka Člověk a zvíře pod jednou střechou (jak kurátorka v doprovodném textu dodává, „přesněji by však název měl znít Lidské a ne-lidské zvíře pod jednou střechou“). Uvedený titul napovídá, že se výstava věnovala problematice domestikace zvířat a vztahům, možná lépe řečeno závislostem mezi lidmi a ochočenými zvířaty, stejně jako zodpovědnosti, která z nich plyne. Vedle zmíněných zde byly představeny videa Anežky Horové, Karolíny Matuškové a Lucie Zelmanové, objekty Ondřeje Brodyho a Vladimíry Večeřové či kresby Marie Lukáčové.
Galerie Entrance se v kurátorských projektech Terezy Jindrové a Veroniky Čechové obecně dlouhodobě zaměřuje na umělecké praxe související s environmentálním obsahem. V loňském výstavním cyklu, jehož součástí byla i přehlídka Proč si sahat na zvířata?, se kurátorky například specificky zaměřily na estetické vnímání (a prožívání) ve vztahu k ekologickým problémům. V návaznosti na vytyčené téma představila jmenovaná výstava tvorbu pěti umělců a umělkyň, soustředících se na zkušenosti spojené s pozorováním živočichů v jejich reálné i muzejní (spekulativní) podobě. Mezi otázky, které výstavní koncepce kladla, patřily možnosti prožitku artefaktů reprezentujících více-než-lidské entity, a tipy pocitů či emocionální paměti, jež mohou zprostředkovávat. Mezi vystavená díla patřily i objekty umělectva Enge Klinkáč, kteří ve své tvorbě dlouhodobě pracují se zvířecími chlupy. Coby materiál evokující nerovný vztah člověk-zvíře a umělé rozdělování lidského a přírodního světa, ve výstavě chlupy figurovaly jako součást sádrových soch lidských končetin, skleněných objektů rozestavěných v prostoru výstavní místnosti a přírodovědných encyklopedických knih přivrtaných na stěnách galerie.
Pronikání chlupů do sochařské a industriální hmoty, nebo zkrátka tam, kde bychom je nečekali (jako v případě knih), vytvářelo dojem aktivní entity, která jako by si zpětně přivlastňovala člověkem nastavené hierarchie. Chlupy na jedné straně lidské a mimo-lidské bytosti propojují – jsou prvkem společným lidem i zvířatům –, na druhé straně představují jasnou dělící čáru, kterou lze kriticky vnímat jako určující pro „správnou podobu“ těl. V neposlední řadě chlupy v dílech Enge Klinkáč aktivizují samotný dotek, díky kterému je možné se o zvířatech něco dozvědět spíš než jejich pozorováním či odosobněným zkoumáním.
Hledání vzájemnosti, přiblížení a zdůrazňování toho, co mají lidé a zvířata společné, a co se naopak normativně uvádí jako odlišné, je vlastní také umělkyni Lim Jeong Soo. Její stávání-se-zvířetem se uskutečňuje na základě propracované scénografičnosti multimediálních instalací, ve kterých se různými materiály vztahuje ke kategoriím člověkem a zvíře. Své realizace obvykle koncipuje souběžně s performativní vrstvou: ve statických instalacích prozkoumává vztah mezi tělem a objektem prostřednictvím hyperbolických tvarů a povrchů; performance pak mívají společnou potřebu odkrývání struktury jazykových aktů a způsobů, jakými lidská řeč a s ní spojené jednání vytváří kategorii normativity a jinakosti více-než-lidského světa.
Přibližování se, pozorování, stávání se
Důsledky moderní racionality v kontextu vyčleňování člověka a přírody, či obecně kulturní tradice, v jejichž rámci je zvířectvo recipováno primárně z pohledu člověka, kriticky ohledává také publikace Dotek zvířete z roku 2021. Coby mezioborový sborník odborných, uměleckých i aktivistických příspěvků ji editorsky připravily umělkyně Eva Koťátková a kurátorka Hana Janečková. Vychází zde z pozorování ambivalentního vztahu lidí a zvířat, a cílí ve zvyšování citlivosti, empatie a přehodnocování dosavadních způsobů našeho vztahování se k více-než-lidskému světu. Komunikaci dotekem přitom editorky navrhují právě coby alternativu k mocensko-pragmatickému typu propojování a sdílení mezi člověkem a zvířectvem, které je v současné době běžné. Nejrůznější struktury vedoucí k nerovnostem mezi lidmi a zvířaty systematicky tematizují nejen textově, ale i výtvarně prostřednictvím vizuálních esejí.
Jednou z nich je fotografická série Shuld haue be buryed, aftir my lyf naturel expired II sester Daniely a Lindy Dostálkových. Na několika fotografiích zachycuje výjevy kostí, tlap či kopyt zasazených do potemnělého městského prostředí, přičemž způsobem jejich zobrazení přímo vybízí k přehodnocení, zda jsou opravdu tím, čím se zdají být. Po chvíli pozorování je totiž jasné, že se nejedná o skutečné části zvířecích těl, ale kusy kořenové zeleniny – mrkev, petržel či celer –, do kterých jsou sugestivní nápodoby tlapek, drápů a kopýtek pouze vyryty. Jak si ve své recenzi knihy Dotek zvířete všímá Lenka Dolanová, fotografie jsou zneklidňující i vzhledem k nejistotě o jejich smyslu a účelu, přičemž narušení (osobních) hranic označuje i za cíl celé publikace.
Dostálkovy ve své sérii „zeleniny stávající se zvířetem“ konceptualizují nejen domestikaci a životní podmínky zvířat, ale také fenomény jako monstrozita a hybridizace. A to nejen námětem, ale zejména kombinací materiálů a technik, kterými se ve svých fotografiích k referovaným entitám vztahují. „Zvířata mají svůj jazyk. Neumíme s nimi mluvit, ale zasahujeme do jejich světa. Nemyslím si, že mluvíme za ně. Nekomunikujeme to, jak se zvířata cítí mezi sebou. Komunikujeme to, jakým způsobem s nimi nakládáme“, uvádí Daniela Dostálková v rozhovoru pro časopis Art & Antiques a komentuje tak různé projekty, ve kterých se se svou sestrou Lindou dlouhodobě věnuje zpochybňování zavedených normativních kategorií a primárně racionálních procesů přistupování k našemu okolí.
Zvíře a člověk v přechodovém stavu
Jak vyplývá z naznačených příkladů, umělecké přístupy ke vztahování se k více-než-lidskému světu se rozvíjí, a čím dál větší pozornost je jim věnována nejen v diskurzivně zaměřených výstavách, ale i knihách či dalších aktivitách. Příkladem je i mezioborový projekt Les. Více-než-lidská zvědavost, kurátorovaný Zuzanou Blochovou, Edith Jeřábkovou a Terezou Porybnou coby součást společenství pro pěstování, teorii a umění Les. Jeden ze seminářů doposud posledního, čtvrtého ročníku sympozia, se konal v létě 2023 pod názvem V netopýřím mozku (O budoucnosti zvířat a druhismu). Připravil jej kolektiv ve složení anto_nie, Edith Jeřábková, Denisa Langrová, Ruta Putramentaite, Alex Sihelsk*, a to se specifickým fokusem na interdisciplinární obor neuroetik v kontextu zvířecích a genderových studií. Společné bytí a diskutování o hranicích mezi lidským a zvířecím světem posléze vyústilo i do nedávno vydané antologie Liminální zvíře. Výše zmíněný kolektiv se v ní editorsky zaměřil na takové zahraniční studie a eseje, které se zabývají širokými kontexty ne/dobrovolného života zvířete na pomezí domestikace a divokosti. Patří mezi ně například esej Globální holub od Colina Jerolmacka, soustředící se na vztah holubů a člověka, tj. propojenosti jejich těl v konkrétním městském prostředí – hybridní krajiny města New York s důrazem na pozitivní přístup ke specifické „znečištěné biodiverzitě“.
Zmíněná antologie zároveň vysvětluje, jak takové liminální zvíře může využívat výhod své blízkosti k lidem, a to coby užitečné pozice potenciálně vedoucí ke sblížení člověka s více-než-lidským světem. Podobnou tendenci evokuje i video Avian Omen umělkyně Denisy Langerové, jejíž výstavou v Galerii Jelení tento text začal. Patrně i za účelem zpochybnění racionálního diskurzu, určujícího pro antropocentrický postoj k okolnímu světu, zde autorka ztvárňuje fantazijní příběh o postupném stávání se hlavní hrdinky liminální bytostí – tvorem mezi člověkem a ptactvem. Spolu s kurátorkou této výstavy, umělkyní a častou spolupracovnicí Rutou Putramentaite (viz například společné video And Now I gather Soil and Bones, 2023), zde Langerová zachycuje fragmenty ze života různých novo-mytologických bytostí žijících ve městě – setkáváme se například s Prašivcem či Harpyjí –, které spolu-zhmotňují produktivní prostor pro anticipační imaginaci více udržitelné budoucnosti.
Vytváření nových příbuzenství představuje jednu z možností odmítnutí hierarchie tzv. speciesismu, tedy druhové nadřazenosti, konstatuje filozofka Donny Haraway a uvedené dále rozvádí v kontextu skutečnosti, že naše existence neustále interaguje s veškerým svým okolím. Ve zkratce řečeno, filozofka tím postuluje sofistikovaný proces konstantního, mnohodruhového a horizontálního spolu-stávání-se (s) okolním více-než-lidským světem. Pokud jsme takovému fluidnímu stávání-se otevřeni, může se stát, že začneme vnímat ledacos jinak. Podobně jako protagonistka videa Avian Omen, kterou jednoho dne v práci kousne zachráněná labuť, nebo dívka Vėja, která jednoho dne najde umírající sovu… Pečlivě budovaným fantasy přístupem ke zvolenému námětu sledujeme v pracích Denisy Langerové nakonec samotnou umělkyni a její místo na mnohodruhové, biologicky rozmanité planetě. Radikální sblížení člověka a zvířete v jejím případě ale vede i k obecnému, univerzálnímu zcitlivování pozic vztahování se k více-než-lidským partnerům a partnerkám, se kterými (město) aktivně spolu-obýváme, a přesto nám zůstávají dlouho neviditelní. Nabízí tím i odpovědi na otázku, jak přemýšlet o vzájemných vztazích a souvislostech mezidruhových entit. Stačí se přiblížit, dotknout, stát se…
Amálie Bulandrová vystudovala historii a teorii umění, aktuálně působí na UMPRUM v Ateliéru volného umění I a na Kafkárně/ Centru pro umění a ekologii.