Divoký – synantropní – domestikovaný – ferální – symbiotický – kolonizovaný – autodomestikovaný – sadomasochistický – láska. Těchto pár klíčových slov by mělo být pre-scriptum pro jakékoliv přemítání o domestikaci. Bez nich se neobejdeme.
Vztah Salvadora Dalího a jeho ženy Galy byl rozmanitými výstřednostmi vyhlášený. Jedním z takto tradovaných příběhů je ten o králíkovi, jejich domácím mazlíčkovi. To bylo tak: Dalího na delší dobu pozvali na jakousi prestižní návštěvu USA. Před známou dvojicí tak vyvstal problém, co si počnou se svým králíkem, kterého nemohli vzít s sebou, ale zároveň zvíře bylo natolik fixované pouze na ně dva, že by se jejich odjezdem utrápilo k smrti. Gala přišla s geniálním návrhem: milovaného králíka společně prostě snědí. Stane se tak jejich součástí už napořád! Co už může být ultimátnější forma lásky? Tak se také stalo. A navíc je to pro nás ostatní formou příběhu dochováno navždy.
Zůstaňme u toho, že málokterá kasuistika je k otevření tématu domestikace zvířat, rostlin, lidí a koneckonců planety jako takové, vhodná tolik – právě se vší ambivalencí a vzájemnou provázaností, již to obnáší. Co se na první pohled jeví jako jedna z bizarerií známého surrealisty, ve skutečnosti velmi jasně ukazuje klíčový aspekt domestikace, což je vztah dvou původně samostatných a různých entit. Vztah jakéhokoliv typu nevyhnutelně obsahuje proměnu těchto entit, kdy zůstávají více či méně nevratně proměněny i v případě, že jejich vztah končí. Proměna, dějící se skrze vztahy a vztahování se ke světu, je určujícím rysem života jako takového. A proměna fyzických i psychických rámců všech, kdo do ní vstupují, je i hlavním rysem domestikace.
Distinkce, skrze níž lze posléze rozlišit „divokého“ mimolidského živočicha od „domácího“, zde jde ruku v ruce s proměnou, skrze níž lze rozlišit různé epochy dějin celého lidstva. Domestikace živočichů a rostlin, tedy počátky zemědělství, skokově posunuly do úplně nové podoby lidstvo jako takové, nejen fenotyp člověka jako jednotlivce. Neolitická revoluce coby přelomová dějinná událost nejen že lidem umožnila obrovskou populační expanzi plus podobu kultury s usedlým způsobem života, jak ji známe dnes, ale stojí i u fyzické a psychické proměny člověka jako jedince. Uvedu jen pár obecně známých příkladů, jako je gracilizace kostry, změny v CNS, zmenšení mozku, změna tvaru lebky, omezení činnosti smyslového a pohybového aparátu, celkové přizpůsobení těla na trávení živočišných produktů atd. atp.
Každopádně už ze stručného výčtu změn na obou stranách domestikačního procesu je patrné, že se tu otevírá mnohem zajímavější škála otázek než pouhé téma, že domestikanti jsou vlastně „živým lidským výtvorem“. Ano, to nepochybně jsou. Ale přibližně v duchu rčení „prach jsi a v prach se obrátíš“. Znamená to, že jsme „výtvorem prachu“? To asi těžko, že? Respektive takhle jednoduché to není. Vzhledem k tomu, že u některých domestikovaných zvířat nejde s jistotou zjistit ani to, zda si náhodou nedomestikovala ona nás (kočky, holubi), je možná na čase přestat se zabývat instrumentálními momenty domestikace a posvítit si na ty, které před námi dnes vyvstávají mnohem neodbytněji.
Slovník a optika
O domestikačním procesu se bezpečně ví, že šel ve vlnách, že prvním domestikantem byl pes z vlka, že se to stalo před cca 10 000 lety, že následovaly ovce a kozy, že posledním z těchto starodomestikantů (cca do roku 1500) byl králík, že mezi novodomestikanty figurují rozmanitá zvířata chovaná např. „na kožich“, ale i pro „potěchu a okrasu“, od různých rybiček v akváriích až po ptáčky v klecích. Ví se také, že lidstvu planetou napříč bylo vlastní držet si různé ochočená zvířata jako domácí mazánky, že schopnost domestikovat si jiné živočichy vykazují i různá jiná zvířata než my, např. mravenci. Víme, že v průběhu dějin proběhly pokusy o domestikaci přinejmenším se všemi živočichy, které člověk jedl, zároveň že se tyto pokusy zdařily u těch živáčků, které domestikované vidíme dnes.
Další díl dat a faktů tkví nejen ve slovníku, ale možná spíše v optice, jakou pro popis a uvažování o domestikaci používáme. Klíčová slova z perexu se v textech o domestikaci objevovala vždy; bylo jasné, že hranice mezi symbiózou dvou organismů a jejich mutuální domestikací a souběžnou proměnou je de facto vždy jen v rozložení moci a v tom, do jaké míry mají z aliance plus minus vyrovnaný užitek oba aktéři, a do jaké míry je kdo komu spíše vydán napospas (to samé platí o kolonizaci). Vezmeme-li v úvahu dva další jevy, které s domestikací úzce souvisejí, tedy synantropii (divoká zvířata dobrovolně žijí v blízkosti člověka, přičemž to, o jaké druhy konkrétně jde, se proměňuje – spolu s tím, jak člověk proměňuje krajinu a jak se na proměny ostatní zvířata adaptují; typickým příkladem synantropů je řada ptáků – od vrabců po sovy pálené) a feralitu (sekundárně zdivočelí domestikanti, typicky holubi), a přičteme-li k tomu, co už jsme si řekli o vrozené dispozici lidí žít s ochočenými dalšími zvířaty coby mazlíčky (kteroužto schopnost mají ostatně i mimolidská zvířata, jak zná každý uživatel internetu ze všech dojemných zaznamenaných případů různých mezidruhových přátelství a vazeb), jsme myslím nejen u možnosti nového slovníku, ale u optiky, na jejímž prahu nejspíš nyní stojí i paradigma v biologii.
Zatímco podle starého (a v tomto utopického) paradigmatu vědy oproštěné pokud možno od subjektivity pozorovatele byla snaha vynalézt jevům a situacím týkajícím se mimolidských zvířat pokud možno úplně jiný slovník, jenž – chtěně – či mimovolně – zastíral vzájemnou podobnost, ale hlavně provázanost s námi lidmi, případně provázanost úplně všeho a všech, domestikace je přesně ten jev, kdy je úlevné začít jej promýšlet tak, jak na různých zastaveních od divokosti přes domestikaci a opětovnou feralitu, kde se v motivacích prolíná fascinace s kořistnictvím a vlastně láskou (včetně rozchodu), vidíme sami: totiž jako bychom uvažovali o jakémkoliv vztahu v říši lidí – řekněme na škále 1 až 10. Je ovšem fascinující, jaký kostlivec na nás hned na počátku takového promýšlení z pomyslné skříně vypadne. Není jím totiž nic menšího než sám patriarchát.
Hra o trůny
Oněch pár domestikovaných druhů, jež si zachovaly svůj význam pro člověka i po průmyslové revoluci dodnes, jsou živé bytosti-jídlo (na rozdíl třeba od koní, jejichž sílu k tahu a schopnost posouvat člověka rychle v prostoru nahradily stroje a motory). Tedy: slepice, krávy, prasata (a za nimi v těsném sledu ještě ovce a kozy). Co mají tato zvířata – kromě prasat – společného? Ano, světe div se: jde víceméně o domestikaci a „porobení“ samic. Nedosti na tom: jde o přímý zásah do procesu rozmnožování, ať už jde o získávání mléka, či vajec. Samozřejmě, že zásahem do procesu rození mláďat byla u těchto druhů domestikace jako taková; je zde ovšem jeden významný milník, který proměňuje hru, totiž průmyslové velkochovy, existující v podobě, jak je známe dnes, tedy za hojného užití vitaminů, antibiotik a průmyslově vyráběných krmiv, od konce druhé světové války. Právě dnešní podoba velkochovů umožnila ještě excesivnější nárůst lidské populace až na dnešních 8 miliard, ale svou patologickou podobou se stala asi nejkřiklavější metaforou zhoubnosti nerovnováhy, do níž se svět za tisíciletí patriarchátu dostal (snad nebude působit jako příliš ezoterické okénko, zmíním-li v souvislosti se zneužitým mateřstvím slepic, krav a prasnic také tzv. Pachamamu neboli matku Zemi/Gaiu, která prostřednictvím klimatické a ekologické změny dává pomocí povodní, požárů, such, lidských migračních vln najevo, že změna patriarchálního paradigmatu a nutnosti znovunastolení rovnováhy je tu, že ji již žijeme). Velkochovy zvířecích samic jsou téhle proměny fascinujícím lakmusovým papírkem. Stačí si přečíst, jak se o nich již dnes píše např. na Wikipedii, která se, jako encyklopedie odnepaměti, snaží o věcný popis stavu. O velkochovech se zde, tedy nikoliv již v někdejších „niche“ knihách pár mondénních myslí typu Petera Singera, dočteme, že o nich dnes již nejde uvažovat bez provázanosti s ostatními aspekty našeho světa, jako je (ne)zdraví lidské populace, znečišťování přírody, welfare chovaných živočichů a konečně – přemnožení člověka a otázky, zda je možné takto velkou lidskou populaci uživit jinak než skrze zvířecí koncentráky, případně zda je takto velká lidská populace udržitelná pro zachování lidstva jako takového na naší „Modré planetě“.
Podobné analogie ostatně od počátku stály například u vzniku ekofeminismu a byť na mnoho lidí mohou stále působit provokativně; faktem je, že právě vzhledem ke stavu planety již nejsou z řádu smělých hypotéz, ale jevů žitých i svými odpůrci.
Již dnes je ale jisté i optikou majority, že vztah k velkochovaným domestikantkám ve stávající podobě končí. Co přesně to znamená pro náš živočišný druh?
Slepičky. Stračena
Paradoxně si myslím, že z toho vlastně neplynou žádné podoby vztahu k mimolidským zvířatům – včetně domestikantů – než doposud. Nemyslím si, že se přestanou např. zcela chovat slepice či krávy. Co se ale promění již teď zjevně, je postoj k nim. Spolu s tím, jak je neudržitelné nadále zavírat oči před poznatky z etologie a jiných oborů, kdy víme, že koncentrák pro zvířata je stejný problém, jako koncentrák pro lidi, podobně, jako jsou volně žijící živočichové většiny druhů stále vzácnější, vrací se do našeho vztahu ke zvířatům jakási pohansko-animistická úcta, fascinace a respekt. Když se odvážíme myslet Zemi obydlenou menším množstvím lidí, kde se slepice opět vrátí (mimochodem jako typická „ženská“ záležitost) zpátky na dvorky domů, kde je kráva Stračena cenným členem rodiny, kde je maso vzácnou komoditou, jíž nám někdo daroval svůj život, dostáváme se k měřítku, které je opět milosrdné i pro volně žijící mimolidské živočichy. Jako příslušník svého živočišného druhu si zde samozřejmě nemohu úlevně oddechnout nad tím, že v daném kontextu dávají všechny válečné a další problémy, jimž momentálně náš druh čelí, smysl. Avšak nahlédnuto optikou vztahu, který se dostal do nerovnováhy, nelze nemít dojem, že se pouze posouváme do bodu feralizace – a že je to, chtíc nechtíc – úplně v pořádku.
