Česká kresba dnes | FlashArt.cz

Projekt teoretika a kurátora Ondřeje Chrobáka Česká kresba dnes je k vidění v Městské galerii v Týně nad Vltavou. Práce Davida Böhma, Václava Hájka, Michala Kříže a Víta Svobody byly vybrány bez jasných kritérií, nicméně nikoli bezkoncepčně. Ondřej Chrobák představuje divákům projekt, který se zamýšlí nad kresbou ve smyslu jejího statusu a rámce, který přesahuje až do nejobecnějšího mediálního sdělení. Zahlcování instagramových účtů je dnes tou nejběžnější formou sebeprezentace umělců. Ondřej Chrobák vybral – víceméně namátkou – čtyři autory, v jejichž kresebných instagramových postech našel kratochvíli i zálibu. Expozice tedy divákovi nenabízí kurátorskou rešerši těch nejaktuálnějších a nejlepších kreslířů; ukazuje spíše oblast, v níž se funkce kresby začíná měnit. Vzestup média kresby v 19. století dnes nemá opačnou amplitudu, naopak, aktuálně mnohdy konkuruje psanému textu a rozpouští se v sociokulturním habitu. Tento dojem podtrhuje skrumáž menších formátů na plechových profilech v prostoru galerie, čímž možná nevědomky napodobuje swipe mode telefonů a zahlcuje diváka těsně pod hranicí optického komfortu. Názvem Česká kresba dnes Ondřej Chrobák s nadsázkou odkazuje k výstavě Současná česká kresba (Dům umění města Brna, 1980), kde Jiří Valoch (kurátor výstavy) představil práce v normalizační době obtížně akceptovatelných umělců. Mnohý divák si taktéž vzpomene na projekt Vasila Artamonova a Václava Magida Současný český kubismus (Galerie hlavního města Prahy, 2008), kde umělecká díla povětšinou ani kubizující formu neměla. Díla byla spíše rukojmími v rozehrané institucionální kritice. Chrobákův projekt se nese ve výrazně přátelštějším duchu a nemá ambici popudit. Přesto si lze všimnout, že výstava Česká kresba dnes akcentuje měnící se funkci kresby v korespondenci se soumrakem modelu vysokých uměleckých škol jako těch výjimečných akreditovaných středisek. David Böhm je absolventem pražské AVU, Michal Kříž brněnské FaVU, Vít Svoboda je architekt a Václav Hájek teoretik umění. Začíná být tedy kresba s jistou nadsázkou „právem, a ne privilegiem“? Není ani podstatné, že zamýšlené gesto kurátora v kontextu pozice oblastní galerie tolik nevyzní a jeho širší pochopení se zřejmě neobejde bez důsledné osvěty. Ondřej Chrobák téma spíše pozoruje a jeho odstup je zábavný, tím je dost možná i příslovečný. I přes jistou lehkost můžeme tento výstavní projekt ve finále číst jako vážnou promluvu a drobný příspěvek do diskuze o institucionalizovaném uměleckém provozu. Je skvělé, že se takové výstavy objevují i v regionech.